NPD documents search: Boh. adm., 19 (1937)

Č. 12818.

Váleční poškozenci: Při řešení otázky, zda pozůstalým po válečném poškozenci přísluší nárok na vdovský a sirotčí důchod podle zákona o požitcích válečných poškozenců, nelze použiti všeobecných zásad platných pro otázku náhrady škody, nýbrž je třeba vždy zkoumati, zda invalidova smrt může býti považována za přirozený následek poranění nebo nemoci získané nebo zhoršené v době konání válečné služby.
(Nález ze 17. března 1937 č. 10196/36.)
Prejudikatura: Boh. A 12765/37.
Věc: Josef C. v Hrusicích proti rozh. min. soc. péče z 9. listopadu 1933 o důchodu vdovském a sirotčím.
Výrok: Stížnost se zamítá pro bezdůvodnost.
Důvody: Manžel st-lčin, který byl uznán válečným invalidou pro oční chorobu, zemřel 25. srpna 1932 sebevraždou. Žádost, aby st-lce byl přiznán důchod vdovský a jejímu synovi důchod sirotčí, byla zamítnuta rozhodnutím zem. úřadu pro péči o válečné poškozence, poněvadž smrt Josefa C. nenastala ani následkem zranění ani následkem nemoci ve válce vzniklé neb zhoršené, nýbrž z důvodu jiného.
Odvolání, v němž bylo uplatněno, že Josef C. následkem oslepnutí stal se zádumčivým a v rozrušení mysli pak spáchal sebevraždu, bylo zamítnuto nař. rozhodnutím v podstatě z těchto důvodů: V odpor vzatý výměr spočívá na znaleckém posudku, založeném na spisech vojenských a na spisech sociálně lékařských prohlídek. Smrt Josefa C., od něhož se nárok odvozuje, nesouvisí s výkonem vojenské služby válečné a nastala z jiného důvodu, než pro který byl uznán válečným invalidou. Proto nelze jeho vdovu a syna považovati za válečné poškozence. Nepřísluší jim tedy důchod podle §§ 13 a 20 zákona 142/1920 ve znění zákona č. 29/1922 Sb. K námitkám odvolání podotčeno, že i podle něho šlo by jen o nepřímou souvislost, která nárok na důchod nezakládá.
O stížnosti na toto rozhodnutí uvážil nss toto:
Podmínky, za kterých mají vdova a děti válečného invalidy nárok na důchod, jsou stanoveny v §§ 13 a 20 zákona o požitcích válečných poškozenců. Vykládaje ustanovení ta, dospěl nss v nálezu z 8. února 1937 č. 17832/35 Boh. A 12765/37 v souhlase s usnesením odborného plena z 18. ledna 1937 k právnímu názoru takto formulovanému: Předpokladem nároku na důchod vdovský a sirotčí po rozumu ustanovení §§ 13 a 20 zákona o požitcích válečných poškozenců z 20. února 1920 č. 142 Sb. ve znění zákona z 25. ledna 1922 č. 39 Sb. jest, aby byla fysiologická souvislost mezi onou skutečností, která způsobila smrt válečného invalidy, a mezi poraněním jeho utrpěným ve službě vojenské nebo nemocí získanou nebo zhoršenou v této službě. Na tomto názoru trvá nss a odkazuje dle § 44 jedn. řádu na důvody v nálezu tom uvedené. Poněvadž jde o zvláštní ustanovení, upravující nároky pozůstalých po válečných invalidech, nelze při zkoumání, zda jim nároky ty příslušejí použiti všeobecných zásad platných pro otázky náhrady škody, jak mylně zato má stížnost, nýbrž nutno vždy zkoumati, zda ona svrchu uvedená souvislost je dána, či nikoli.
Stížnost ovšem také tvrdí, že souvislost ona tu byla, ježto prý sebevražda byla spáchána v duševní depresi, způsobené těžkou oční chorobou, získanou nesporně ve válce. Leč po názoru nss je fysiologickou souvislostí svrchu zmíněnou jen taková souvislost, při níž smrt invalidova může býti ještě považována za přirozený následek poranění nebo nemoci získané nebo zhoršené v době konání válečné služby. St-lka nikdy v řízení netvrdila a netvrdí ani ve stížnosti, že by manžel její ve službě válečné byl utrpěl poranění nebo získal nemoc, jimiž byla by bývala postižena nervová soustava jejího manžela tak, aby bylo ještě možno usuzovati, že smrt invalidova, nastalá sebevraždou spáchanou dle tvrzení st-lky v porušeném stavu duševním, byla ještě následkem onoho poranění neb oné nemoci ve válce získané. Tvrdila jen a tvrdí, že ve službě válečné utrpěl těžkou chorobu oční. Za toho stavu nelze však právem namítati, že závěr žal. úřadu, k němuž dospěl, vysloviv, že mezi nemocí invalidy, získanou ve válce, a jeho smrtí nebylo fysiologické souvislosti, byl nelogický nebo neměl opory ve spisech. Jestli tu oné fysiologické souvislosti nebylo, pak ovšem žal. úřad právem důchod vdovský a sirotčí nepřiznal, ježto tato souvislost jest, jak svrchu uvedeno, jednou z podmínek, na kterou zákon v §§ 13 a 20 přiznání důchodu váže.

Citace:

Č. 13076. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19, s. 1036-1038.