NPD documents search: Váž. civ., 10 (1928), sv. 1

Čís. 79.

Cizoložství, kterého se dopustila manželka po právoplatném soudním rozvodu jejího manželství pouze z viny manželovy, nemá v zápětí zániku jejího nároku na výživu dle § 91 obč. zák.
(Rozh. ze dne 11. března 1919, Rv I 126/19.)
Vůči žalobě, kterou se domáhala manželka po právoplatném soudním rozvodu svého manželství pouze z viny manžela na tomto placení zákonného výživného, namítal žalovaný manžel, že žalobkyně nároku toho pozbyla, poněvadž se po rozvodu dopustila cizoložství a porodila nemanželské dítě. — Prvý soud (krajský soud v Mostě) vyhověl žalobě mezi jiným z těchto důvodů: Není pochyby, že zákonný závazek manželův, poskytovati své manželce dle svého jmění slušnou výživu, založený v § 91 obč. zák., zůstává, nevzdala-li se ho manželka, nedotčen i tehdy, když bylo manželství rozvedeno od stolu a lože nedobrovolně soudním výrokem toliko z viny manžela. K náhledu, že žalobkyně nároku toho pozbyla, poněvadž se ho stala nehodnou, pro cizoložství, jehož se po rozvodu dopustila, nelze přisvědčiti. Občanský zákoník nestanoví nikde takového zániku nároku pro nehodnost bez svolení manželky a nelze jí ho proto odepříti ani, když se prokáže, že se dopustila cizoložství, ovšem teprve po právoplatně ukončeném sporu o rozvod jejího manželství. Kdyby se byla žalobkyně domáhala tohoto výživného zároveň se žalobou o rozvod, neb vedle této, bylo by jí toto nepochybně bývalo soudem přiznáno. Jelikož se pak dopustila cizoložství teprve po právoplatném ukončení řízení o rozvod a nikoliv za něho, nebo před ním, nelze právem také tvrditi, že se ve případě tomto pošinuly základy příslušného rozsudku. Rovněž tak nelze dovozovati z předpisů §§ 91, 1263 а 1264 obč. zák., že může manžel při manželství rozvedeném z jeho viny odepříti své rozvedené manželce výživné v tom případě, porušila-li tato věrnost manželskou. § 91 ukládá manželu bez výjimky povinnost, živiti svou manželku, § 1263 obsahuje pouze předpisy o oddělení jmění pro případ dobrovolného rozvodu a § 1264 stejné předpisy pro případ soudního rozvodu, dodávaje k tomu v druhé větě, že při rozvodu soudním může strana, která jest bez viny, žádati za přiměřenou výživu. V případě našem bylo však právoplatně vysloveno, že jest žalobkyně bez viny. Přísluší jí tudiž nárok na výživu proti žalovanému. — Odvolací soud (vrchní zemský soud v Praze) potvrdil tento rozsudek v podstatě z jeho důvodů, dodav, že zrušením manželského spolužití pomíjejí i právní účinky manželství, jichž předpokladem jest společenství manželů, tudiž i povinnost k zachovávání manželské věrnosti. I když se má však za to, že zachovávání této věrnosti nenáleží k těmto účinkům a že tělesný styk některého z manželů s osobami třetími se příčí právu i po provedeném rozvodu, tož může přece míti v zápětí jen ony následky, které s ním zákon spojuje, nikoli však ztrátu práva na slušnou výživu, jež poskytuje zákon manželce pro případ, že došlo k rozvodu z viny manžela, bez jakéhokoliv obmezení (§§ 91, 1264 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
Dovolání nelze přiznati úspěchu. Vytýkajíc rozsudku v odpor vzatému nesprávné posouzení.po stránce právní, snaží se dovolání dokázati, že žalobkyni z té příčiny, že po rozvedení manželství vedla život nemravný, nepřísluší nárok na výživné po rozumu § 91, 1263, 1264 obč. zák. Tu dlužno především podotknouti, že okolnost, že by byla vedla žalobkyně po rozvedení manželství život v nejvyšší míře závadný, zjištěna není. Třeba že nelze bez výhrady přisvědčiti názoru, že by rozvedený manžel nebyl povinen zachovati manželskou věrnost, nelze již ve skutečnosti, že žalobkyně za několik roků po rozvedení manželství porodila nemanželské dítko, souditi na život nejvýše závadný a nemravný. Než i když se připustí, že pohlavní styky manžela katolického vyznání s osobami třetími po vykonaném rozvodu de lege lata porušují právní sféru manžela druhého, nemůže to míti za následek ztrátu nároku na výživu, která žalobkyni bez zavinění na její straně již rozvedené přísluší proti manželu, z jehož viny manželství rozvedeno bylo; neboť o ztrátě tohoto práva již nabytého zákon nikde ustanovení nemá, ač na jiných místech nehodnost osob výslovně jako příčinu ztráty práv uvádí (sr. §§ 540 a násl. obč. zák.). Proto nelze sdíleti názoru, že by okolnost žalobkyni přiznaná, že po rozvodu porodila nemanželské dítko, vylučovala ji z práva poskytnutého jí jasným a bezpodmínečným ustanovením §§ 1263, 1264, 91 obč. zák., to tím méně když soudce i při rozvodů z viny obou manželů v uvážení ve- škerých okolností z důvodu slušnosti může manžela přidržeti k poskytování slušné výživy (dv. dekr. ze dne 4. května 1841 č. 531 sb. z. s.). Právní náhled dovolání nemá v zákoně opory, dlužno proto uznati správným právní posouzení věci se strany soudů nižších a dovolání jako bezdůvodné zamítnouti.

Citace:

č. 8169. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10/1, s. 949-951.