NPD documents search: Váž. civ., 8 (1926), sv. 2

Čís. 2252.

Jako prozatímních opatření lze použíti pouze takových prostředků, kterými se nepředstihuje konečné rozhodnutí o nároku.
(Rozh. ze dne 6. února 1923, R II 17/23.)
Smlouvou z roku 1899 zavázal se odpůrce ohrožené firmě pro výrobu fezů, že se zdrží činnosti ve fezových podnicích. Ježto roku 1922 závazek porušil, žalovala ho ohrožená firma, »by se zdržel činnosti spojené se zakládáním, zařizováním a řízením továrny na fezy« a navrhla povolení prozatímného opatření v tom směru, »že se odpůrci zakazuje na dále činnost, směřující k založení a zařízení továrny na fezy a spojená s vedením továrny nebo s jinou účastí v ní.« Soud prvé stolice prozatímní opatření povolil, rekursní soud návrh zamítl. Důvody: Dopisem ze dne 8. října 1922 lze míti za osvědčeno, že žalovaný zahájil činnost, příčící se smlouvě, jíž se v roce 1899 straně žalující zavázal, zdržeti se působení ve fezových podnicích, že tedy straně žalující snad vznikl zažalovaný nárok, a dále, že pokud jde o peněžité pohledávky proti žalovanému, budou z valné části nedobytné. Ale navržené prozatímní opatření se netýká peněžitých pohledávek, nýbrž domáhá se zákazu činnosti žalovaného v továrně na výrobu fezů a v tomto směru neosvědčila strana navrhující ani, že by jinak vymáhání neb uskutečnění jejího nároku bylo zmařeno nebo stiženo, ani, že je třeba, by bylo zabráněno hrozícímu násilí neb aby byla odvrácena nenahraditelná škoda (§§ 381 čís. 1 a 2, a 389 ex. ř.). Mimo to je navržené prozatímní opatření takového rázu, že by jeho výkonem bylo navrhovateli již předem poskytnuto, čeho má dosíci teprve rozsudkem, bylo by tedy výsledku sporu předbíháno. To však vybočuje z mezí zajišťovacího prostředku, jehož účelem není, již uskutečniti nárok, jehož se navrhovatel domáhá, nýbrž jen zabezpečiti zachováním nynějšího stavu možnost, aby mohla svého času býti provedena ona právní jeho změna, o kterou v žalobě jde.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolacímu rekursu.
Důvody:
Účelem prozatímního opatření, za něž jest žádáno před zahájením sporu nebo za sporu, jest zabezpečiti sporný nárok dotud, dokud o něm není právoplatně rozhodnuto, a pokud nelze vymáhati jej proti odpůrci exekucí. Z toho plyne, že lze jako prozatímních opatření použíti jen takových prostředků, kterými se nepředstihuje konečné rozhodnutí o nároku, a zejména, že nesmí prozatímním opatřením býti povoleno to, čehož mohla by ohrožená strana docíliti teprve svého času exekucí na základě rozsudku jí příznivého. V tomto případě směřuje ohrožený nárok k tomu, by žalovanému byla zakázána veškerá činnost, příčící se smlouvě, jíž se v roce 1899 straně žalující zavázal zdržeti se působení ve fezových podnicích; o tomto nároku bude jednáno a rozhodnuto ve sporu, a teprve potom, bude-li žalobě vyhověno, bude lze splnění nároku toho vymáhati exekučními prostředky, které v podstatě stěžovatelka již nyní jako prostředek pouhého právního zajištění k platnosti přivésti hledí. Od této zásady, tkvící v pojmu a účelu prozatímního opatření, že nároku nově uplatněnému, tudíž dosud pochybnému a nejistému přiznati lze při jinak splněných zákonných předpokladech pouze zajištění, nikoliv však již plný právní průchod, který právní řád poskytuje jedině nárokům již právoplatně zjištěným, se uchýliti nelze, nedovoluje-li to zákon jako na př. při nárocích na výživu ze zákona příslušející (§ 382 čís. 8 ex. ř.). Zamítavé rozhodnutí rekursního soudu jest tudíž schváliti již s tohoto hlediska a není třeba důsledkem toho obírati se otázkou, zda jsou splněny i předpoklady, které § 381 ex. ř. pro povolení prozatímního opatření vyhledává.

Citace:

Čís. 2252. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 225-226.