Č. 6655.

Samospráva obecní. — Legionáři: * Místa u obecních podniků nejsou ve smyslu § 4. zák. č. 462/19 legionářům vyhrazena.
(Nález ze dne 20. června 1927 č. 24372/26.)
Věc: Obec B. proti ministerstvu vnitra stran obsazení místa nelegionářem.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro nezákonnost.
Důvody: Ve schůzi z 18. prosince 1925 obsadilo ob. zastupitelstvo v B. místo dozorce v měst. jatkách Ottou K. Na dotaz učiněný osp-ou v B., resp. žal. úřadem, proč při obsazování tohoto místa nebylo dbáno předpisů zák. 462/19, zaujala stěžující si obec stanovisko, že místo dozorce v měst. jatkách nespadá vůbec pod ustanovení § 4 cit. zák., pročež také nebyla povinna obsazování jeho hlásiti mno a uveřejniti je v Úředním listu. Nař. rozhodnutím prohlásilo min. vnitra podle ustanovení § 14 zák. č. 462/19 obsazení tohoto místa za neplatné a nařídilo, aby Otto K. do 4 neděl od doručení tohoto rozhodnutí byl propuštěn, poněvadž obec, obsazujíc zmíněné místo, nedbala předpisů zák. č. 462/1919 Sb.
O stížnosti nss uvážil:
Paragraf 4 zák. č. 462/1919 označuje jako místa legionářům vyhrazená sub a) »všechna místa sluhů a dohlížitelů (dozorců) u státních úřadů, trestnic a jiných ústavů, na které stát buď celý náklad neb část nákladu nese, rovněž tak ve službách zemských, okresních a obecních úřadů a fondů veřejných«; sub b) »místa ... u železnic, paroplavby a u jiných závodů a podniků státem podporovaných a zaručených«.
V daném případě jde o to, jak interpretovati rčení v zákonné terminologii neobvyklé »místa ve službách ... obecních úřadů«. Žal. úřad ve svém odv. spise projevuje názor, že jsou tím míněna místa ve službách obecních vůbec, a spatřuje argument pro tuto interpretaci v tom, že u zemí a okresů volí prý zákon dikci »ve službách zemských a okresních«, takže nelze prý nahlédnouti, proč by u nejnižších samosprávných svazů, obcí, byl měl úmysl jiný. Než tento argument jest zřejmě nepřípadný. Zákon užívá rčení »místa ve službách zemských, okresních a obecních úřadů«. Již prostá interpretace gramatická vede k tomu, že přívlastky »zemských, okresních« vztahují se docela stejně jako přívlastek »obecních« na substantivum »úřady« a nikoli na substantivum »služby«, takže rozlišování, jaké činí žal. úřad, jest gramaticky nemožné.
V nař. rozhodnutí subsumuje žal. úřad pod uvedené ustanovení »jen místa ve službách obce jako korporace veřejné«. Co tím míní, není však jasno. Neboť rozumí-li tím jen místa služební v oněch oborech obecní služby, v nichž obec vystupuje jako orgán veř. správy, pak je s tím v rozporu, uznává-li za taková místa při obecních jatkách, když tyto jatky současně prohlašuje za obecní podnik, čímž je přece řečeno, že obec, provozujíc jatky, vystupuje jen jako subjekt soukromo-hospodářský. Okolnost, že správu jatek vede měst. rada, po případě starosta, ovšem nic neznamená, poněvadž obecní zřízení jiných orgánů obecních, příslušných za obec jednati, mimo zastupitelstvo, radu a starostu vůbec nezná, takže správa jatek jako obecního podniku jiným nežli některým z těchto orgánů jako orgánem rozhodujícím vůbec vedena býti nemůže.
Nss dospěl k jinému výkladu sporného předpisu § 4 zák. č. 462/ 1919. Především uvážil, že se jím ukládá obcím nové omezení v jejich právu, obsazovati volně místa ve službách obecních, a že tedy interpretace extensivní nebyla by na místě. K obsahu materialií zákona nelze přihlížeti, pokud tendence v nich uplatňované v zákoně samém nedošly výrazu.
Zákon užívá k vymezení okruhu míst vyhrazených legionářům u obcí, jak již řečeno, rčení zcela neobvyklého »místa ve službách obecních úřadů«. Že by činil tak bezmyšlenkovitě, a že by oním rčením nechtěl vyznačiti nic jiného, nežli co se všeobecně vyjadřuje slovy »ve službách obecních«, nelze zajisté předpokládati. Uváží-li se pak na druhé straně, že zákon v § 4 všeobecně rozeznává a vedle sebe klade úřady, ústavy a podniky (závody), že úřady, o něž jde, vypočítává pouze vyznačením subjektů úřední moci (stát, země, okres, obec), kdežto u ústavů a podniků je subjekt bez významu, a kriterium leží tu v tom, zda stát na ústavu nebo podniku více méně jest finančně zúčastněn, jest na snadě závěr, že zákon chtěl tuto specifikaci provésti také, pokud jde o místa ve službách obecních, a že — pokud tu není oněch zvláštních předpokladů, stanovených pro ústavy a podniky vůbec — místa u obecních ústavů a podniků, které již ob. zřízení zná jako samostatné organisační celky odlišné od správy všeobecných záležitostí obecních (§§ 33, resp. 32 a § 97 ob. zříz.), legionářům veskrze vyhraditi nechtěl. Podle toho dlužno »místy ve službách obecních úřadů« rozuměti místa ve službách obecních s vyloučením míst u obecních ústavů a podniků, t. j. tedy jenom místa při správě všeobecných záležitostí obecních, která není organisačně odloučena a jest lokalisována v »obecním úřadě.« Jenom místa sluhů a dohlížitelů při této ústřední správě jsou tedy legionářům vyhrazena bez dalších předpokladů. Místa u obecních ústavů a podniků pak jenom potud, pokud jsou tu splněny předpoklady oné výhrady u ústavů a podniků vůbec, tedy u obecních ústavů, když stát nese celý náklad neb část nákladu, a u obecních podniků, je-li podnik státem podporován nebo zaručen.
Za tohoto stavu je tedy lhostejno, zda obecní jatky jsou obecním podnikem, jak za to má nař. rozhodnutí, či obecním ústavem, jak tvrdí odv. spis. Rozhodným jest jedině — a na tom stojí skutkově také žal. úřad, — že v rámci organisace obecní služby jsou samostatným organisačním celkem, odděleným od ústřední správy obecní, od obecního úřadu. Že okolnost, že správu jejich v poslední řadě vede starosta a obecní rada, na této organisační samostatnosti ničeho nemění, bylo řečeno již svrchu. Místa dozorců v měst. jatkách nelze proto pokládati za »místa ve službách obecního úřadu«.
Že by tu pak byly předpoklady, za nichž jsou legionářům vyhrazena místa při ústavech nebo podnicích vůbec, úřad netvrdí.
Za tohoto stavu bylo nař. rozhodnutí, které vychází z nesprávného výkladu normy § 4 zák. č. 462/1919, podle § 7 zrušiti.

Citace:

č. 6655. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 9/2, s. 68-70.