NPD documents search: Váž. civ., 17 (1935)

Čís. 14377.

Vylučovací žalobu podle § 357 odst. 2 zákona čís. 76/27 Sb. z. a n., jež byla podána před uplynutím 30denní lhůty v ustanovení tom uvedené, jest pro nepřípustnost pořadu práva odmítnouti i tehdy, uplynula-li v době vynesení rozsudku o této žalobě 30denní lhůta k rozhodnutí o odporu.
Ustanovení § 406 c. ř. s. neplatí pro případy absolutní nepřípustnosti podle § 42 j. n.
Předpisy o berní exekuci vztahují se i na vymáhání daně z motorových vozidel a poplatků.
(Rozh. ze dne 16. května 1935, R I 450/35.)
Souhlasně: sb. n. s. čís. 11105; opačně: sb. n. s. čís. 12526.
Žalovaný československý stát vedl k vymáhání daně z motorových vozidel a poplatků proti žalobci berní exekuci. Proti této exekuci podal žalobce dne 11. prosince 1933 u berního úřadu podle § 357 zák. o přímých daních odpor a dne 13. prosince 1933 u soudu vylučovací žalobu. Prvý soud vyhověl námitce nepřípustnosti pořadu práva vznesené žalovaným státem a žalobu odmítl. Důvody: Podle ustanovení § 357 odst. 2 zákona o přímých daních může třetí osoba zjednati svému odporu podanému podle odst. 1 cit. paragrafu platnost žalobou u soudu jen tehdy, když exekuční úřad odporu nevyhověl, nebo když o odporu nerozhodl do 30 dnů od jeho podání. V tomto sporu žaloba byla podána o jediný den později než odpor, takže berní úřad v N. o něm do podání žaloby ani rozhodnouti nemohl. Tento nedostatek uplynutím 30denní lhůty nemohl býti odstraněn a jest proto odůvodněna námitka nepřípustnosti práva žalovaným vznesená. Rekursní soud zamítl námitku nepřípustnosti pořadu práva a prvému soudu uložil, by o žalobě věcně rozhodl. Důvody: Zákon čís. 76/27 sb. z. a n. platí toliko pro daně přímé, nikoliv pro poplatky, o které jde v tomto případě. Prvý soud neměl již proto žalobu odmítati z důvodu § 357 cit. zákona. Nehledíc k tomu bylo o žalobě rozhodnuto až 6. března 1934, tudíž téměř 3 měsíce po podání nevyřízeného odporu u exekučního úřadu, takže, i kdyby uvedený zákon platil též ohledně poplatků, námitka nepřípustnosti pořadu práva nemá místa.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu. Důvody:
Exekuce, jejíž nepřípustnost žalobkyně namítá, byla zavedena k vydobytí daně důchodové, daně z motorových vozidel a poplatků. Neprávem doličuje rekursní soud, že předpisy o berní exekuci §§ 343—404 zák. čís. 76/27 sb. z. a n. se týkají jen daní přímých, neboť jako o vymáhání daně z motorových vozidel, tak o vymáhání poplatků platí obdobně ustanovení týkající se daní přímých (§ 21 zák. ze dne 14. července 1927 čís. 116 sb. z. a n. a § 5 zák. ze dne 28. dubna 1933 čís. 65 sb. z. a n.). Paragraf 357 zák. čís. 76/27 sb. z. a n. připouští excindační žalobu jen za předpokladu, že byl podán odpor u exekučního úřadu a že odpor buď byl exekučním úřadem vyřízen zamítavě, anebo že nebyl vyřízen v určité lhůtě. Účelem těchto formálních předpokladů jest podle důvodové zprávy k § 357 (str. 314 tisku posl. sněmovny čís. 706/26), umožniti finanční správě jednak, aby předešla zbytečným soudním sporům, jednak, aby se důkladným šetřením přesvědčila o vyhlídkách soudního sporu. Ustanovením § 357 cit. zák. nařízená nepřípustnost pořadu práva po dobu třiceti dnů od podání odporu slouží proto nejen ochraně finanční správy, nýbrž hledí zameziti i zbytečné zatížení soudů, které by nastalo, kdyby strany v příčině předmětů berní exekucí postižených podávaly excindační žaloby, aniž by před tím podaly odpor u příslušného exekučního úřadu nebo vyčkaly plynutí 30denní lhůty uvedeným předpisem zákona stanovené, ačkoliv musily počítati s možností, že jejich odporu bude exekučním úřadem vyhověno, takže se nebudou musiti domáhati svého práva žalobou u soudu. Ježto jde o ustanovení upravující poměr soudů a správních úřadů co do jejich věcné příslušnosti a mající povahu norem vížících, musí býti trváno na jejich přesném dodržení a nelze přenechati libovůli stran, zda chtějí své právo k předmětům berní exekucí postiženým uplatňovat! podle těchto předpisů sloužících převážně veřejnému zájmu, čili nic. Zmíněná ustanovení pozbyla by skoro veškerého významu, kdyby soudy jednaly a rozhodovaly o žalobách, které byly podány v době, kdy pořad práva pro ně nebyl přípustný, prošla-li jen v době vydání rozhodnutí prvého soudu doba třiceti dnů od podání odporu u exekučního úřadu. Těmto vyšším zájmům musila by ustoupiti i procesní hospodárnost, která dala podnět k ustanovení § 406 c. ř. s. i kdyby k němu bylo lze přihlížeti v souzeném případě. Leč toto ustanovení nepřišlo by v případě, o nějž jde, v úvahu, neboť má na mysli jen rozepře, pro něž jest pořad práva přípustný, nikoliv i případy t. zv. absolutní nepřípustnosti podle § 42 j. n. Ani s hlediska procesní hospodárnosti nelze důvodně nic namítati proti požadavku, aby doba třiceti dnů od podání odporu prošla již v době podání žaloby. Podle §§ 41—43 j. n. má procesní soud, jakmile některá věc sporného soudnictví u soudu se zahájí, zkoumati z úřední povinnosti, zda zahájená právní věc jest odňata tuzemskému soudnictví nebo alespoň řádným soudům. Bylo-li by z údajů žalobcových patrno, že nejsou splněny formální předpoklady § 357 (2) zák. čís. 76/27 sb. z. a n., na nichž závisí přípustnost pořadu práva pro excindační žaloby v příčině předmětů berní exekucí postižených, bylo by ji z úřední povinnosti odmítnouti, aniž by došlo k položení roku k ústnímu jednání o ní. Než i kdyby žaloba nebyla a limine odmítnuta a otázka přípustnosti pořadu práva by byla nadhozena teprve při roku O takové žalobě položeném, mají předpisy §§ 230, 440, 260, 431 c. ř. s. účel urychlené rozhodnutí procesního soudu o této otázce, to tím dříve, ježto pravidelně průvodní řízení ke zjištění jejího skutkového podkladu (zda a kdy byl podán odpor u exekučního úřadu) bude jednoduché a krátké, ježto jednání a průvodní řízení ve věci samé jest podle zkušenosti obyčejně rozsáhlé a složité. Z těchto úvah vysvítá, že by zásada, podle níž stačí projití doby třiceti dnů teprve v době vynesení rozhodnutí prvého soudu, nesloužila procesní hospodárnosti, nýbrž že by z toho těžila právě strana, která nedbajíc určitých a jasných zákonitých předpisů upravujících přípustnost pořadu práva pro excindační žaloby v příčině předmětů berní exekucí postižených, podala takovou žalobu u soudu v době, kdy pořad práva pro ni nebyl přípustný. Nelze se důvodně obávati, že odmítnutá žaloba bude v každém případě znovu podána, ježto lze vždy počítati s možností, že se strany v mezidobí o sporných nárocích dohodnou a k soudnímu rozhodnutí o nich již nedojde.

Citace:

Čís. 14377. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 417-419.