NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 1

Č. 6547.

Samospráva zemská. — Veřejní zaměstnanci. — Legionáři: * Obsadil-li zemský správní výbor místo v zem. ústavě, vyhrazené legionářům, proti předpisům zák. č. 462/1919 nelegionářem, nemůže se preterovaný legionář dovolávati proti tomu ochrany ve smyslu §§ 13 a 14 cit. zák. u ministerstva, nýbrž toliko stížností k nss-u.
(Nález ze dne 13. května 1927 č. 10179.).
Věc: Václav J. v B. (adv. Dr. Viktor Svoboda z Prahy) proti ministerstvu vnitra (za zúč. zsv v Praze zem. rada Dr. Jan Trnka) stran odmítnutí rekursu ve věci obsazení místa opatrovníka v zemském ústavě pro choromyslné nelegionářem.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Podáním z 27. července 1925 oznámil st-l prostřednictvím kanceláře čsl. legií min. vnitra, že na místo opatrovníka v zem. ústavu pro choromyslné v K. byl přijat nelegionář Josef Š., aniž místo to bylo hlášeno kanceláři čsl. legií ve smyslu § 9 zák. č. 462/19 a čl. 18 vlád. nař. č. 151/20, a žádal, aby ve smyslu § 14 cit. zák. obsazení onoho místa bylo prohlášeno za neplatné a bylo nařízeno nové obsazení se šetřením zákonných ustanovení. Min. vnitra nař. výnosem žádost tu odmítlo, ježto se nepovažovalo příslušným, aby o ní podle § 14 cit. zák. rozhodovalo, poněvadž platné zákonné předpisy neposkytují mu přímé moci dozorčí nad zem. výborem, resp. nezakládají takového poměru nadřízenosti, jaký má na mysli zmíněné ustanovení zákona.
Stížnost podanou do tohoto rozhodnutí neuznal nss důvodnou.
§ 13 zák. č. 462/1919 dává každému, kdo jest opraven ucházeti se o místo legionářům vůbec nebo v první řadě vyhrazené, právo stěžovati si, kdyby takové místo zadáno bylo proti ustanovením cit. zák. Kam si může stěžovati, resp. který úřad je povolán o takové stížnosti rozhodovati, tento předpis nepraví. Avšak je to patrno z následujícího § 14, neboť jestliže tento paragraf v těsné souvislosti s předchozím ustanovením § 13 prohlašuje zcela všeobecně, že, bylo-li nějaké místo obsazeno proti ustanovením tohoto zákona, jest povinno ministerstvo, jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil, prohlásiti obsazení místa za neplatné a naříditi, aby byl propuštěn ten, kdo místo obdržel, je patrno, že zákon chtěl kontrolu nad tím, aby místa obsazována byla podle předpisů zák. č. 462/1919, jednak vyhraditi správě státní (srov. zdejší nál. Boh. 1368/22, 1524/22, 2870/23 adm.), jednak soustřediti v každém resortu v ministerstvu jako jediné stolici, a že tedy resortní min. jest nejen výhradným orgánem dozorčím, nýbrž také výlučnou instancí správní, které v první a poslední stolici rozhodovati přísluší o stížnostech, podaných dle §u 13 cit. zák.
V konkrétním případě příslušno jest ono min., »jemuž podléhá úřad, ústav nebo závod, jenž místo obsadil.« Zákon č. 462/1919 nezakládá tedy nového poměru podřízenosti pod určité min., nýbrž — navazuje na poměry již existentní — prohlašuje za kompetentní t o ministerstvo, kterému dotyčný úřad, ústav nebo závod jest již povšechně podřízen, tedy které již podle jiných norem jest povoláno, nad úřadem, ústavem nebo zavoděn místo obsadivším vykonávati dozor.
V daném případě místo, o něž jde, obsadil zsv. Jedná se tedy o to, zda zsv ve smyslu § 14 cit. zák. »podléhá« min. vnitra.
Podle zem. zřízení z r. 1861 jest zv na m-u naprosto nezávislý. Min. vnitra ani není povoláno vykonávati nad zv kontrolu instanční, ani mu nepřísluší z moci úřední dozírati na zv. Na tomto stavu nebylo nic změněno ani zákonodárstvím popřevratovým (srov. § 5 zák. z 13. listopadu 1918 č. 38 Sb.). Ničeho nezískává stížnost poukazem na § 1 zák. z 9. dubna 1920 č. 280 Sb., podle něhož vládě přísluší činiti veškerá opatření správní, jež podle dosud platných zákonů vyhrazena byla působnosti zem. sněmů. Neboť i kdyby bylo správné stanovisko stížnosti, že zv byl — aspoň v oboru vlastní správy zemské — podřízen sněmu, kteroužto otázku nss nehodlá blíže zkoumati, nutno uvážiti, že podle cit. zák. vstoupila v oprávnění sněmu vláda a nikoliv min. vnitra. Poněvadž však úst. listina vládu jako sbor odlišuje přesně od jednotlivých ministerstev, a přikazuje jí v § 81 kompetenci samostatnou, odlišnou od příslušnosti min. (§ 85), nelze kompetence přiznané zákonem vládě jako takové podle věcného oboru, jehož se dotýkají, lokalisovati v jednotlivých ministerstvech. Není proto možno kompetenci, danou zákonem č. 280/1920 výslovně vládě, přiznávati min-u vnitra a z tohoto titulu uznávati je příslušným, aby vykonávalo dozor nad zsv-em. Z dosavadních vývodů plyne, že neexistuje právní norma, která by min-u vnitra přiznávala všeobecně dozor neb aspoň instanční kontrolu nad akty zsv-u.
Stížnost míní ovšem, že dlužno pak kompetenci min. vnitra založiti na analogii, a jako důvod uvádí, že právo preferovaného legionáře domoci se, aby zrušeno bylo obsazení místa provedené proti předpisům zákona, nemůže zůstati bez ochrany. Než nehledě k tomu, že kompetenci úřadu nelze, kde není pro ni positivní normy zákonné, zakládati na pouhé analogii, není ani důvod, stížností uváděný pro nutnost použití analogie případný. Preferovaný legionář, vyšlo-li obsazení místa od zsv-u, nemůže si arciť stěžovati v cestě správní, stejně jako si nemůže stěžovati, bylo-li nezákonné obsazení provedeno nějakým min-em, prostě proto, že v hierarchii úřadů správních není žádného úřadu zsv-u nadřízeného. Proto však není ještě bez ochrany. Zákon č. 462/1919 konstruuje nepochybně v §u 13 pro legionáře právo na to, aby místa legionářům zcela nebo v první řadě vyhrazená nebyla obsazena nelegionářem. Stalo-li se tak a to úřadem, jenž adm. kontrole již nepodléhá, pak jest mu volno, proti takovému nezákonnému opatření, jímž zasaženo bylo do jeho subj. práva § 13 zák. č. 462/1919 mu daného, domáhati se podle § 2 zák. o ss odpomoci přímo stížností na nss.
Z toho, co uvedeno, plyne, že min. vnitra právem pro svou nepříslušnost odmítlo o rekursu st-lově rozhodovati meritorně. Stížnost jeví se proto bezdůvodnou.

Citace:

č. 6547. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 833-835.