Čís. 1387.

Pro skutkovou podstatu §u 24 tisk. zák. stačí, že jsou myšlenky, v nichž při prvém uveřejňování shledal tiskový úřad (soud) skutkovou podstatu trestního činu, i v druhém tiskopisu opětně projeveny, aniž přicházejí znovu v úvahu tendence těchto myšlenek.
(Rozh. ze dne 28. listopadu 1923, Kr I 264/23.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 15. února 1923, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 24 zákona o tisku ze dne 17. prosince 1862 čís. 6 z roku 1863. Důvody:
Dovolávajíc se zmatku čís. 9 písm. a) §u 281 tr. ř. dovozuje zmateční stížnost, že přes stejné znění vět, o které jde, není obsah stěžovatelem uveřejněného spisu totožným s obsahem spisu zabaveného, protože článek, v němž se věty při opětném otisku objevily, jest různým od článku, který dal příčinu k zabavení, a, že stěžovatel neuveřejnil obsahu zabaveného spisu vědomě, jelikož nepostřehl a postřehnouti nemohl, že jsou v článku, jejž dal z jiného nezabaveného tiskopisu otisknouti, obsaženy věty v jiném článku kdysi zabavené. Stížnost jest v obou směrech v neprávu. Objektivním základem přečinu §u 24 zákona o tisku není protizákonný význam obsahu tiskopisu, jenž byl zabaven (jehož další rozšiřování bylo soudem zakázáno), nýbrž skutečnost, že se uveřejňování tohoto obsahu příčí opatření tiskového úřadu, jenž hleděl zabavením zameziti rozšiřování tiskopisu, jenž shledán byl závadným. Soudci, jemuž náleží nález dle §u 24 zmíněného zákona, není tudíž zkoumati a posuzovati, zda zakládá obsah bezprávně reprodukovaného tiskopisu skutkovou podstatu některého trestného činu s připojenými ku reprodukci dalšími vývody, či zda je této bezprávné povahy zbaven tím, že byl uveden v souvislost s jinými myšlénkami, které původní bezprávnou tendenci jeho seslabují (ruší). Soudci je tu zkoumati a posuzovati jen, zda jsou ony myšlenky, v nichž při prvém uveřejňování shledal tiskový úřad (soud) skutkovou podstatu trestného činu, i v druhém tiskopisu opětně projeveny aniž přicházejí znova v úvahu tendence těchto myšlenkových projevů a nezáleží proto nikterak na tom, v jaké souvislosti byl zabavený (zákazem stižený) projev myšlének opětně uveřejňován. Rozhodným je pouze, že byla tiskem opětně uveřejněna podstata oněch myšlének, v jejichž projevu tiskový úřad (soud) shledaly trestný čin. Prvé místo, o které jde, t. j. věty »tímto orgánem ... komunistické výstavby« bylo tiskem znova uveřejněno úplně a doslovně. Nelze zajisté pochybovati o tom, že by úplné a doslovné zopakování některého tiskového projevu nezopakovalo veškeré myšlenky jím projevené, tudíž obsah jeho i pokud jej shledaly úřad i soud — v tomto případě s hlediska §u 305 tr. zák. — závadným. Druhé místo, o které jde, bylo zabaveno (soudcovskou zapovědí stiženo), protože byly v něm shledány skutkové podstaty zločinu §u 65 a) i přečinu §u 305 tr. zák. Z tohoto místa byla ovšem opětně uveřejněna jen část. Než v této části nachází se věta, že ona (dělnická vláda) jediná jest způsobilou, uvažovati o částečném alespoň rozřešení národnostních poměrů státu obývaného několika národy. Přiznávajíc výlučně vládě dělnické, po níž článek touží, schopnost k uspořádání palčivé otázky vnitřně státního života, označuje věta, třebaže skrytě, nynější vládu za nezpůsobilou k onomu naléhavému úkolu. Sluší proto v této větě shledati jeden z myšlenkových projevů, z nichž tiskový úřad a tiskový soud odvodily tendenci původního článku, popuzovati k nenávisti proti státní správě а k opovrhování jí a jež přiměly úřad (soud), by stať tiskopisu, o který jde, oněm skutkovým podstatám podřadily a zabavily, a bylo proto reprodukování třebaže jen části druhého místa »v Československu ... k sovětovému Rusku« uveřejňováním obsahu zabaveného a soudní zapovědí stiženého tiskopisu. Co stížnost dovozuje ve druhém směru, není než úsilím, přivésti ku platnosti obhajobu stěžovatelovu, již prvou stolici odmítnutou. Rozhodovací důvody napadeného rozsudku vyslovují, že nalézací soud nevěří, že obžalovaný přehlédl, že obsah článku, jehož uveřejnění bylo důvodem k zavedení tohoto trestního řízení, je totožným s obsahem zabaveného článku, a odvozuje z tohoto předpokladu v rozsudkovém výroku závěr, že obžalovaný uveřejnil obsah zabavených míst vědomě. Závěr je přesvědčivě odůvodněn dalším předpokladem, že nález, jímž bylo zabavení potvrzeno a další rozšiřování tiskopisu zapovězeno, byl obžalovanému doručen právě den před tím, než dal článek, o který jde, do tisku, takže obžalovaný musel míti zákaz v dobré paměti. V této souvislosti má další poukaz rozhodovacích důvodů na povinnosti zodpovědného redaktora, zejména na povinnost, obeznámiti se též s obsahem zabavených míst, zřejmě ten smysl, že soud předpokládá, že stěžovatel těmto povinnostem dostál, tudíž znal obsah jak zabavených, tak i znova uveřejněných vět. Dokazuje-li stížnost, že stěžovatel o totožnosti jich nevěděl, brojí tím nepřípustně proti tomu, co nalézací soud po této stránce formálně bezvadně zjistil, neprovádí však dovolávaného hmotněprávního zmatku po zákoně.

Citace:

č. 1387. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 543-545.