Čís. 13892.

Pracovní soudy (zákon ze dne 4. července 1931, čís. 131 sb. z. a n.).
Spory mezi zaměstnanci a zaměstnavately o plnění na základě mimosoudní dohody náležejí k příslušnosti řádných soudů.
Zmatečností podle § 28 (1) čís. 3 zák. jest jen, bylo-li pracovním soudem rozhodnuto o věci, jež nenáleží před pracovní soudy, nikoliv též, byl-li pracovní soud věcně nepříslušný. Věcně nepříslušným jest pracovní soud pro pracovní spory, o nichž z vůle stran jest rozhodnouti rozhodcům.
(Rozh. ze dne 26. října 1934, R I 1265/34.) Žalobce domáhal se na svých bývalých zaměstnavatelích zaplacení 4700 Kč, opíraje žalobní nárok o mimosoudní dohodu se žalovanými, jíž prý se mu zavázali zaplatiti zažalovaný peníz jako odškodné pro předčasné propuštění. Procesní soud prvé stolice (pracovní soud) žalobu zamítl. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek i s předchozím řízením pro zmatečnost a odmítl žalobu.
Nejvyšší soud nevyhověl žalobcovu rekursu.
Důvody:
Žalobce v souzeném sporu neuplatňuje nárok z pracovního poměru, neboť opírá žalobní žádání o zcela jiný právní důvod, o mimosoudní dohodu se žalovanými (§ 1380 obč. zák.) a z toho smíru žaluje, domáhaje se zaplacení částky 4700 Kč, již prý mu žalovaní dluhují na podkladě smíru, jejž uzavřeli se žalobcem. Jde tedy o splnění ujednání jako zvláštní smlouvy novační a nikoliv o nárok z poměru pracovního nebo služebního (§ 1 zák. čís. 131/1931 sb. z. a n.), pokud se týče o náhradní nárok z takového poměru (§ 2 cit. zák.). Spory právní povahy jako spor nynější náležejí však k příslušnosti řádných soudů (sb. n. s. čís. 12709, 12702). Nesejde na tom, o který důvod žalobce opřel svou dřívější žalobu, podanou proti týmž žalovaným u pracovního soudu v Ú., když žalobce dotčenou žalobu vzal zpět, a příslušnost soudu pro nynější žalobu lze posouditi jen podle jejího obsahu a žádání. Mylný jest názor stěžovatelův, že námitka nepříslušnosti, která nebyla učiněna před procesním soudem, je prekludována, takže prý k věcné nepříslušnosti pracovního soudu v odvolacím řízení nelze ani přihlížeti z úřadu, a že odvolací soud může usnesením rozhodovati jen tehdy, byla-li námitka nepříslušnosti vznesena a nikoli hleděti k nepříslušnosti z úřadu. Co se týče věcné nepříslušnosti, jest rozeznávati důvod nepříslušnosti. Důvodem může býti buďsi, že věc nenáleží před soudy pracovní, nebo že pracovní soud jest věcně nepříslušný (§ 25 (1) zák. čís. 131/1931 sb. z. a n.). Zmatečností jest jen, bylo-li rozhodnuto o věci, která nenáleží před soudy pracovní (§ 28 (1) čís. 3), nikoli též, že pracovní soud byl věcně nepříslušný (§ 28 (1) čís. 3 ve srovnání s § 25 (1) zákona). Před soudy pracovní nenáleží věc buďsi proto, že ve smyslu zákona nejde vůbec o spor pracovní, buďsi proto, že sice jde o spor pracovní, ale o takový, který jest velícím předpisem (§ 1 čís. 2 zák.) přikázán k rozhodnutí jinému soudu neb orgánu, než soudu pracovnímu. Věcně nepříslušným jest pracovní soud pro pracovní spory, o nichž z vůle stran jest rozhodovati rozhodcům (§ 1 (3) zák.). Z řečeného vyplývá, že odvolací soud má, i když to nebylo před pracovním soudem namítáno, dbáti z úřední moci jen zmatečností, záležející v tom, že bylo pracovním soudem rozhodnuto o věci, která nenáleží před soudy pracovní, a o takový případ jde právě v souzené věci.

Citace:

č. 13892. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1935, svazek/ročník 16/2, s. 277-278.