NPD documents search: Boh. adm., 6 (1924), sv. 2

č. 3771.

Nemocenské pojištění (Slovensko): O ručení zaměstnavatele za škodu, která zaměstnance při polním hospodářství stihne následkem toho, že zaměstnavatel nezaplatil včas pojišťovací příspěvek.
(Nález ze dne 20. června 1924 č. 6050).
Věc: Cukrovar v T. proti exposituře ministerstva zemědělství pro Slovensko o pojištění P. S. u slovenské pokladnice pro hospodářské dělníky.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Deputátník P. S., zaměstnaný ve dvoře t-ského cukrovaru, spadl dne 14. února 1922 při čerpání vody do studny a následkem úrazu utrpěného při pádu ještě téhož dne zemřel. Slovenská pokladna pro hospodářské dělníky výměrem z 13. října 1922 odepřela pozůstalé vdově vyplatiti pohřebné 3000 Kč, poněvadž P. S. byl sice zapsán do seznamu pojištěnců, avšak zaměstnavatel jeho nezaplatil za něho do 1. dubna povinné příspěvky, jak to předpisuje § 18 nař. č. 14 100 z roku 1905, ba neučinil tak ani do konce září 1922, a následkem toho musí dle § 6 nař. č. 1500 z r. 1912 s P. S. nakládáno býti tak, jakoby vůbec pojistné povinnosti ve smyslu § 8 zák. čl. 16 z roku 1900 nebyl vyhověl. V případě takovém jest pak ve smyslu § 24 zák. čl. 14 z r. 1902 zaměstnavatel odpověden zaměstnanci nebo pozůstalé rodině za veškeru škodu, již tito utrpí následkem toho, že příspěvek nebyl včas zaplacen.
Z tohoto výměru podal cukrovar odvolání k exposituře min. zeměd. v Bratislavě, namítaje, že není vinou cukrovaru, že obec včas od cukrovaru pojistné příspěvky nevybrala, a navrhoval, aby slovenská pokladna pro hospodářské dělníky byla přidržena k výplatě pohřebného.
Expositura min. zeměd. v Bratislavě výnosem z 8. srpna. 1923 odvolání cukrovaru zamítla a potvrdila rozhodnutí pokladny z těchto důvodů: »J. S. podléhal jako hospodářský sluha povinnému úrazovému pojištění u slovenské pokladny pro hospodářské dělníky ve smyslu § 8 zák. čl. 16 z r. 1900 a § 5 min. nař. ze 24. července 1920 č. 43 Úr. Nov. Následkem toho byl zaměstnavatel jeho povinen přihlásiti jej k úrazovému pojištění a zaplatiti za něho předem na rok 1922 pojistný příspěvek 15 Kč a sice měl tak dle § 6 nař. býv. min. orby č. 1500 z r. 1912 učiniti prostřednictvím obecního úřadu nejdéle do 1. dubna 1922, což jest poslední lhůta, do které musí zaměstnavatel splniti svoji povinnost, aby jej nestihly následky uvedené v § 24 zák. čl. 14 z r. 1902.
»Dle spisů nezaplatil cukrovar ponstný příspěvek do 1. dubna, nýbrž učinil tak teprve koncem září 1922. Náslelkem toho nebyl zraněný v době úrazu pojištěn a neměl také nároku na úrazovou rentu Poněvadž však zaměstnavatel povinnosti uložené mu §em 8 zák. čl. 16 z r. 1900 nevyhověl, ručí dle § 24 zák. čl. 14 z roku 1902 za škodu, která postiženému nedbalostí jeho vznikla«.
K námitkám st-le podotkl úřad, že § 6 nařízení býv. min. orby č. 1500 z r. 1912 ukládá sice obcím, aby již v listopadu předcházejícího roku provedly soupis čeledi, že však nařízením tím nebyl zrušen § 8 zák. čl. 16 z r. 1900, dle něhož zaměstnavatel jest povinen zaplatiti pojistný příspěvek předem bez ohledu na to, vykoná-li obec uloženou jí povinnost. Nesplní-li zaměstnavatel svoji povinnost, musí pozůstalá rodina uplatňovati svá práva cestou soudní.
Proti tomuto rozhodnutí podal t-ský cukrovar stížnost k nss-u, o níž soud uvážil takto:
Nárok na podporu z pokladny pro gazdovské robotníky a sluhy mají dle III. hlavy zák. čl. 16 z r. 1900 jednak ty osoby, které dle § 2 za členy k pokladnici přistoupily a členský poplatek zaplatily, ale dále také ti gazdovští suhové, kteří členy pokladnice sice nejsou, jichž zaměstnavatel je však povinen, platiti za ně pokladně příspěvek dle § 8 cit. zák. čl. (§ 23 cit. zák.).
Dle § 6 nař. min. orby č. 1500 z r. 1912 jest obecní představenstvo povinno současně se všeobecným předpisem daňovým, nejdéle však v měsíci listopadu, zapsati zaměstnavatele a hospodářské čeledíny do rejstříku dle vzorce A, aby tak získána byla potřebná data pro vybírání příspěvků zaměstnavatelských za příští rok. Zaměstnavatel jest pak povinen be z dalšího vyzvání zaplatiti za své čeledíny roční příspěvkové prémie naň připadající nejdéle do 1. dubna toho kterého roku.
Podporu v případě úrazu ve smyslu § 23 cit. zák obdrží dle uvedeného min. nař. ti čeledínové, kteří do rejstříku byli zapsáni a za něž zaměstnavatel příspěvky v době splatnosoti, nejdéle však do 30 dnů před úrazem skutečně zaplatil, třeba nebyli členy pokladny. Stihne-li úraz čeledína, který nebyl do rejstříku zapsán a za něhož nebyl příspěvek zaměstnavatelem zaplacen, nemůže dle tohoto nařízení za něho býti požadována podpora od pokladny a zaměstnavatel ručí dle § 24 zák. čl. 14 z r. 1902 za škodu, jež z jeho opomenutí čeledínu vzešla.
St-1 nepopírá, že za Pavla S. příspěvky nejdéle 30 dnů před utrpěným úrazem nezaplatil, domnívá se však, že pokladna přes to byla povinna pozůstalé vdově podporu ve smyslu § 17 zák. čl. 16 z r. 1900 vyplatiti, poněvadž jmenovaný byl již do rejstříku zapsán a tedy pojištěn. Náhled ten jest však v odporu se zněním cit. min. nař., neboť dle tohoto nařízení jest předpokladem pro vyplacení podpory pokladnou, aby i příspěvek včas byl zaplacen.
Dále namítá stížnost, že jen nezaplacení příspěvků členských členem pokadny má za násedek ztrátu členství, nikoliv nezaplacení příspěvků zaměstnavatelských, což prý plyne z ustanovení §§ 4 a 8 zák. článku 16 z r. 1900, z nichž prvý mluví o příspěvcích členských a jich nezaplacení stihá ztrátou členství, druhý pak zabývá se příspěvky zaměstnavatelskými, jež se vybírají cestou administrativní. Stížnost přehlíží, že nejde o to, zda P. S. členem pokladny byl anebo býti přestal, neboť vyplacení podpory dle § 17 není, jak z předpisu § 23 zák. čl. 16 z r. 1900 patrno, závislé na členství k pokladně, naopak nárok na podporu tu mají i čeledínové, kteří členy pokladny vůbec nejsou (§ 23 cit. zák.),
V daném případě jde pouze o to, zda pokladna jest povinna vyplatiti podporu dle § 17 zák. čl. 16 z r. 1900 i tehdy, když zaměstnavate1 příspěvek dle § 8 cit. zák. za zaměstnance včas nezapraví. V tom směru ustanovuje § 24 zák. čl. 14 z r. 1902, že zaměstnavatel ručí zaměstnanci za veškeru škodu, jež ho stihne následkem toho, že příspěvek zaměstnavatelův nebyl včas zaplacen.
Škoda ta spočívá dle min. nař. č. 1500 z r. 1912 v tom, že zaměstnanec, resp. jeho právní nástupce ztrácí v takovém případě svůj nárok vůči pokladně, na jehož místo nastupuje pak nárok vůči liknavému zaměstnavateli na náhradu takto utrpěné škody.
Není tedy správným názor stížnosti, že nárok zaměstnance vůči pokladně trvá i tehdy, když zaměstnavatelský příspěvek včas zapraven nebyl.
Z důvodu toho jest také nerozhodnou okolnost, zda se st-1 zavázal k placení členských přísnčvků za zmíněného čeledína dle § 20 zák. čl. 14 z r. 1902, či nikoliv.
Konečně bezdůvodnou jest i námitka, že opomenutí obce nemůže padati na vrub st-le, neboť úřad nerozhodl a ani rozhodnouti nemohl, že st-1 povinen jest sám vdově po P. S. podporu onu vyplatiti, nýbrž poukázal v té příčině vdovu na pořad práva. Pokud se úřad zabýval otázkou onou pro svůj výrok o tom, že pokladna není povinna k zaplacení podpory, dlužno podotknouti, že dle cit. min. nařízení bylo povinností st-le, aby bez dalšího vyzvání sám příspěvky zaplatil a nečekal, až obcí od něho budou vybrány.
Jest tedy stížnost bezdůvodnou a bylo ji zamítnouti.

Citace:

č. 3771. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické nakladatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 142-144.