NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 11142.

Nekalá soutěž (zákon ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n.).
K žalobě podle § 15 zák. jest oprávněn i podnik, jenž ještě s činností nezačal. Stačí, jde-li o činnost, jevící se činností podnikovou, bez ohledu k tomu, zda se opírá o zákonné oprávnění, čili nic.
Pokud v údajích rozšiřovaného letáku jest spatřovati zlehčování ve smyslu § 10 zák. I obrana proti nekalé soutěži musí býti oprávněná a slušná. I pod formou úsudku mohou se skrývati skutkové údaje. Nevyhledává se, by zlehčení bylo urážlivého rázu.
Dovolání z výroku o uveřejnění rozsudku jest nepřípustné podle §§ 18 a 40 (4) zák.
Odškodné podle § 16 (4) zák. jest druhem náhrady škody, nikoliv pokutou ve smyslu německého práva. Nestačí všeobecné tvrzení žalobce, že mu byla způsobena škoda.
Pokud nebyla žalovaným vedena rozepře »patrně svévolně« ve smyslu § 19 zák.
(Rozh. ze dne 3. listopadu 1931, Rv I 1239/30.)
Žalující strana byla družstvem pro zužitkování vedlejších zvířecích produktů, jež mělo především za účel zpracovati ve vlastním družstevním provozu na klih kosti, dodávané mu jeho členy. Žalovaná firma byla nákupníkem kostí. Žalovaná firma rozeslala svým dodavatelům oběžník, v němž byla řeč o tom, že byla rozpoutána živá propaganda přímo interesovanou skupinou podporovanou zemským svazem řezníků pro projekt »dle udání« (angeblich) družstevní továrny ke zpracování kostí, a že je pochopitelno, že se tato skupina optimisticky vyjadřuje o budoucnosti a o možnostech vývoje žalující strany; dále se v oběžníku tvrdí, že se řezníci mají zavázati v případě účastenství na projektování podniku, kosti trvale za cenu jednou pro vždy stanovenou, jež mimo to je hluboko pod přítomnými tržními cenami, odváděti nové továrně, že podílníci musí nad to dáti dosti značnou peněžitou sumu, že během počátečních let není možno pomýšleti na zisk, že nedůvěra k těmto předpovědem je tím spíše na místě, poněvadž všechny podobné podniky družstevních továren na klih v cizozemsku, jež byly založeny ve Vídni, Budapešti, Berlíně, Halle nad Saalou, Mnichově a Plzni, s podobnými vysoko vypjatými nadějemi po krátkém trvání zanikly s těžkými ztrátami pro súčastněné, že to nejlépe prokazuje skutečnost, že většina tuzemských továren následkem nevýnosného provozu a s většími nebo menšími ztrátami byla zastavena, a konečně, že na této klamné úvaze je vybudován plán nového, tak zvaného (sogenannt) družstevního podniku. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující strana na žalované firmě, by bylo uznáno právem, že žalovaná jest povinna 1. upustiti k hájení vlastních zájmů nebo zájmů jiného soutěžitele žalující strany, zejména firmy Rohag od vyzývání řezníků a uzenářů a zvláště členů žalující strany pod zdáním, jako by chtěla chrániti jejich zájmy, by aspoň prozatím upustili od účasti na podniku žalující strany; 2. upustiti od činění těchto údajů za účelem soutěže a rozšiřování jich, a to a) užívati se vztahem na žalující stranu slova: »angeblich« nebo »sogenannt« se slovem »genossenschaftlich«; b) užívati slova »direkt interessierte Gruppe« se vztahem na propagandu konanou pro žalující stranu; c) že se členové tohoto družstva v případě účasti na zamýšleném podniku musí zavázati, že budou trvale kosti za cenu jednou pro vždy stanovenou, která na to je daleko pod přítomnými cenami na trhu, dodávati nové továrně; d) že účastníci žalující strany musí kromě toho učiniti dosti značný vklad na penězích; e) se vztahem na žalující stranu tvrditi, že nelze během počátečních let pomýšleti na zisk; f) že všechny založené družstevní továrny na klih v tuzemsku i v cizozemsku, podobné podniku žalující strany, zakrátko zanikly s těžkými ztrátami pro všechny súčastněné; g) v souvislosti s vyhlídkami v podniku žalující strany tvrditi, že většina tuzemských továren na klih musela býti zastavena následkem nevýnosnosti provozu a s více méně velkými ztrátami; h) že plán žalujícího podniku je vybudován na klamné úvaze, 3. uveřejniti v časopisech odvolání, 4. zaplatiti žailobkyni 20000 Kč. Posléze navrhla žalobkyně, by byla žalované uložena pokuta pro svévoli 10000 Kč. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby ad 1—3, ad 4 žalobu zamítl a rovněž zamítl návrh na uložení pokuty pro svévoli. Důvody: Pokud se týče celkového obsahu dopisu (oběžníku), namítá žalovaná strana především, že žalující družstvo nepočalo ještě ani vyráběti ani prodávati v době rozšiřování letáků a podání žaloby, ač právně v té době jako družstvo existovalo, že však svou statutární činnost nezahájilo a že proto nemůže býti zahrnováno pod pojem soutěžitele, jak jej rozumí § 46 zákona čís. 111/27, který předpokládá, že
Civilní rozhodnutí XIII. 83 soutěžitelem může býti jen ten, kdo vyrábí nebo prodává zboží téhož druhu. Že žalovaná strana vyrábí zboží téhož druhu, jehož se dotýká pozastavený leták, žalovaná strana nepopírá a plyne to ostatně i z doslovu firmy žalované strany. Okolnost však, že snad žalující strana dosud svou činnost nezahájila, jest pro posouzení sporu nerozhodná, neboť jest jistě úmyslem zákona čís. 111/27, chrániti proti nekalé soutěži nejen podniky jsoucí již v provozu, nýbrž i podniky, jež mají sice již právní existenci, ale skutečný provoz z té neb oné příčiny dosud nemohly zahájiti. Jest nemyslitelné, že by podniky již trvající a mající pevný okruh zákaznictva a tím zajištěný zdar, požívaly větší ochrany zákona, než podniky, jimž právní řád již propůjčil právní existenci, jež však svou činnost chtějí teprve začíti a proto potřebují právní ochrany nejméně tak účinné, jako podniky již zavedené. Není proto důvodná námitka žalované strany, že žalující strana není soutěžitelem, ana v době rozesílání letáků a podání žaloby nepočala s výrobou a s prodejem. S touto námitkou souvisí další námitka žalované strany, že prý žalující strana jest jen oprávněna sbírati u svých členů kosti a je zpracovávati, nikoliv však na společný účet prodávati, a že proto při této statutárně vymezené působnosti žalující strany nelze mluviti o soutěži. Námitka tato je vyvrácena ustanovením § 1 stanov, podle něhož má žalující družstvo kromě jiného za účel získané produkty jak možno nejlépe jen ku prospěchu členů družstva zhodnotiti. Z tohoto ustanovení jest zřejmo, že žalující družstvo má právo své produkty prodávati, neboť těžko se dá mysliti, že by jeho členové je v provozování svých obchodů mohli zpeněžiti. Dále namítá žalovaná strana, že zřízení nákupní organisace Rohagu bylo nutností a že existující již podniky se musí proti novým projektům brániti přípustnými prostředky. Námitka tato souvisí s otázkou, zda prostředek obrany, o nějž v souzeném případě jde, obsah letáku jest takovýmto přípustným prostředkem. Jak bude dále dovoženo, neshledává soud obsah letáku vzhledem k ustanovení § 10 zákona čís. 111/27 přípustným a jest proto tato námitka bezpředmětná. An projev takový jest nepřípustný, nezáleží podle smyslu ustanovení zákona o nekalé soutěži na tom, v čí prospěch byl učiněn, zda jen ve prospěch žalované strany, či ve prospěch někoho jiného, což zejména jest patrno z doslovu ustanovení §§ 1 až 13 zákona o nekalé soutěži, jež vesměs zdůrazňují, že ten může být žalován podle zákona o nekalé soutěži, kdo se dostane se zákonem v rozpor, čímž chtěl zákon vyřknouti, že okruh osob, jež mohou býti žalovány, pojímati jest co nejšíře. Může proto v žalobě býti žádáno, by se žalovaný zdržel pozastavených projevů, i ve vlastním zájmu, i v zájmu jiného, v čemž zahrnut jest jistě i zájem konkurenční společnosti Rohag. Žalobní návrh žádá v odstavci 1., by bylo žalované straně přikázáno zdržeti se vyzývání řezníků a uzenářů, by se nesúčastnili na podniku žalující strany. Celý obsah pozastaveného letáku jest skutečně zrazováním řezníků a uzenářů od účasti na družstevním podniku, jako jest podnik žalující strany; jednání takové je v rozporu s dobrými mravy soutěže, pokud není prokázáno, že účastenství na družstevním podniku jest pro členy škodlivé. a pokud není prokázána pravdivost důvodu proti tomuto účastenství v letáku uváděných. Proto podle § 1 zákona o nekalé soutěži může býti o zdržení se takového jednání žalováno. Z této povšechné úvahy, týkající se odstavce I. rozsudečného výroku, vyplývá, že jádrem sporu jsou tvrzení, jichž zákaz žádá žaloba v odstavci 2. žalobního návrhu. Nemůže býti o tom sporu, že veškeré tyto údaje v letáku byly učiněny za účelem soutěže, což v podstatě žalovaná strana přiznává, a že údaje ty žalovanou stranou byly rozšiřovány v letácích a že účelem letáků bylo zrazovati řezníky a uzenáře od účastenství na družstevním podniku žalující strany, a že údaje tyto mohly míti v zápětí buď snížení počtu zájemníků, kteří by se do družstva přihlásili, po případě i snad vystoupení přihlášených již členů a tedy že údaje ty byly způsobilé poškoditi podnik žalující strany. Údaje ty naplňují skutkovou povahu zlehčování podle § 10 zákona čís. 111/27 a žaloba jest oprávněna potud, pokud nebude prokázána pravdivost těchto údajů. V dalším uvedl soud prvé stolice podrobně, že pravdivost těchto údajů nebyla prokázána.
Dále jest se dotknouti otázky, zda žalující strana jest oprávněna k žalobě ve smyslu § 15, jenž předpisuje, že v případě § 10 jest oprávněn k žalobám jen ten soutěžitel, jehož se čin bezprostředně dotýká. Poněvadž stanovami družstva jest zjištěno, že družstvo jest zřízeno za tím účelem, by zpracovalo a zhodnotilo svým členům vedlejší produkty, zejména kosti a poněvadž leták přímo směřuje proti podniku, jenž se zabývá zpracováním kostí a jest družstevnicky organisován, nemůže býti pochybnosti o tom, že se čin žalovaného, rozeslání letáku bezprostředně dotýká žalující strany a jest proto podle § 15 odst. (2) zák. o nek. sout. žalující strana k žalobě oprávněna. Vyhovění žalobní žádosti, by žalovaná strana byla uznána povinnou uveřejniti v časopisech odvolání, jest odůvodněno ustanovením § 10 zákona o nekalé soutěži a oprávnění žalující strany k uveřejnění rozsudku jest odůvodněno § 18 cit. zák. Žalující strana navrhuje, by žalovaná strana byla odsouzena zaplatiti jí škodu z rozesílání pozastaveného letáku ve výši 20000 Kč. Je sice pravda, že podle § 16 zák. o nek. sout. rozhoduje soud podle volného uvážení o tom, zda škoda vznikla a v jaké výši. K tomu však, aby soud výši škody a její oprávnění mohl posouditi, jest třeba, by žalující strana učinila potřebná tvrzení o skutečnostech pro posouzení tohoto nároku rozhodných. To však žalující strana v souzeném případě neučinila, omezivši se jen na všeobecné tvrzení, že jí škoda byla způsobena, což nemůže stačiti k tomu, by mohlo býti předpokládáno, že škoda žalující straně skutečně byla způsobena, a bylo proto, nárok na náhradu škody zamítnouti jako neodůvodněný. Posléze učinila žalující strana návrh, aby žalované straně byla uložena pokuta pro svévoli, poněvadž prý žalovaná strana vedla rozepři svévolně. V souzeném případě však jde o právní posouzení řady otázek, jichž zodpovědění nelze považovati za naprosto jasně řešené v zákoně čís. 111/27 sb. z. a n. Materie, o niž jde, jest upravena novým zákonem, judikatura je v tomto oboru dosud nepatrná, ba skoro žádná, a nelze proto dovoditi, že žalující strana vedla spor svévolně, a bylo proto návrh na uložení pokuty pro svévoli zamítnouti. Odvolací soud vyhověl odvolání žalované potud, že zamítl žalobní nárok, pokud se domáhal uveřejnění odvolání v časopisech, jinak odvolání žalované nevyhověl; odvolání žalobkyně nevyhověl. Důvody: Nesprávné právní posouzení věci jest vytýkáno předně v tom směru, že soud prvé stolice mylně posoudil otázku existence soutěžitelského poměru (§ 46 cit. zák.) a tudíž i žalobní legimitace (§ 15 cit. zák.). Výtka ta není však důvodná. Správné jest stanovisko prvého soudu, že okolnost, zda žalobkyně svou činnost zahájila čili nic, jest nerozhodná. Výklad nalézacího soudu, že podnik činnost svou nezačavší ještě více ochrany zasluhuje, než ten, jenž již činnost zahájil, nachází oporu ve slovech zákona (§ 46 (1) cit. zák.) »vůbec podnikově činný«, jenž podle motivů zákona podává s dostatek důkaz o pojetí co nejširším; podle toho chráněna jest každá i jen přípravná činnost, jež tu byla i v souzeném případě v tom, že družstvo, nemohouc hned vyráběti, aspoň kosti kupovalo a prodejem zhodnocovalo (§ 1 (3) stanov), jak správně dovodil nalézací soud, takže šlo o činnost statutární. I s námitkou obrany vypořádal se prvý soud správně. Odvolatelka neprávem mu vytýká, že nevzal zřetel na námitku, že oběžníku předcházel útok se strany žalujícího družstva a to proto, že propaganda žalujícího družstva byla vedena v tom smyslu, že bylo řezníkům tvrzeno, že jsou při prodeji kostí zkracováni. Neprávem, protože žalovaná námitky zakládala na § 10 (1) a vedla důkaz pravdivosti, jenž se jí nezdařil. Ale, i kdyby byla obranu proti žalobě mohla ještě založiti na § 10 (2) cit. zák. a chtěla dovoditi, že učinila pravdivé údaje, donucena okolnostmi ke své obraně, nebylo by lze její postup tak, jak se stal, omluviti. Vždy i obrana proti nekalé soutěži musí býti oprávněná a slušná, věcná, vysvětlující, nikoliv zlehčující, což vysvítá ze srovnání pojmu »pravdivé události« a contr. odst. (1) § 10. Takovou obranou však, jak prvý soud správně zjistil, obsah letáku není, poněvadž se jím překračuje věcnost. Z obsahu letáku ani slovem o nějakém útoku žalobkyně a o nutnosti obrany se nezmiňujícího nikterak nejde na jevo, že byl právě vydán jen za účelem obrany; propaganda, o níž se leták zmiňuje, není ještě útokem, právě tak, jako jím nejsou optimistická očekávání.
Pokud jde o odvolání žalující strany, není odůvodněné. Jest ovšem pravda, že žalující strana výslovně žádala nikoli náhradu škody (§ 10 (1) a 16 (1—3) cit. zák.), nýbrž odškodné za utrpěné příkoří (§ 16 (4) cit. zák.), a že soud prvé stolice v napadeném rozsudku mluví jen o škodě. Avšak tu jde očividně o nedopatření nalézacího soudu ve výrazu a jest za to míti, že mínil odškodné, jakž vyplývá z jeho odůvodnění. Není však věcně důvodu spatřovati v napadeném rozsudku v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, natož neúplnost řízení. Vždyť jako při náhradě škody musí škoda býti žádána a co do rozsahu odůvodňována (§ 1298 obč. zák.), tak i musí býti soudu zjednán základ pro určení výše odškodného. Třebaže by nebylo nutné, by přesně a do podrobnosti byl tento důkaz proveden, vždyť ustanovení § 16 (3) zák., že soudce o tom, zda škoda vznikla, a o její výši rozhodne podle volného uvážení, oceňuje všecky okolnosti, a ustanovením tímto má býti soudci umožněno, by si podle toho utvořil sám úsudek, přece jen jest třeba, aby pro posuzování škody o tím i odškodného byl soudu podán aspoň jakýsi konkrétní základ. Za takovýto základ však, jak prvý soud správně uvádí, nelze pokládati pouhé všeobecné tvrzení žalující, že jí byla způsobena škoda. Ana tedy žalující strana nežádala a nepodložila určitým přesnějším tvrzením škodu, nemůže ani žádati odškodné. Bezdůvodné jest však i odvolání žalující strany, že žalované nebyla uložena pokuta pro svévoli. Zákon v § 19 ustanovuje, že pokutu lze uložiti podlehlé straně, kdy vedla rozepři »patrně«, tedy zjevně svévolně. Motivy k tomu dodávají, že se tu myslí chikány nebo takové vedení rozepře, že soud bez zvláštního dokazování shledá v jeho vedení snahy činiti svévolné, malicherné, s věcí nesouvisející námitky v rozepři, námitky směřující jen k protahování sporu nebo k poškození žalobce. Že by to však tu bylo, nedá se říci, ano z obsahu spisů jde na jevo, že se žalovaná, člen organisace podobné straně žalující, brání a domnívá, že právem se brání a opírá tomu, že podle jejího pojetí činností žalobkyně má jí býti připravena újma. Uvádí také pro to důvody a jde o to, zda je lze pokládati za správné; každým způsobem jest o nich uvažovati, a tu pak nelze říci, že počínání žalované ve sporu bylo svévolné.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání ani té ani oné strany.
Důvody:
Po právní stránce napadá žalovaná názor odvolacího soudu o oprávnění žalující strany k žalobě a o námitce obrany. Poněvadž se v tomto směru žalovaná dovolává jen vývodů odvolacího spisu, jež odvolací soud již vyvrátil, stačí ji poukázati na příslušné správné odůvodnění napadeného rozsudku. Zda žalující družstvo prodávalo kosti bez zpracování právem, čili nic, jest pro řešení sporu vůbec nerozhodné, neboť stačí, že jde o činnost jevící se činností podnikovou bez ohledu na to, opírá-li se o zákonné oprávnění čili nic (srov. Dr. Skála, Nekalá soutěž, list čís. 3, 37, 95, 214, 290). Pokud se týče jednotlivých pozastavených bodů letáku, jde veskrz o údaje o poměrech podniku podle § 10 zákona o nekalé soutěži, neboť pod formou úsudku mohou se skrývati údaje skutkové. Ač se některé body týkají také cizích podniků, stalo se rozšíření příslušných údajů jen za tím účelem, by byla zdůrazněna nepříznivá hospodářská situace právě podniku žalující strany. Žalovaná se mohla tudíž ospravedlniti jen důkazem pravdivosti těchto údajů. Neprávem vytýká, že tento důkaz měl býti připuštěn, ana za řízení tyto údaje již ve větší části nezachovala v platnosti v původním rozsahu, jak byly letákem rozšířeny. Žalovaná jest na omylu, domnívajíc se, že by bylo stačilo, by dokázala, že byla oprávněna pochybovati o tom, že jde o družstevní podnik, neboť její bezelstnost vůbec nerozhoduje. Ani údaj o přímo interesované skupině nezachovala v platnosti ve smyslu letáku, nýbrž ve smyslu, ostatně samozřejmém, že při založení každého společenstva musí tu býti osoby, jež mají na něm zájem. Co do ustanovení cen kostí připustila žalovaná sama, že její údaj v letáku jest nesprávný; nerozhodné jest její tvrzení, že, stanoví-li ceny podle stanov představenstvo družstva, jest to mnohem nepříznivější pro jeho členy, neboť rozhodné jest jen, že příslušný údaj v letáku jest nesprávný. Tvrdí-li žalovaná v letáku, že všechny družstevní továrny zanikly a tento dojem musily účastníci míti, jak již bylo shora podotknuto, a připustila-li potom výjimku, nemůže již býti řeči o pravdivosti příslušného údaje. Jako společenstvo v S., mohlo by si také žalující družstvo opatřiti kosti z volné ruky, kdyby kosti dodané členy snad nepostačily, aniž lze tvrditi, že by tím byl porušen základní družstevní princip. Podobně má se věc s údajem, že většina tuzemských továren na klih musila býti zastavena pro nevýnosnost provozu a s více méně velkými ztrátami, ana žalovaná v žalobní odpovědi již nemluví o většině, nýbrž o množství továren. Pokud se týče údaje o dosti značném vkladu, jest přisvědčiti názoru nižších soudů, že vklad 200 Kč za daných poměrů nelze považovati za značný, a pokud se týče údajů, že plán žalujícího podniku jest vybudován na klamné úvaze, a že nelze v počátečních letech pomýšleti na zisk, jde o subjektivní názor žalované o nemožnosti prosperity podniku žalující strany, jež se však nedá předem s určitostí zjistiti. Jest proto přisvědčiti právnímu názoru odvolacího soudu, že jde o zlehčování podle § 10 zákona o nekalé soutěži, ano nelze popříti, že se údaje staly za účelem soutěže, a ano nelze o tom pochybovati, že pozastavené údaje byly způsobilé poškoditi podnik, neboť podle vlastního přednesu žalované bylo účelem letáku takový projekt znemožniti. Aby zlehčení bylo rázu urážlivého, zákon nevyžaduje.
Dovolání žalující strany. Dovolání z výroku o uveřejnění rozsudku jest podle § 18 a v něm cit. § 40 (4) zákona o nekalé soutěži vůbec nepřípustné. Pokud se týče výroku o odškodném 20000 Kč, jest správný právní názor odvolacího soudu. Tento nepožaduje, by žalující strana podala číselný podklad pro určení odškodného, nýbrž by zjednala konkrétní základ pro jeho posouzení, k čemuž nestačí pouhé tvrzení, že byla způsobena velká škoda. Žalující družstvo má snad na mysli ustanovení § 26 něm. zák. o nekalé soutěži, neboť mluví přímo o pokutě (Busse) a navrhuje také v dovolání, by žalované byla uložena pokuta (Busse); avšak odškodné, o němž mluví § 16 (4) zákona o nekalé soutěži, jest druhem náhrady škody a nikoliv pokutou (Busse) ve smyslu německého práva (srov. Hamannův komentář str. 86), Nebyl-li tudíž proveden důkaz výslechem stran po nedostatek konkrétního podkladu, není výtka vadnosti řízení opodstatněna. Ani v otázce trestu pro svévoli odvolací soud nepochybil po právní stránce, neboť nelze uznati, že žalovaná vedla rozepři patrně svévolně (§ 19 zákona o nekalé soutěži).

Citace:

Č. 11142. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 436-442.