Čís. 5442.Novela o právu manželském (zákon ze dne 22. května 1919, čís. 320 sb. z. a n.).Odpuštění ve smyslu §u 14 písm. c) rozl. zák. musí býti projevem jasným. V ujednání o dobrovolném rozvodu nelze spatřovati vzdání se rozlukového důvodu.(Rozh. ze dne 10. listopadu 1925, Rv I 1515/25.)Žalobě manželky proti manželi o rozluku manželství pro cizoložství manželovo bylo vyhověno soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem mimo jiné z těchtodůvodů:Nesprávné posouzení právní spatřuje dovolatel v právním názoru odvolací stolice, že se ujednání sporných stran ze dne 25. července 1924 o dobrovolném rozvodu jejich manželství nikterak nedotýká žalobkynina nároku na rozluku jejich manželství z jeho viny. Dovolatel míní, že oběma stranami podepsaným narovnáním je prokázáno, že má býti jejich manželství dobrovolně rozvedeno, a že proto není toto ujednání bez významu pro toto rozlukové řízení, že, má-li význam tohoto ujednání posuzován býti správně, musí býti použito předpisu §u 914 obč. zák. a se zřetelem na tento předpis nesmí býti opomenuto, že už tenkráte věděla žalobkyně o všech okolnostech, které nyní uplatňuje v tomto rozlukovém řízení, a že, když se přes to tenkrát rozhodla pro rozvod, tím měla býti vyloučena možnost uplatňování rozluky. Z toho odvozuje, že uzavřením ujednání o dobrovolném rozvodu žalobkyně se vzdala práva uplatňovati jí tvrzený důvod rozlukový. Není tím podle čís. 4 §u 503 c. ř. s. uplatněný důvod dovolací opodstatněn. Správně uvádí odvolací soud, že odpuštění, které má za následek zánik žalobního práva podle §u 14 písm. c) rozl. zák., musí býti jasné, nepochybné, a že proto nemůže býti spatřováno v prozatímním ujednání ze dne 25. července 1924, ve kterém se manželé dohodli na dobrovolném rozvodu. Jde o dva zcela různé nároky, zásadně rozdílné povahy a právních účinků, svolení k dobrovolnému rozvodu nezahrnuje tedy v sobě také mlčky a poznatelně vyslovené vzdání se práva uplatňování rozlukového důvodu, který žalobkyni vzešel zjištěným cizoložstvím dovolatelovým.