NPD documents search: Váž. civ., 11 (1929), sv. 2

Čís. 9171.

Zaměstnavatel může na zaměstnancovo služné započítati svou vzájemnou pohledávku na tu kterou splátku služného, jakmile se stala dospělou. Zaměstnavatel není oprávněn započítati na úkor vymáhajícího věřitele svou pohledávku, třebas byla starší, na splatné požitky zaměstnancovy, jež v době splatnosti byly již zabaveny.
(Rozh. ze dne 12. září 1929, Rv II 765/28.)
Žalobci (čsl. eráru) byla k vydobytí jeho pohledávky za Hugonem K-em povolena exekuce zabavením a přikázáním k vybrání 1/3 dlužníkových příjmů u žalované firmy, činících měsíčně 1500 Kč. Žalované firmě vznikla ze zálohy poskytnuté na plat již před tím, než žalobce nabyl exekučního zástavního práva na platu Hugona K-a, pohledávka proti Hugonu K-ovi. Žalobce domáhal se na žalované zaplacení částek zabaveného platu Hugona K-a za měsíce listopad 1927 až březen 1928 po 500 Kč v úhrnné výši 2500 Kč, které se žalovaná zdráhala vyplatiti,
68* ježto prý jest oprávněna pohledávku, vzniklou jí ze zálohy na plat, započítati na zabavitelnou částku platu Hugona K-a. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, odvolací soud uznal podle žaloby.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Jádrem sporu jest otázka, zda žalovaná může přes zástavní právo, jehož nabyl žalobce na platu Hugona K-a, započísti své pohledávky z doby před vznikem zástavního práva žalobcova, na plat Hugona K-a. O sobě sice byl by rozdíl, zda žalovaná firma poskytla Hugonu K-ovi půjčky (zápůjčky), jak tento jako svědek uvedl, či zálohy, jak žalovaná tvrdila a obě nižší stolice uvádějí, neboť při zápůjčkách by mohlo jíti ovšem jen o započtení, kdežto při zálohách na budoucí plat se tento o zálohy zmenšuje, ježto záloha jest vlastně platem anticipando, avšak i při zálohách jde o to, kdy a jak se mají srážeti. Žalovaná ani netvrdila, od kdy a v jakých částkách se srážky díti mají, co v té příčině při vyplacení zálohy bylo ustanoveno, nýbrž jen, že v listopadu (1927) začala srážeti 1/3 z platu K-ova, v tu dobu však už plat K-ův byl zatížen pro žalující erár zástavním právem z povolení exekuce ze dne 14. února 1927, takže jeho nabytému právu nemohla tato pozdější disposice žalované firmy, byť i se stala se souhlasem Hugona K-a a tedy ve formě úmluvy (ne jednostranně) býti nijak na újmu, Byly-li to však zápůjčky a šlo by tedy o započtení, tu jest si ujasniti, že oprávnění k započtení pohledávky nemá týž význam jako zástavní právo na pohledávce. Podle § 1439 obč. zák. jest započtení možno jen na splatnou vzájemnou pohledávku. Žalovaná nemohla tudíž svou pohledávku započítati všeobecně na nárok Hugona K-a proti žalované firmě na vyplacení platu vůbec, nýbrž mohla ji započítati, an Hugo K. byl u ní zaměstnán za měsíční plat, teprve až se ta která měsíční splátka jeho celkového platu stala dospělou, tedy jen na každou jednotlivou splátku zvlášť. Naproti tomu lze však zabaviti dosud nesplatnou pohledávku, zejména pak i pohledávky na služném teprve v budoucnu splatné (§ 299 ex. ř.). Zabavení platu má tudíž ten význam, že pořadí zástavního práva jest založeno tím okamžikem, kdy bylo vykonáno zabavení s právním účinkem, což se stane tehdy, když jest doručena platební zápověď poddlužníkovi (§ 294 třetí odstavec ex. ř.). V souzeném případě stalo se tak podle zjištění nižších soudů dne 14. února 1927. Od toho okamžiku byl veškeren plat příslušející Hugonu K-ovi proti žalované ztížen zástavním právem ve prospěch žalobce, a to nejen ohledně důchodů již splatných, nýbrž i ohledně důchodů, které se měly teprve v budoucnu státi měsíčně splatnými. Z toho vyplývá, že žalovaná nebyla oprávněna svou pohledávku, ač byla starší, započítati na úkor žalobce jako vymáhajícího věřitele na splatné požitky Hugona K-a v době jich splatnosti, neboť žalovaná mohla přistoupiti k započtení až, když nastala splatnost jednotlivých měsíčních příjmů Hugona K-a. V tom okamžiku byly však dů- chody, o něž jde, totiž za měsíc listopad 1927 až březen 1928 zatíženy již zástavním právem ve prospěch žalobce, které na nich vázlo již ode dne 14. února 1927. V důsledku tohoto zástavního práva nesměla žalovaná již platiti Hugonu K-ovi a tento neměl co do 1/3 platu proti ní nároku na plat a nebylo proto ani v tom směru možné započtení se strany žalované ohledně její vzájemné pohledávky. Odvolací soud posoudil tudíž věc správně s hlediska právního, vyhověv žalobnímu nároku.

Citace:

č. 9171. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 231-233.