NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 15015.

Nebylo-li usnesení o povolení mobilární exekuce doručeno dlužníku, nýbrž jiné osobě stejného jména, u níž byl učiněn pokus o zabavení svršků, jest celé exekuční řízení, počínajíc doručením povolujícího usnesení zmatečné, a to včetně řízení manifestačního, třebaže bylo již proti dlužníku pravoplatně zavedeno.
(Rozh. ze dne 6. března 1936, R I 145/36.)
Usnesení prvého soudu, povolující mobilární exekuci proti povinnému Josefu F-ovi, nebylo doručeno povinnému, nýbrž jiné osobě téhož jména (Josef F.), u níž byla také exekuce provedena. Návrh na uvalení vazby proti povinnému za účelem vynucení složení manifestační přísahy prvý soud zamítl proto, že exekuce proti povinnému nebyla vůbec provedena, takže tu nejsou podmínky § 47 odst. 2 ex. ř. pro nařízení přísežného seznání jmění a uvalení vazby. Rekursní soud zrušil toto usnesení prvého soudu i s řízením mu předcházejícím, počínajíc doručením usnesení exekuci povolujícího pro zmatečnost.
Nejvyšší soud nevyhověl rekursu.
Důvody:
Zmatečnosti vypočtené v § 477 c. ř. s., které platí mocí § 78 ex. ř. také v exekučním řízení, jsou tak závažné vady řízení, že činí celé řízení nicotným. Protože jde o předpis práva donucovacího, daný v zájmu veřejném, musí ke zmatečnostem přihlížeti z moci úřadu nejen soud první stolice, jakmile o nich zvěděl, nýbrž i soud vyšší stolice, došla-li k němu věc přípustným opravným prostředkem (§ 477 odst. 1, § 514 c. ř. s. a § 78 ex. ř.). Jednou ze zmatečností je také porušení zásady rovného slyšení stran, totiž případ, že byla straně nezákonným postupem, zejména opominutým doručením, odňata možnost před soudem projednávati (§ 477 čís. 4 c. ř. s.). O takový případ tu běží. Soud první stolice konaným šetřením, k němuž byl i bez příkazu ministerstva spravedlnosti oprávněn podle § 182 odst. 2 věta 2 c. ř. s. ve spojení s § 77 ex. ř. a také § 55 posl. odst. ex. ř., když tu bylo podezření zmatečnosti — zjistil, že exekuce na svršky byla vykonána — správně, že byl učiněn pokus o výkon nikoliv u povinného, proti němuž byla exekuce povolena, nýbrž u jiné osoby stejného jména a příjmení v téže obci, u níž však zůstala bez výsledku. Následkem toho nebylo povinnému doručeno ani usnesení o povolení exekuce, jež mělo býti doručeno při zabavování (§ 253 posl. odst. ex. ř.). Tím však byla založena zmatečnost podle § 477 čís. 4 c. ř. s. a § 78 ex. ř., protože se povinný proti povolení exekuce brániti nemohl, ať již jakýmkoliv způsobem, a jest zmatečným celé následující řízení, včetně řízení manifestačního, zahájeného proti povinnému podle § 47 a d. ex. ř., protože vše spočívá na nicotném podkladu. Nezáleží na tom, že povinný při výslechu podle § 47 posl. odst. ex. ř. a v rekursu proti nařízení přísahy nevytkl nedostatek doručení a stále jen tvrdil, že tato věc se netýká jeho, nýbrž jiné osoby v jiném domě, ani na tom, že výkon přísahy byl pravoplatně nařízen, když řízení manifestační, jež jest součástí řízení exekučního, jsouc upraveno v §§ 47 až 49 ex. ř., spočívá — jak již řečeno — na nicotném podkladu, když dlužníku usnesení o povolení exekuce doručeno nebylo a když u něho výkon exekuce předsevzat nebyl, takže nemůže býti ani posouzeno, zda by tam nebyly nalezeny věci, které by bylo lze zabaviti (§ 47 odst. 2 ex. ř.).

Citace:

č. 15015. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1937, svazek/ročník 18, s. 284-285.