Čís. 2296.Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.). Sborový soud prvé stolice, uvažuje podle §u 6 čís. 4 zákona o výkonu svého podmíněného rozsudku, jelikož po jeho vynesení byl obžalovaný odsouzen okresním soudem pro činy, spáchané před i po onom odsouzení, rozhoduje též o podmíněném odkladu rozsudku okresního soudu, třebas soud ten nepoužil §u 265 tr. ř. (Rozh. ze dne 25. února 1926, Zm I 12/26.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem: Usnesením zemského trestního soudu v Praze ze dne 9. září 1925, č. j. Tk I a 8177/24, pokud jím bylo rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu, ke kterému byl obžalovaný odsouzen rozsudkem okresního soudu v Příbrami ze dne 15. dubna 1925, č. j. T V 983/24, ponecháno okresnímu soudu v Příbrami, byl porušen zákon v ustanovení §u 6 čís. 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.; výrok ten se zrušuje a zemskému trestnímu soudu v Praze se ukládá, by rozhodl, má-li býti vykonán také trest, uložený obžalovanému oním rozsudkem okresního soudu v Příbrami. Důvody: Rozsudkem okresního soudu v Příbrami ze dne 15. dubna 1925, č. j. T V 983/24, byl obžalovaný uznán vinným jednak přestupkem krádeže podle §u 460 tr. zák., spáchaným dne 10. listopadu 1924, jednak přestupkem podvodu podle §§ů 197, 461 tr. zák., spáchaným dne 15. ledna 1925, a odsouzen podle §u 460 tr. zák. s použitím §u 267 tr. zák. nepodmíněně do vězení na dobu jednoho týdne, zostřeného postem. Rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 11. prosince 1924, č. j. Tk I a 8177/24, byl týž obžalovaný uznán vinným zločinem krádeže §§ů 171, 173, 174 II c) tr. zák. a přestupkem podle §§ů 2, 8, 32, 36 patentu ze dne 24. října 1852, čís. 223 ř. zák., trestnými to činy, spáchanými v době do 14. listopadu 1924, a odsouzen podle §u 178 tr. zák. s použitím §u 54 tr. zák. k trestu těžkého žaláře v trvání tří týdnů, zostřeného dvěma posty. Výkon trestu byl podle §§ů 1 a 3 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. odložen na dobu 3 roků. Tento rozsudek nabyl moci práva. Naproti tomu podal do rozsudku okresního soudu v Příbrami otcovský opatrovník nezletilého obžalovaného odvolání jednak z výroku o trestu, jednak z výroku o nepovolení podmíněného odkladu trestu. Zemský trestní soud v Praze jako soud odvolací pro přestupky rozsudkem ze dne 17. června 1925 odvolání z výroku o trestu zamítl, vyhověl mu však, pokud směřovalo proti výroku o nepovolení podmíněného odkladu trestu, zrušil napadený rozsudek ve výroku tom a uložil okresnímu soudu, by po rozumu §u 6 posl. odst. zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. zaslal spis zemskému trestnímu soudu v Praze, by ten rozhodl o podmíněném odkladu výkonu trestu. Zemský trestní soud v Praze, jemuž byly spisy okresním soudem v Příbrami podle onoho příkazu předloženy, nařídil usnesením ze dne 9. září 1925 podle §u 6 čís. 4 zákona o podmíněném odsouzení, by trest, uložený obžalovanému rozsudkem téhož soudu ze dne 11. prosince 1924, byl vykonán, naproti tomu ponechal rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu, k němuž byl obžalovaný odsouzen rozsudkem okresního soudu v Příbrami ze dne 15. dubna 1925, okresnímu soudu v Příbrami. Na odůvodněnou tohoto opatření uvádí se v důvodech usnesení, že § 6 čís. 4 zákona stanoví, že pouze v tom případě, byl-li vinník odsouzen okresním soudem pro trestný čin, spáchaný před vynesením rozsudku sborového soudu, přísluší sborovému soudu rozhodnouti, zda také trest, uložený okresním soudem, má býti podmíněně odložen nebo vykonán, že však rozsudkem okresního soudu v Příbrami byl obžalovaný odsouzen pro trestný čin, spáchaný po vynesení rozsudku zemského trestního soudu v Praze, tedy v době zkušební, že tedy jest okresní soud v Příbrami sám příslušným к rozhodnutí, má-li býti vykonán trest, uložený obžalovanému jeho rozsudkem. Opatření zemského trestního soudu v Praze příčí se zákonu. Rozsudkem okresního soudu v Příbrami ze dne 15. dubna 1925 byl obžalovaný uznán vinným nejen trestným činem, spáchaným po vynesení rozsudku zemského trestního soudu v Praze (přestupkem podvodu, spáchaným dne 15. ledna 1925), nýbrž byl odsouzen zároveň také pro skutek, spáchaný před oním rozsudkem (pro přestupek krádeže, spáchaný dne 10. listopadu 1924). Jde tu tedy o případ, v němž již okresní soud v Příbrami měl při výměře trestu použiti §u 265 tr. ř. a zachovati se, pokud šlo o otázku výkonu nebo podmíněného odkladu trestu, v příčině trestů, uložených obžalovanému oběma rozsudky, podle poslední věty čtvrtého odstavce §u 6 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Nesejde na tom, že okresní soud v Příbrami, vyměřuje obžalovanému trest, předpisu §u 265 tr. ř. ve skutečnosti nepoužil, stačí, že byly dány předpoklady, za nichž měl předpis ten podle zákona přijití k platnosti (rozh. sb. n. s. čís. 1672). Že okresnímu soudu v Příbrami v době, kdy vynášel rozsudek ze dne 15. dubna 1925, byl rozsudek zemského trestního soudu v Praze ze dne 11. prosince 1924 znám, je patrno již ze spisů, podle nichž trestní spisy, postoupené jím původně dne 15. prosince 1924 zemskému trestnímu soudu v Praze ke sloučení s trestní věcí pro zločiny podle §u 56 tr. ř., byly mu tímto soudem vráceny k příslušnému jednání přípisem ze dne 19. prosince 1924 v němž se výslovně uvádí, že rozsudkem ze dne 11. prosince 1924 byl obžalovaný odsouzen pro ony trestné činy do těžkého žaláře na 3 týdny, dvěma posty zostřeného, podmíněně na 3 roky. Uvádí-li se tudíž v důvodech okresního soudu v Příbrami jako okolnost přitěžující, že obžalovaný krádež opakoval, ač, jsa podmíněně odsouzen, měl se činu varovati, a na odůvodněnou výroku o nepřiznání podmíněného odkladu trestu uvádí se znovu, že podmíněné odsouzení, obžalovanému dříve přiznané, nemělo u něho výsledku, je tím míněn zcela nepochybné podmíněný odklad trestu, jehož se obžalovanému dostalo rozsudkem zemského trestního soudu v Praze ze dne 11. prosince 1924. Byl-li však obžalovaný rozsudkem okresního soudu v Příbrami odsouzen také pro skutek, spáchaný před rozsudkem zemského trestního soudu v Praze, jímž mu byl povolen podmíněný odklad trestu, Šlo o druhý z případů §u 6 čís. 4 zákona o podmíněném odsouzení, o případ, v němž jednomu a témuž soudu bylo současně a jednotně rozhodnouti o tom, zda mají býti vykonány oba tresty nebo zda má býti podmíněně odložen také trest dodatečně přisouzený (rozh. sb. n. s. č. 1051, 1485, 1697). Jelikož pak v souzeném případě vynesl pozdější rozsudek soud okresní, kdežto podmíněné odsouzení vyslovil soud sborový, příslušelo podle poslední věty §u 6 čís. 4 zákona rozhodnouti o odkladu zemskému trestnímu soudu v Praze jako soudu sborovému. Již okresní soud v Příbrami nezachoval se podle oněch zákonných předpisů, rozhodnuv v rozsudku, jím vyneseném, o odkladu trestu, byť jen onoho trestu, který obžalovanému sám byl uložil. Jeho povinností bylo postarati se předložením spisů zemskému trestnímu soudu v Praze o to, by tento soud jako sborový soud, vynesší dřívější rozsudek, rozhodl po rozumu oněch předpisů o výkonu či podmíněném odkladu obou trestů. Dotyčný rozsudkový výrok okresního soudu v Příbrami, příčící se zákonu, stal se arci zatím bezpředmětným, byv zrušen rozsudkem zemského trestního soudu v Praze jako soudu odvolacího pro přestupky ze dne 17. června 1925. Příkaz, udělený tímto rozsudkem okresnímu soudu, by zaslal spis zemskému trestnímu soudu v Praze, by rozhodl o podmíněném odkladu trestu, dlužno ovšem pojímati v ten rozum, že zemskému trestnímu soudu jest rozhodnouti o odkladu obou trestů. Nasvědčuje tomu jednak okolnost, že příkaz jest opřen o předpis §u 6 posl. odst. zákona o podmíněném odsouzení, jednak, že se jím okresnímu soudu ukládá, by zaslal spis zemskému trestnímu soudu v Praze k č. j. Tk I a 8177/24, čímž zřejmě mělo býti naznačeno, že tomuto soudu jest rozhodnouti i o podmíněném odkladu trestu, uloženého obžalovanému rozsudkem téhož soudu ze dne 11. prosince 1924, č. j. Tk I a 8177/24. Zemský trestní soud v Praze, který, vydávaje usnesení ze dne 9. září 1925, č. j. Tk I a 8177/24, ohledně trestu, uloženého obžalovanému rozsudkem okresního soudu v Příbrami, ponechal rozhodnutí o podmíněném odkladu výkonu trestu toho soudu okresnímu, porušil tím předpis §u 6 čís. 4 posl. věta zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. Bylo proto podle §u 33 a 292 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.