NPD documents search: Boh. adm., 13 (1931), sv. 2

Čís. 9181.

Jazyková otázka.
Dotaz předsedův po vyvolání věci při odvolacím líčení po národnosti strany jest klásti na roveň vyžádání si ústního prohlášení strany o její příslušnosti k jazykové menšině podle čl. 16 (2) jaz. nař. Teprve tímto okamžikem lze jí, není-li příslušníkem jazykové menšiny, odepříti práva a výhody zaručené příslušníkům jazykových menšin, nelze však odvolání již k soudu přijaté dodatně odmítnouti proto, že bylo nepřípustně podáno v jazyku menšinovém.
(Rozh. ze dne 19. září 1929, R I 524/29.)
Odvolací soud odmítl odvolání žalovaných. Důvody: Odvolání podáno v jazyce německém. Soud odvolací zkoumaje spisy podle ustanovení § 480 c. ř. s. a shledav, že plná moc žalovaných jest podepsána »Josef Valenta, Anna Valenta« na formuláři německém, neměl zatím příčiny zabývati se otázkou jazykovou a to tím méně, an při ústním odvolacím líčení předseda má vždy nejenom povinnost, nýbrž i příležitost a čas, by dotazem přímo u stran neb jich zástupců zjistil pochybné snad v tomto směru okolnosti. Poněvadž strany poučeny jsou vždy o následcích nepravých udání (čl. 16 (4) vl. nař. čís. 17/26), jest dosti záruky v poučení o tom pro zjednání jistoty. Jak z protokolu o ústním odvolacím líčení vidno, prohlásili oba žalovaní na dotaz předsedův, ještě před přednesem zpravodajovým podle § 486 c. ř. s., že jsou oba národnosti české, i bylo ihned učiniti usnesení o tom, jaké následky pro ně má vznesení odvolání jen v jazyku německém. Tu jest podle § 2 zákona ze dne 29. února 1920, čís. 122 sb. z. a n., čl. 15, 18, 19 nař. čís. 17/26 výn. min. sprav. Věstníku čís. 2 z 1926 na bíledni, že příslušník jazyka československého jest povinen podání k soudům, úřadům a orgánům republiky činiti výhradně v jazyku státním. V tomto případu nebylo nejmenší pochyby ohledně obou žalovaných pro jich očividně v mateřštině konaná prohlášení. Odvolání, jež učinil jich právní zástupce v jiném jazyku než státním, bylo odmítnouti podle čl. 4 (3), čl. 19 (2) a čl. 36 odst. (1) cit. vl. nař., ježto se nehodí, by bylo o něm konáno odvolací ústní líčení. Tomuto výkladu není na závadu okolnost, že odvolací soud nařídil rok k ústnímu odvolacímu líčení, z čehož by se snad mohlo dovozovati, že se sám přenesl přes jazykovou otázku a, nařídiv odvolací líčení, připravil se o možnost uvésti v platnost imperativní ustanovení jazykových předpisů při roku, přijda při něm na zjevná jich porušení. Tato argumentace jest pro odvolací řízení nesprávná. Vždyť § 495 c. ř. s. stanoví, že odvolací soud, shledav vady § 471 čís. 2 a 3 c. ř. s. (vady tak důležité) teprve při ústním jednání, musí (»budiž«) odvolání usnesením odmítnouti a jen v případu § 471 čís. 3 c. ř. s. může nastati se svolením odpůrce náprava, ne tedy v případě § 471 čís. 2, jeví-li se odvolání nepřípustným. Přenesl-li se tedy odvolatelův odpůrce přes porušení jazykového zákona podáním odvolacího spisu v jazyku německém, nesmí tak učiniti orgán veřejný, jímž jest a zůstane soud, když se právě teprve při ústním odvolacím líčení pravý stav věci stal zjevným a soud odvolací narazil na vadu takovou, která vylučuje jednání o tom, čeho právě základem jest odvolací spis vůbec se nehodící k jednání po zákonu.
Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by znovu jednal a rozhodl o odvolání, nehledě k důvodu, pro který je odmítl.
Důvody:
Jde o případ obdobný případu, o němž jedná rozhodnutí čís. 8386 sb. n. s. Dotaz předsedův po vyvolání věci při odvolacím líčení dne 12. dubna 1929 ohledně národnosti žalovaných jest klásti na roven vyžádání si ústního prohlášení strany o její příslušnosti k jazykové menšině podle čl. 16 jazyk. nař. (2). Až do řečeného dotazu neměly nižší soudy pochybnosti o jazykové příslušnosti žalovaných, což jest zřejmo jak z napadeného usnesení, tak i z toho, že odvolání bylo přijato odvolacím soudem a byl na jeho základě nařízen rok k odvolacímu líčení. Byli proto žalovaní podle čl. 16 odst. (2) nařízení pokládáni až do prohlášení na řečený dotaz za příslušníky menšiny, v jejímž jazyku bylo učiněno odvolání, a lze teprve tímto okamžikem odepříti jim práva a výhody zaručené zákonem a nařízením příslušníkům jazykových menšin. Nelze tudíž odvolání jednou již přijaté k soudu dodatně odmítnouti podle čl. 4 odst. (3) jazyk. nařízení.

Citace:

č. 9181. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1929, svazek/ročník 11/2, s. 250-252.