NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 2296.

Obnova pachtu.
Dobrodiní §u 2 zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n. (čl. II. zák. ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n.) jest jen tehda vyloučeno, je-li obec nebo jiná právnická osoba propachtovatelem anebo jeho právním nástupcem v pachtovním poměru, o jehož prodloužení jde, nikoli i tehda, je-li propachtovatelem poživatel pozemku obce nebo jiné právnické osoby (na př. obročník ohledně obročního pozemku).
(Rozh. ze dne 20. února 1923, R I 157/23.) Proti nároku pachtýře na obnovu pachtu obročních pozemků namítl obročník, že chce pozemky sám obdělávati. Soud prvé stolice pachtu neobnovil, rekursní soud obnovu povolil maje za to, že obročník nemůže se dovolávati dobrodiní §u 2 zák. čís. sb. 313/1921 (čl. II. zák. čís. 213/22), ježto pozemky náležejí vlastnicky farnímu obročí, tedy osobě právnické.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu.
Důvody:
Pravda sice, že farní obročí jest právnickou osobou, avšak poživatel jeho, farář, jest osobou fysickou, a to rozhoduje, takže § 2 písm. a) a b) zákona ze dne 12. srpna 1921, čís. 313 sb. z. a n., v tomto případě místo písm. b) nyní čl. II. novely ze dne 13. července 1922, čís. 213 sb. z. a n., místo má, a výluka dobrodiní jeho nenastává. § 1 cit. zák. jmenuje jako pasivní podmět obnovy propachtovatele, pod nímž rozumí, jak v závorce uvádí, nejen vlastníka, nýbrž i pachtýře, tedy vůbec toho, komu právo obhospodařovati a tudíž i propachtovati pozemek přísluší a jenž ho také skutečně propachtoval, beze vší pochyby tedy i poživatele, jako na př. právě obročníka, neboť ten jedině jest na prodloužení pachtu interesován, nikoli vlastník, jemuž právo obhospodařování nepřísluší, a jemuž tedy může býti lhostejno, zda bude obnova míti místo čili nic. Praví-li § 2, že dobrodiní, v něm propachtovateli přiznané, t. j. právo, vzíti pozemek do vlastní správy a nepovoliti tedy obnovu pachtu, nepřísluší při pozemcích, jež »náležejí« obci nebo jiné právnické osobě, nemyslí to tak, že, jakmile je obec anebo jiná právnická osoba vlastníkem pozemku, dobrodiní je už tím samým pro každého vyloučeno, že tedy už ani pachtýř nebo poživatel obnově odporovati a pozemek do vlastní správy vzíti nemůže, nýbrž pouze a jedině tak, že dobrodiní je vyloučeno, když obec neb právnická osoba sama je propachtovatelem neb jeho právním nástupcem, t. j. že jí právě v poměru k pachtýři, o obnovu žádajícímu, pozemek »náleží«, an tento jej právě z jejího práva drží. Důležito jest už to, že zákon sám vyhnul se tu výrazu »vlastnictví«. Ale hlavní věcí jest úmysl zákona, jenž chrániti chce tu fysickou osobu, na jejíž újmu obnova pachtu jest, tedy propachtovatele, jejž skutečně v ustanoveních a), b), c), v nichž spočívá těžisko celého předpisu, právě tímto výrazem pojmenoval, což souhlasí s předpisem §u 1, shora vyloženým. A tak nechce říci ani úvod §u 2 nic jiného, než že dobrodiní předpisu přísluší propachtovateli, vyjma, je-li jím obec nebo jiná právnická osoba. Příklad osvětlí otázku názorně. Záduší jest právnická osoba (nadace). Má-li pachtýř pozemek zpachtovaný přímo od záduší, nastává obnova pachtu, protože právnické osobě dobrodiní §u 2, obnovu pachtu vylučující, nepřísluší. Má-li však pachtýř zádušní pozemek zpachtovaný od učitele, jenž jako ředitel kůru má jej v užívání za své kostelní služby, obnova pachtu nenastává, ježto učiteli jako fysické osobě dobrodiní §u 2 přísluší. Záduší jako právnická osoba nepřichází v úvahu, protože jeho zájem není obnovou dotčen. Avšak není důvodu, proč by poživatel (učitel), jenž je fysickou osobou, měl býti na tom hůře, než by byl, kdyby byl vlastníkem. Ale tak by se měla věc také, užíval-li by farář zádušního pozemku in partem congruae anebo šlo-li by o obnovu podpachtu zádušního pozemku mezi pachtýřem a podpachtýřem. A tak se má také zde, kde jde o obnovu pachtu proti faráři jako poživateli obročního pozemku. Dobrodiní §u 2 písm. a), b) zákona, pokud se týče místo b) nyní čl. 11. novely zde má místo a protože skutkové předpoklady jeho jsou dle obsahu spisů dány a vlastně dle obsahu pachtýřovy stížnosti do usnesení prvého soudce bezesporny — obročí má vůbec jen něco přes 8 ha výměry a mimo to farář bere pozemek do vlastní správy — bylo tak uznati, jak se stalo.

Citace:

Čís. 2296. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 296-298.