Čís. 1103.
Evidenční lístek dle § 7 zákona ze dne 21. prosince 1912, čís. 235 ř. zák. není nálezem o vyvlastnění koně. Omezení, jím způsobené, zakládá
pro nabyvatele koně nárok ze správy. Lhůta k uplatňování nároku toho
počíná dnem, kdy nabyvatel zvěděl o nároku státu.
(Rozh. ze dne 21. června 1921, Rv I 241/21.)
Žalobce (Václav A.) koupil a převzal od žalovaného (Rudolfa Š-a)
dne 11. května 1919 za 14.000 K koně a prodal jej dne 12. května 1919
firmě Václav R. za 15.000 K. Kůň byl již před tím odveden, což však
nebylo oznámeno Rudolfem Š-em Václavu A-ovi a závada ta samozřejmě
nebyla pak sdělena ani Václavu R-ovi. Nedlouho po té vyšlo na jevo, že
kůň má evidenční lístek, načež byl Václavu R-ovi erárem odebrán za
11.000 K. Václav R. vysoudil na žalobci rozdíl kupní ceny a náhrady
4.000 K. Žalobce opověděl rozepři žalovanému, jenž se však řízení nesúčastnil. Václav R. oznámil žalobci závadu dopisem ze dne 18. června
1919, žaloba v původním sporu byla žalobci doručena dne 1. července
1919, původní spor rozhodnut byl v neprospěch žalobcův dne 16. února
1920. Žalobce domáhal se náhrady toho, co byl v původním sporu prosoudil včetně útrat sporu na žalovaném žalobou zadanou na soudě dne
16. dubna 1920. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Jde tu o žalobu ze správy a bylo ji zamítnouti proto, že nastala
její prekluse, neboť dle § 933 obč. zák. nárok zaniká, když do 6 měsíců
nebyl soudně vymáhán; že tím se rozumí toliko podání žaloby a že nestačí
pouhé opovězení rozepře, vysvítá ze statě »soudně vymáhati, jinak žaloba
zaniká«, a sepření se má jedině účel a obsah vytčený v § 931 obč. zák., totiž,
že předchůdce může mu namítati všechny obrany, příslušející mu proti
třetímu. Prekluse nároku v případě evikce počíná dnem, kdy nabyvatel
zvěděl o osobě třetí, která činí na věc nárok, tedy stačí pouhá vědomost
o nároku a osobě, neboť zákon nežádá, aby nabyvateli byl nárok třetí
osoby také již prokázán, jest však jeho povinností, aby se o tvrzeném
nároku přesvědčil informováním se a podobně, a nemůže ukládati předchůdci povinnost, aby nárok třetí osoby nabyvateli prokazoval. Je prokázáno, že žalobce obdržel dne 7. července 1919 žalobu, kterou na něho
podala firma Václav R. na náhradu škody 4000 K, poněvadž kuň jeho
evidenční byl vojenskou správou požádán a koupen. Tedy žalobce nejpozději v den doručení žaloby (1. července 1919) věděl o nároku osoby
třetí (avšak dle dopisu ze dne 18. června 1919 mu již (tímto) dopisem okolnost oznámena byla). Podal-li tedy žalobce žalobu na předchůdce
teprve dne 16. dubna 1920, je nepochybno, že nárok jeho zanikl uplynutím
6měsíční lhůty. Poněvadž se jedná o žalobu ze správy, nelze tvrditi, že
je to žaloba o náhradu škody dle § 1293 násl. obč. zák. a že by tedy nárok
zanikl pouze 3letým promlčením, a na věci nemění ničeho, že touto žalobou
uplatňuje žalobce ještě další nároky, totiž útraty sporu a rozsudečné,
neboť tyto další nároky mají týž právní důvod závazku jako nárok hlavní.
Odvolací soud rozsudek potvrdil. Důvody: Soud prvé stolice
posoudil věc po stránce právní v podstatě správně a lze tudiž odkázati
předevšín na důvody napadeného rozsudku. K jednotlivým vývodům
odvolatelovým, pokud se týkají domněle nesprávného posouzení právního,
budiž uvedeno: Je správno, že v tomto případě jde o vyvlastnení ve
smyslu § 365 obč. zák. a § 1 zákona ze dne 21. prosince 1912, čís. 235 ř. zák., že od odevzdání lístku evidenčního jest držitel koně podroben
všem povinnostem, které jsou uloženy tímto zákonem držitelům koní,
evidenčními lístky podělených (§ 7 cit. zák.), a že, přejde-li kůň do držby
jiného, přejdou všechny závazky tímto zákonem založené na nového
držitele (§ 9 cit. zák.). Rovněž je správno, že Josef Z. po přijetí evidenčního lístku nemohl na svého nástupce přenésti více práv než sám měl,
což platí stejnou měrou o dalších zcizitelích téhož koně. Naproti tomu není
správné, že kůň po odevzdání evidenčního lístku nebyl více vlastnictvím
Josefa Z-a, neboť pro tento názor není v zákoně opory. V § 7 odstavec čtvrtý cit. zák. je výslovně stanoveno, že se odevzdáním evidenčního
lístku neomezuje disposiční právo ohledně koní s evidenčními lístky až
do času, kdy budou koně svoláni. Přijetím evidenčního lístku, který se
rovná vyvlastňovacímu nálezu, nastává vlastníkovi pouze reální povinnost
postoupiti koně za cenu, v evidenčním lístku stanovenou, do vlastnictví
státu, kdežto vlastnictví samo přechází na stát dle všeobecných zásad
odevzdáním koně vojenské správě (§ 10 cit. zák.). Není tedy správné
mínění odvolatelovo, že na další nabyvatele přešlo pouze právo užívací
po případě držba a nárok na odškodnění, neboť přešlo na ně za předpokladu, že Josef Z. vlastníkem koně byl, vlastnictví s reální povinností
dříve již naznačenou a se všemi ostatními závazky, jež zákon s odevzdáním evidenčního lístku spojuje. Tím padají všechny právní závěry,
ktere odvolatel se svého nesprávného, hlediska činí. Okolnost, zda lze
sporným stranám přičítati, že se při ujednání smluv, při kterých vystupují jako smluvní strany, dopustily nějaké neopatrnosti nebo nedbalosti,
nemá právního významu. Ručíť strana prodávající za nedostatek smluvených neb obvykle předpokládaných vlastností předmětu kupní smlouvy
bez ohledu na to, má-li nějakou vinu čili nic. Straně kupující mohla by
neopatrnost v příčině uplatňovaných vad býti na újmu pouze tehdy, kdyby
šlo o vady nápadné nebo z veřejných knih zjevné, avšak o vady takové
v tomto sporu nejde. Hájí-li odvolatel názor, že tu nelze užíti zákonných
ustanovení o správě, podkopává tím sám jeden z právních základů, o který
svou žalobu opírá a podniká tím marnou námahu. Nejdeť v tomto sporu
o jiný nárok než o nárok ze správy pro právní vady koně, žalovaným žalobci prodaného, záležející v tom, že kůň v době, kdy byl jeho vlastníkem
Josef Z., byl podělen evidenčním lístkem, což mělo v zápětí, že další držba
jeho byla spojena s povinností postoupiti koně státu na jeho požádání za cenu
11.000 K a se všemi závazky, které zákon o odvodech koní s odevzdáním evidenčního lístku spojuje. Za tyto právní vady ručil Václav A. (žalobce)
svému nástupci firmě Václav R. a stejně ručil onomu jeho právní předchůdce Rudolf S. (žalovaný) dle § 922 a násl. obč. zák. Ručení tohoto
v nynějším sporu vztahovalo by se nejen na náhradu rozdílu mezi cenou
kupní a mezi penízem, který vojenská správa jako cenu přejímací za koně
zaplatila, nýbrž i na veškeru další škodu, která snad následkem uskutečnění požadovacího práva se strany vojenské správy žalobci vznikla.
Tento vedlejší nárok na náhradu škody je totiž pouhým příslušenstvím
hlavního nároku ze správy a sdílí tudíž právní osudy tohoto (§ 932 odstavec prvý poslední věta a § 912 obč. zák.). Je tedy odvolatel na omylu,
domnívá-li se, že se na tento případ vztahují ustanovení § 918—921,
1295, 1431, 1435, 1447 a 1042 obč. zák. Názoru, že není případem evikce,
byla-li věc držiteli vyvlastněním odňata, lze beze všeho přisvědčiti, neboť
při vyvlastnění nejde o vysouzení věci bez náhrady, tím však není vyloučeno zákonné ručení prodávajícího za právní vady, záležející v tom,
že vlastnictví jeho bylo v době odevzdání věci omezeno reální povinností
a závazky shora naznačenými, čímž kůň ztratil na ceně. Lhůta k uplatňování žalobcova nároku ze správy počala běžeti tím okamžikem, kdy se
žalobce dověděl, že byl kůň podělen evidenčním lístkem, poněvadž tímto
úkonem byl ohledně koně učiněn nárok požadovací státem jako osobou
třetí (§ 933 odstavec prvý poslední věta obč. zák.). C) tom nabyl žalobce
vědomosti po prvé dle dopisu ze dne 18. června 1919 již v červnu 1919
a po druhé ze žaloby, která mu byla doručena dne 1. července 1919,
a ježto podal sám žalobu na svého předchůdce teprve dne 16. dubna 1920,
učinil tak v době, kdy jeho nároky ze správy uplynutím propadné lhůty
§ 933 obč. zák. již byly zanikly. Tvrdí-li odvolatel, že se o nárocích státu
dověděl teprve z doručeného rozsudku, činí tak v rozporu s obsahem dopisu ze dne 18. června 1919 a zmíněné žaloby, a, snaží-li se dovoditi, že
k nabytí vědomosti o nároku osobou třetí na věc činěném nestačí pouze
zpráva o tom, nýbrž že je k tomu třeba ještě důkazu neb aspoň osvědčení
nároku, nemá pro to v zákoně opory. Nerozhodno je, že odvolatel v původním sporu jako žalovaný bytí a totožnost evidenčního lístku až do
posledního okamžiku popíral. Podle výsledku onoho sporu činil tak na své
nebezpečí a ke své škodě.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Názor dovolatelův, že evidenční lístek dle § 7 zákona ze dne 21. prosince 1912 č. 235 ř. zák. jest nálezem vyvlastňovacím, a že od jeho vydání
byl sporný kůň vyloučen z právního obchodu, jest mylný a proto důsledky z toho názoru odvozené neobstojí. Tím, že sporný kuň byl podělen
evidenčním lístkem, nebyl ještě vyvlastněn a nestal se vlastnictvím státu.
Stát vyhradil si pouze právo v § 1 téhož zákona stanovené, převzíti koně
při svolání koní (§ 10) do vlastnictví za přiměřenou náhradu. Kuň zůstal
nadále soukromým vlastnictvím dočasných držitelů (§ 7 odstavec čtvrtý).
To patrno nejlépe z toho, že pojde-li kůň s evidenčním lístkem, nebo stane-li se nezpůsobilým k válečné službě, jde to na vrub držitele, nikoli státu
(§ 9 odstavec pátý). Ovšem ale jest vlastnictví takového koně omezeno
závazky, dotčeným zákonem založenými, zejména závazkem, přenechati 8
ho státu k vyzvání politického okresního úřadu do vlastnictví za cenu
předem ustanovenou. Dovolatel sám pak uvádí, že v daném případě strany
při prodeji a koupi samozřejmě předpokládaly, že jde o koně volného a
neobstaveného. Jestliže přes to byl prodán kůň, na němž lpěly závazky,
ze zmíněného zákona plynoucí, byla úplatně přenechána věc stižená právní
vadou a jsou tu veškeré podmínky správy dle §§ 922, 923 obč. zák. A když
stát použil vyhrazeného práva a odňal koně poslednímu držiteli za stanovenou náhradu, rovná se to alespoň svými účinky evikci. V takovém
případě však počíná se šestiměsíční propadná lhůta § 933 obč. zák.
k uplatnění nároku ze správy dle jasného a jakoukoliv pochybnost vylučujícího doslovu § 933 (s. 125 třetí dílčí novely) dnem, kdy nabyvatel
zvěděl o vzneseném nároku, nikoliv dnem, kdy právo na věc bylo prokázáno. Zcela správně proto také tehdejší zástupce žalobcův v dopise ze
dne 18. června 1919 připomenul žalovanému, že kdyby byla podána žaloba na Václava A., musil by samozřejmě také postižní nárok proti Radolfu Š. ihned žalobou proti němu býti vymáhán, což bylo ovšem opominuto. O nároku, vzneseném státem, zvěděl však žalobce, jak správně vyložil soud odvolací, ne-li z dopisu zástupce firmy Václav R. ze dne 18.
Června 1919, tož zajisté ze žaloby touto firmou naň podané a jemu dne
1. července 1919 doručené. Poněvadž pak nárok ze správy proti svému
předchůdci uplatnil teprve žalobou ze dne 16. dubna 1920, tedy po uplynutí zákonné propadné lhůty, zanikl jeho nárok ze správy proti Rudolfu
Š., a musí si následky toho přičítati sám. Jinak lze odkázati dovolatele
na rozhodovací důvody rozsudku soudu odvolacího, které v podstatě hoví
stavu věci a zákonu a nejsou vyvráceny vývody dovolacího spisu.