NPD documents search: Váž. tr., 12 (1930)

Č. 300.

Úřednictvo: * Jmenování (povýšení) úředníků státních, včetně soudcovských není ukončeno, dokud nebyl dekret jmenovací (povyšovací) doručen. Není tudíž porušením »nabytých práv,« když orgán příslušný k jmenování (povýšení) odvolá své rozhodnutí, někoho jmenovati (povýšiti), ještě před doručením dekretu.
(Nález ze dne 14. ledna 1920 č. 206 a 207.)
Věc: Dr. Viktor Heller z Čes. Lípy a Rudolf Horner v Litoměřicích (adv. Dr. Krieg z Prahy) proti ministerstvu spravedlnosti v Praze o uznání platnosti jmenování stěžovatelů rady zemského soudu.
Výrok: Stížnosti se zamítají jako bezdůvodné.
Důvody: Nařízením ministerstva spravedlnosti býv. státu rakouského ze dne 30. července 1918 č. 279 ř. z. byl s nejvyšším zmocněním ze dne 28. července 1918 na základě zákona ze dne 26. dubna 1873 č. 62 ř. z. zřízen krajský soud s úředním sídlem v Trutnově, který měl dle nařízení téhož ministerstva ze dne 3. září 1918 č. 324 ř. z. dnem 1. ledna 1919 zahájiti svou úřední působnost.
Výnosem ministerstva spravedlnosti ve Vídni ze dne 6. září 1918 byla systemisována místa úředníků soudcovských při krajském soudu v Trutnově a vypsán na ně konkurs. Byli pak stěžovatelé Dr. Viktor Heller, okres, soudce v Čes. Lípě, a Rudolf Horner, okres, soudce v Litoměřicích, výnosem ministra spravedlnosti ve Vídni ze dne 25. října 1918 č. 40741/18 jmenováni rady zemského soudu pro krajský soud v Trutnově. Výnos ten uveřejněn byl v úředním listu »Wiener Zeitung« ze dne 30. října 1918. Presidium vrch. soudu zemského v Praze, k němuž výnos ten došel dne 31. října 1918, nevydalo stěžovatelům dekrety o jejich jmenování, nýbrž vyžádalo si od ministerstva spravedlnosti v Praze pokyn, jak naložiti s citovaným výnosem vídeňského ministerstva spravedlnosti. Nežli došlo rozhodnutí ministerstva spravedlnosti státu československého, byla nařízením vlády československého státu ze dne 28. listopadu 1918 č. 53 sb. zák. a nař. zrušena nařízení vídeňského ministerstva spravedlnosti ze dne 30. července 1918 a ze dne 3. září 1918 o zřízení krajského soudu v Trutnově a počátku jeho činnosti.
Ministerstvo spravedlnosti státu československého pak dle výnosu ze dne 1. ledna 1919 č. 183/18, stížnostmi v odpor braného, uložilo presidiu vrch. soudu zemského, aby bylo úředníkům soudcovským jmenovaným pro Trutnov oznámeno, že se jejich jmenování za platné neuznává, a aby byli vyzváni, by se prohlásili, zdali hodlají v dosavadní své hodnosti dále sloužiti republice československé, jsouce poslušni jejích zákonů a nařízení. Oznámení příslušné bylo Dru Viktoru Hellerovi učiněno dne 15. ledna 1919 presidiem krajského soudu v Čes. Lípě ústně, Rudolfu Hornerovi pak byl výnos intimován písemně a doručen dne 16. ledna 1919. K vyzvání tomu prohlásil stěžovatel Dr. Viktor Heller dne 18. ledna 1919 písemně, že jmenování jeho radou zemského soudu v Trutnově stalo se v mezích tehdejšího zákonného oprávnění bývalého c. k. ministerstva spravedlnosti ve Vídni, jmenovati soudcovské úředníky pro obvod vrch. soudu zemského v Čechách; že oprávnění to nebylo nikým popíráno; že vláda československého státu uznala opatření bývalých rakouských úřadů, která byla učiněna pro Čechy do 28. října 1918, za platná, takže je v tom nedůslednost, když jeho jmenování se neuznává a že tudíž činí nárok na místo VII. tř. hodn. Zrušení krajského soudu v Trutnově československou vládou může míti sice za následek upotřebení stěžovatele u jiného soudu, ale nikoli snížení hodnosti, zvláště když jmenování nestalo se z důvodů politických, nýbrž podle osobní způsobilosti. Při tom slíbil stěžovatel svědomitě zachovávati povinnosti soudcovské.
Stěžovatel Rudolf Horner prohlásil dne 17. ledna m. r. u presidia krajského soudu v Litoměřicích, že hodlá ve své dosavadní hodnosti (VIII. tř.) sloužiti republice československé, že si však vyhražuje právo stížnosti k správnímu soudu v Praze, pokud se týče k soudům řádným.
Ve stížnosti své hájí Dr. Viktor Heller stejné stanovisko jako ve svém prohlášení z 18. ledna 1919 a podpírá je stejnými důvody. Naříkané opatření ministerstva spravedlnosti odporuje dle názoru stěžovatelova právu a zákonu a porušuje práva žalobcova, jichž tento nabyl platným a účinným jmenováním a jež mu jednostranným aktem vládním nemohou býti odňata. Nařízení vídeňského ministerstva spravedlnosti o zřízení krajského soudu v Trutnově bylo československou vládou zrušeno (nikoliv neuznáno, což by právně bylo nemožné), to však může míti v zápětí jen jinaké upotřebení stěžovatele po rozumu čl. 6, konečná věta státního základního zákona z 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. (změna v organisaci soudní), zvláště když nepřesaditelnost soudcovská byla zdvižena. Navrhuje se tudíž zrušení naříkaného opatření. Rudolf Horner ve své stížnosti k nejv. správnímu soudu vytýká nezákonnost naříkaného výnosu a dovozuje v podstatě toto:
Jmenování stěžovatele radou zemského soudu stalo se platně a dříve, než zřízení krajského soudu v Trutnově bylo zrušeno. Platnost jmenování toho plyne z okolnosti, že vláda československého státu nařízení vídeňského ministerstva spravedlnosti o zřízení krajského soudu v Trutnově neprohlásila za nezákonné a neplatné, nýbrž je zrušila. Důsledkem toho by také jmenování stěžovatelovo musilo býti zrušeno a nikoli za neplatné prohlášeno; zrušeno však nebylo a nemůže býti zrušeno, poněvadž by zrušení to odporovalo čl. 6 stát. zákl. zák. ze dne 21. prosince 1867 č. 144 ř. z. o moci soudcovské a zákonu Národního výboru ze dne 2. listopadu 1918 č. 6 sb. zák. a nař. o stanovení doby organisace soudní, dále proto, že by porušeno bylo právo stěžovatelovo jmenováním nabyté. Okolnost, že krajský soud v Trutnově nevstoupil v činnost, je nerozhodna, poněvadž citovaný zákon o době organisace poskytuje možnost nápravy.
Nejvyšší správní soud, rozhoduje o stížnostech, musil si především předložiti a zodpověděti otázku, zda v daném případě vůbec došlo k platnému jmenování stěžovatelů soudcovskými úředníky VII. tř. hodn. Jak ze spisů správních na jevo vychází, učinilo bývalé c. k. ministerstvo spravedlnosti ve Vídni dne 25. října 1918 č. 40741 usnesení, dle něhož jmenovalo stěžovatele rady zemského soudu pro krajský soud v Trutnově, tehdy ještě činnost nezapočavší. Usnesení to intimovalo presidiu vrch. soudu zemského v Praze, k němuž došel výnos dotyčný dne 31. října 1918. Presidium vrch. soudu zemského nevyhotovilo však jmenovací dekrety ve smyslu onoho výnosu, nýbrž dotázalo se u ministerstva spravedlnosti republiky československé, jak s výnosem tím naložiti, načež z příkazu ministerstva spravedlnosti ze dne 1. ledna 1919 bylo stěžovatelům dne 15. resp. 16. ledna 1919 oznámeno jeho rozhodnutí, že se jmenování stěžovatelů neuznává za platné a že se vyzývají, aby se prohlásili, chtí-li v dosavadní hodnosti dále sloužiti republice československé. Stalo se tak v důsledku té skutečnosti, že zřízení krajského soudu v Trutnově, vyslovené nařízením býv. ministerstva spravedlnosti ve Vídni ze dne 30. července 1918 č. 279 ř. z., bylo nařízením vlády československé ze dne 28. listopadu 1918 č. 53 sb. z. a n. zrušeno.
Stěžovatelé shledávají v onom neuznání svého povýšení do VII. tř. hodn. nezákonnost, ale neprávem.
Nejvyšší správní soud nepokládá za nutno, aby se při této příležitosti zabýval zevrubně řešením otázky, v teorii dosud sporné, zakládá-li se ustanovení státním úředníkem na smlouvě mezi státem a úředníkem, jak tomu učí zástupci t. zv. smluvní teorie v oboru práva veřejného (v čele s Labandem a Jellinkem, k níž se hlásí i Hoetzel) či na jednostranném aktu moci státní, jak dokazují mimo jiné O. Mayer, J. Meyer, Preuss, v. Rheinhaben ve Stengel-Fleischmannově Wörterbuch d. Deutschen Staats- u. Verwaltungsrechtes, II. vyd., a také Pražák.
Dle teorie smluvní by dojista bylo nepochybno, že k platnému jmenování (povýšení) státního úředníka kterékoli kategorie je třeba vedle nabídky (ucházení se o místo) a přijetí nabídky také ještě výslovného vyrozumění žadatele o přijetí tom čili doručení příslušného dekretu. Ale i když se posuzuje jmenování (povýšení) úředníků za jednostranný akt státní moci, dospěje se k výsledku stejnému.
Každé platné jmenování státního úředníka, a to jak první ustanovení tak i každé další povýšení, předpokládá totiž 1. interní usnesení onoho činitele ve státě, kterému dle platných předpisů přísluší v daném případě právo jmenovací, že určitou osobu na určité místo jmenuje, a 2. zevní projev tohoto vnitřního aktu vůči tomu, jehož se týče. To děje se doručením písemného dekretu jmenovacího, který je vůbec základem právního poměru mezi státem a každým státním úředníkem. Dokud dekret nebyl z vůle příslušného orgánu státního osobě jmenované doručen, není akt jmenovací skončen a není tu platného jmenování i kdyby se snad osoba súčastněná o interním usnesení příslušného činitele jinak dozvěděla. Činitel ten jest až do té chvíle oprávněn od jmenování upustiti a dekret třeba již vyhotovený, ale nedoručený, zrušiti, aniž by tím porušil nějaké právo osoby, o jejíž jmenování šlo.
Zásada, že teprve doručením jmenovacího dekretu osobě, o niž jde, jest akt jmenovací uskutečněn, uplatněna jest nejvýrazněji v §§ 7 a 49 služ. pragm.
Zástupce stížností uváděje při veřejném líčení, že dle čl. 1. služ. pragm. předpisy tyto pro soudcovské úředníky neplatí, vyvozoval z nich a contrario závěr, že tedy pro účinnost jmenování a povýšení soudcovských úředníků je doručení dekretu bezvýznamným. To však neprávem.
Dle čl. 1., odst. 2 služ. pragm. ze dne 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. byli ovšem soudcovští úředníci vyňati z působnosti předpisů 1. hlavy služ. pragm. Stalo se to však jen proto, že pro úředníky soudcovské byla chystána vzhledem na jejich zvláštní postavení samostatná služební pragmatika (viz odst. 3 cit. čl. 1.). Až do vydání této zvláštní pragmatiky služební mělo býti některých předpisů zák. ze dne. 25. ledna 1914 č. 15 ř. z. užíváno ohledně nich obdobně, v jiných směrech pak, a to i pokud jde o materii upravenou v cit. §§ 7 a 49 služ. pragm., zůstaly zatím v platnosti předpisy dosavadní, zejména také předpis § 31 soudní instrukce ze dne 3. května 1853 č. 81 ř. z. (§ 19 org. zák.). Tento paragraf nemá sice ve příčině jmenovacího dekretu tak výslovného předpisu jako §§ 7 a 49 služ. pragm., ale smyslem svým jest ustanovení jeho úplně stejné, vylučující jakoukoli argumentaci a contrario z předpisů §§ 7 a 49 služ. pragm.
I z něho plyne zřejmě, že jmenování a povyšování státních úředníků děje se doručením jmenovacího dekretu.
V daném případě nebyl však, jak již řečeno, jmenovací dekret bývalého c. k. ministerstva spravedlnosti ve Vídni, které sice dne 25. října 1918 ještě bylo oprávněno o jmenování stěžovatelů rozhodovati, stěžovatelům vůbec doručen. Presidium vrch. soudu zemského vyhotovení písemného dekretu nezařídilo, neboť dne 31. října 1918, kdy příslušný výnos c. k. ministerstva spravedlnosti ve Vídni k němu došel, bylo již jedině ministerstvo spravedlnosti samostatného státu československého povoláno pro obvod své působnosti rozhodovati o tom, má-li jmenovací akt dřívějším ministerstvem rakouským zahájený, ale nedokončený, býti proveden čili nic. Rozhodlo-li se ministerstvo spravedlnosti repu bliky československé, jmenování ono před doručením dekretu anulovati, má to ten význam, jako by jmenování ani nebylo bývalo intendováno — jest zkrátka ničím. Dalo-li pak ministerstvo spravedlnosti nadbytkem ještě stěžovatelům výslovně prohlásiti, že se jejich jmenování za platné neuznává, nezměnilo se tím ničeho na právním postavení stěžovatelů a tito nemohou se domáhati před nejvyšším správním soudem uznání svých práv, která jim dle hořejších vývodů vůbec nevzešla. Nemohou se dovolávati také ani toho, že se o svém jmenování dozvěděli z úředního listu vídeňského, neboť nehledě k tomu, že obvyklé uveřejňování jmenování v úředním listě vůbec nemůže, když není v tom směru positivního předpisu, nahraditi doručení písemného dekretu, stalo se uveřejnění teprve dne 30. října 1918, tedy již v době, kdy publikace ve vídeňském úředním listě neměly vůbec pro obvod samostatného státu československého žádného významu.
Neprávem dovolával se zástupce stížnosti při veřejném ústním líčení také ustanovení § 1 min. nař. ze dne 15. června 1873 č. 75 ř. z., neboť předpis ten týká se pouze doby, od které sluší poukázati plat úředníkům řádně jmenovaným, neřeší však otázku, kdy jmenování se stává perfektním.
V důsledku vylíčeného svého právního stanoviska nepokládal nejvyšší správní soud ani za potřebno, zabývati se otázkou nadhozenou odvodním spisem žalovaného úřadu a týkající se platnosti či neplatnosti nařízení bývalého c. k. ministerstva spravedlnosti ve Vídni ze dne 30. července 1918 č. 279 ř. z., kterým byl zřízen krajský soud v Trutnově, stejně jako otázkou, akcentovanou stěžovateli, jaký význam má skutečnost, že vláda republiky československé ono zřízení krajského soudu v Trutnově nařízením ze dne 28. listopadu 1918 č. 53 sb. zák. a nař. prostě zrušila a nikoli za neplatné prohlásila.
Bylo tedy stížnosti jako bezdůvodné zamítnouti.

Citace:

Č. 11972. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17/2, s. 41-45.