Čís. 14099.

K odevzdání věci značné váhy a velikosti (klavíru) mezi členy rodiny obývajícími společný byt stačí prohlášení zcizitele, že věc jest vlastnictvím nabyvatele, a přijetí tohoto prohlášení nabyvatelem, přistupuje-li k tomu další okolnost, že všem členům rodiny bylo známo, že zcizitel ono prohlášení učinil a že vlastníkem věci jest nabyvatel.
(Rozh. ze dne 17. ledna 1935, Rv I 1750/34.)
Žalobě podle § 37 ex. ř. prvý soud nevyhověl, maje za to, že klavír, žalobou z exekuce vylučovaný, nebyl žalobkyni jejím otcem slovy; »To piano je Tvoje, uč se, je to do výbavy« odevzdán způsobem vyhovujícím ustanovení § 425 a násl. obč. zák., i když žalobkyně při tom odpověděla: »Já Ti děkuji, a budu se učiti na piano«. Odvolací soud rozsudek prvého soudu změnil a uznal právem, že exekuce vedená na klavír je nepřípustná, z těchto důvodů: Odvolací soud vzal za prokázáno, že otec žalobkyně, který byl operním pěvcem v Praze a s nímž žalobkyně bydlela ve společné domácnosti, koupil žalobkyni, když jí byla čtyři léta a začala se učiti zpěvu a hře na piano, piano, o něž jde, a daroval je jí slovy: »To piano je Tvoje, uč se, máš ho do výbavy«. Při tom jí odevzdal zároveň klíček od piana, který žalobkyně od něho převzala a piano jím, arciť ne stále, zavírala. Klíček ten si uschovala; klavír byl jediná věc, kterou od otce do výbavy obdržela; na piano se od té doby učila a naň hrála, majíc klíček od něho stále ve své úschově, a as po dvou nebo třech letech, když se provdala, ježto její muž měl vlastní piano, a byt manželův byl malý, dvoupokojový, nechala piano po sňatku doma u rodičů, a později asi v roce 1916 zapůjčila je své provdané mladší sestře Antonii S., aby se její Slétá dcera mohla na něm učiti hráti, sdělivši jí, že jí to piano půjčí, ale, kdyby se její dcera (dcera žalobkyně) vdala, že by si je vzala nazpět. Antonie S. si na to piano z bytu rodičů za souhlasu žalobkyně vzala, a dala přestěhovati do svého bytu na Ž., pak do T. a posléze do B., kde bylo pro žalovanou stranu zabaveno. Také všichni v rodině byli toho domnění, vlastně věděli, že klavír jest žalobkyně, t. j. patří vlastnicky žalobkyni. Právním důvodem (§ 380, § 424 obč. zák.) jest tu darování (§ 938 obč. zák.), tradicí skutečné odevzdání piana tradicí symbolickou v § 427 obč. zák. uvedenou odevzdáním klíčku žalobkyni k darovanému pianu, tedy nástroje, jímž se příjemce uvádí do stavu výlučně ujmouti se držby. Nešlo jen o slib darovací, nýbrž o jeho splněni, o skutečné odevzdáni darované věci znamenim ve smyslu § 427 obč. zák., které má týž právni význam jako fysické odevzdáni, když běželo tu nesporně o smysly vnímatelný a na venek poznatelný úkon tak uzpůsobený, že se v něm nepochybně projevovala vůle dárcova, že má předmět darováni ihned přejíti z držby dárcovy do držby darovaného (srov. čis. 2489 a 4445 sb. n. s.). Tento způsob tradice byl též přípustný proto, že běželo o odevzdáni piana, věci objemné a značné váhy, jehož skutečné hmotné odevzdáni bylo spojeno s velkou obtíží (srov. čís. 1512, 3565, 4041, 4613, 10195 a j. sb. n. s., srov. též rozhodnuti býv. nejvyššího soudu ve Vídni ze dne 6. XI. 1884 čís. 11933 a čís. 458 sb. n. s.). Ježto v žalobě vylučovací, která jest podle své povahy určovací žalobou vlastnickou (čis. 6486, 7561, 8615, 11244 sb. n. s.), byl zjištěn skutkový i právni základ její, t. j. nejen titul, t. j. právni důvod pro nabyti vlastnictví žalobkyně k vylučovanému pianu (§§ 380, 424 obč. zák.), nýbrž i tradice, t. j. právni odevzdáni a převzetí držby do neobmezené disposiční moci žalobkyně s vůli vlastnictví k ni převézti a přijati (Randa-Kasanda; Právo vlastnické 1922 str. 169), a uskutečněné zákonným způsobem tradice symbolické podle § 427 obč. zák., jevi se žalobní nárok odůvodněn.
Nejvyšší soud nevyhověl dovoláni.
Důvody:
žalobkyně má nabývací důvod vlastnictví v darováni, a odevzdáni se stalo zákonným způsobem, prohlášením podle § 428 obč. zák., neboť všem členům rodiny bylo známo, že otec žalobkyně ono prohlášení učinil a že vlastnicí piana jest žalobkyně. Projevil tedy prokazatelným způsobem, jak žádá § 428 obč. zák., vůli, že, i pokud jest piano v jeho bytě, má je v moci jménem žalobkyně. To musí stačiti k odevzdání věci mezi členy rodiny obývající společný byt, v němž jsou promíseny bez zvláštních zevních znamení věci patřící různým členům rodiny a nelze proto žádati, by každá věc byla zevně označena, která z nich kterému z členů rodiny patří, a by při movité věci, jejíž skutečné odevzdání jest pro její značnou váhu a velikost, jakž jest tomu u piana, nemožné, bylo přípustné jen odevzdání znamením podle § 427 obč. zák.

Citace:

č. 14099. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 71-72.