Čís. 5159.K rozdílu mezí § 1 a § 2 zák. o ochraně cti.K pojmu sdělených skutečností po rozumu § 2 zák. o ochraně cti.(Rozh. ze dne 17. prosince 1934, Zm I 662/34.)Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost soukromého obžalobce do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 20. ledna 1934, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným přečinem urážky podle § 1 zák. o ochraně cti.Z důvodů:Zmateční stížnost soukromého obžalobce, uplatňující důvod zmatečnosti čís. 9 a), správně čís. 10, § 281 tr. ř., domáhá se kvalifikace činu jako pomluvy podle § 2 zákona o ochraně cti. Jelikož jde o zmateční stížnost soukromého obžalobce, jest vycházeti z toho, co v tomto směru uplatňuje, a tu je pozoruhodno, že spatřuje »hlavně v poslední části pozastavené věty« skutkovou podstatu pomluvy, totiž ve slovech »und heute bedauere, ihm nicht noch Aveitere versetzt zu haben«. Proč by bylo snad i v první části spatřovati pomluvu, stížnost nedoličuje a jest se proto omeziti jen na tuto výtku.Rozdíl mezi § 1 a § 2 zákona o ochraně cti tkví v tom, že se ublížení na cti, tedy i vydávání v posměch, tresce podle přísnějšího předpisu § 2, když se snižování cti stalo sdělením skutečností. Pod pojem skutečností spadá také výčitka určitého nečestného skutku, po případě i vinění z určité nečestné, opovržlivé vlastnosti nebo z takového smýšlení; nestala-li se urážka v této formě sdělením konkrétní skutečnosti o uraženém (srov. doslov § 2; o něm), nýbrž byl-li soukromý obžalobce jen zcela povšechně haněn, jaksi povšechně projevenou neúctou k němu, nejde o pomluvu podle § 2, nýbrž o urážku podle § 1 zák. o ochraně cti. I V souzeném případě nebyla sdělena, pokud jde o napadenou část projevu, skutečnost, ani skutek, ani vlastnost tohoto rázu, nýbrž obžalovaný povšechně projevil o soukromém' obžalobci hanu tím způsobem, že prohlásil, že lituje, že mu nedal více políčků. Nepochybil proto soud, kvalifikovav čin podle § 1 zák., a zmateční stížnost opřená o § 281 čís. 10 tr. ř. se nemohla proto setkati s úspěchem.