Čís. 1365.

Předražování (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 568 sb. z. a n.).
Jednorázová úplata ujednaná vedle nájemného za svolení pronájemcovo k uzavření nájemní smlouvy, není »nájemným« ve smyslu §u 8 lichev. zák., leda že by takto měl býti obcházen zákon §u lichev. zák. Přichází tu v úvahu pouze správní přestupek dle zákonů o ochraně nájemců.
(Rozh. ze dne 21. listopadu 1923, Kr I 650/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaného do rozsudku lichevního soudu při zemském trestním soudě v Praze ze dne 28. března 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem dle §u 8 (1) a (3) zákona ze dne 17. října 1919 čís. 568 sb. z. a n., zrušil napadený rozsudeř, sprostil dle §u 259 čís. 3 tr. ř. obžalovaného z obžaloby pro přečin podle §u 8 (1) a (3) zákona ze dne 17. října 1919 č. 568 sb. z. a n., spáchaný prý tím, že v srpnu 1921 v K., dav si poskytnouti úplatu za to, že svolil jako spolumajitel domu k tomu, by se František K. stal podnájemníkem, po případě nájemníkem, požadoval a dal si poskytnuoti, využívaje mimořádných poměrů vyvolaných válkou, částky zřejmě přemrštěné jako nájemné z nemovitosti, sloužící přímo neb nepřímo k ukojení životních potřeb lidí, při čemž neoprávněný zisk, jehož trestným činem bylo dosaženo, převyšoval 2 000 Kč — a uložil soudu prvé stolice, by postoupil věc příslušnému úřadu správnímu.
Důvody:
Zmateční stížnost jest odůvodněna. Soud nalézací uznal stěžovatele vinným, že dal si poskytnouti úplatu za to, že svolil jako spolumajitel domu k tomu, by František K. stal se podnájemníkem, po případě nájemníkem. Neprávem spatřuje v tomto jednání nalézací soud vzhledem k neoprávněnému zisku, převyšujícímu 2000 Kč, přečin dle §u 8 lich. zákona. Předpis ten ohrožuje trestem mimo jiné toho, kdo využívaje mimořádných poměrů, vyvolaných válkou, žádá částky zřejmě přemrštěné neb dává ji sobě, nebo jinému poskytnouti nebo slibovati jako nájemné z nemovitostí tamže blíže naznačených. Vedle toho předpisu platí předpis §u 14 zák. o ochraně nájemníků ze dne 8. dubna 1923 čís. 275 sb. z. a n., nyní §u 20 zákona ze dne 26. dubna 1923 čís. 85 sb. z. a n., jenž zapovídá veškeré právní jednání, kterým pronajímatel dává poskytovati nebo slibovati mimo nájemné sobě nebo někomu jinému něco za to, že pronajímá byt, nebo kterým si někdo dává poskytovati nebo slibovati nepřiměřenou odměnu za sprostředkovaní nájmu. Jednání takové ohrožuje § 29 uv. zák. (nyní § 28) trestem policejním. Již z pojmu nájemného (§ 1100 obč. zák.) vyplývá, že nelze pouhým přirozeným výkladem bez umělé konstrukce podřaditi jen jednou splatnou úplatu, ujednanou vedle nájemného za svolení k tomu, by se někdo stal nájemníkem nebo podnájemníkem, pod pojem zvýšeného nájemného, není-li tu zvláštních okolností, jež nasvědčují tomu, že ujednáním jednotné úplaty měl zákaz §u 8 býti obcházen. V tomto případě jest však opak tím více na snadě, když stěžovatel, jenž dal si poskytnouti celý zmíněný peníz jako úplatu za to, že přijal Františka K-a za nájemníka do společného domu, jím spravovaného, jest jen spolumajitelem domu co do jedné čtvrtiny. Jen zjištěním, že celých 5 000 Kč připadlo stěžovateli, dospěl rozsudek k závěru, že nedovolený zisk obžalovaného převyšuje 2 000 Kč. Jelikož i o předpisech lichevního zákona platí všeobecný předpis čl. 4. uvoz. pat. k trestnímu zákonníku, jenž nepřipouští, by bylo použito předpisu toho na případy, jen ve svém výsledku do jisté míry obdobné, naproti tomu zjištěný stav skutkový zřejmě odpovídá stavu, jejž § 14 (nyní § 20) zákona na ochranu nájemníků ohrožuje policejním trestem, bylo rozsudek, odsuzující stěžovatele pro přečin dle §u 8 lich. zák. zrušiti jako zmatečný, stěžovatele z obžaloby sprostiti a dále naříditi, jak se stalo.

Citace:

č. 1365. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 506-507.