Čís. 4031.

Dopravní řád železniční.
Adresována-li zásilka k ponechání na dráze na přihlášku (bahnlagernd, restante nádraží), není dráha povinna ponechati ji na skladě tak dlouho, pokud se adresát nepřihlásí, nýbrž jest oprávněna, vyčkavši předepsanou lhůtu po uplynutí odběrné lhůty, zásilku prodati.
(Rozh. ze dne 1. července 1924, Rv I 686/24.)
Žalobce dal dopraviti své svršky ze Štýrského Hradce do Prahy. Nákladní list obsahoval doložku »bahnlagernd«. Svršky došly do Prahy dne 22. června 1922 a, ježto se žalobce o vydání jich nehlásil, dala je dráha v prosinci 1922 prodati. Když se pak žalobce dne 5. června 1923 hlásil o vydání svršků, sdělila mu dráha, že je prodala, a vydala mu výtěžek prodeje. Žaloba na dráhu o náhradu škody byla zamítnuta soudy všech tří stolic. Nejvyšším soudem z těchto
důvodů:
Mylný jest názor, že, když zásilka byla adresována k ponechání na dráze na přihlášku (bahnlagernd, restante nádraží), byla dráha povinna, ponechati ji na skladě tak dlouho, pokud se adresát nepřihlásí. Takové adresování má podle železničního dopravního řádu jenom ten význam, že železnice není povinna, příjemci zaslati zprávu o příchodu zboží (§ 75/5), a že lhůta pro odebrání zboží příjemcem počíná přichystáním zboží (§ 80/3). Žalobce byl povinen, starati se sám o to, kdy zásilka došla do Prahy, a odebrati ji v tarifní lhůtě tří dnů od přichystáni. Když tak neučinil, byla železnice nejenom oprávněna, nýbrž i povinna, postupovati podle §u 81 žel. dopr. ř., což také učinila. Dovolatel rozeznává mezi oprávněním železnice, vzíti nebo dáti nedoručitelné zboží na sklad dle třetího odstavce §u 81 žel. dopr. ř. a zboží prodati dle čtvrtého odstavce téhož předpisu, domnívaje se, že se obě oprávnění na vzájem vylučují. I tento názor jest nesprávný. Obě uvedená oprávnění trvají podle doslovu i smyslu zákona vedle sebe, ovšem každé z nich za podmínek dopravním řádem stanovených. Převzetí zboží na sklad nemůže trvati po dobu neomezenou; nejen nárok dráha na zaplacení dovozného a ostatních poplatků, nýbrž i předepsaná pečlivost řádného obchodníka vyžadují nutně, aby bylo skončeno po přiměřené době prodejem zboží. Podle všeobecného předpisu čl. 407 obch. zák. o smlouvě nákladní může soud na návrh účastníků naříditi, by nedoručitelné zboží bylo uloženo ve veřejném skladišti neb u třetí osoby a aby buď všechno neb částečně bylo za účelem zaplacení dovozného a ostatních nároků povozníkových veřejně prodáno. Prodej jest přípustný kdykoliv; k jeho povolení stačí nárok na zaplacení povozníkovo. Železniční dopravní řád ustanovuje v té příčině odchylně jenom, že železnice může zboží prodati sama, a ukládá jí s určitými výjimkami lhůt kratších, aby s prodejem vyčkala čtyři neděle od uplynutí odběrné lhůty. Tato lhůta byla železnicí netoliko dodržena, nýbrž daleko, totiž na pět a půl měsíců, prodloužena. Zásilka byla prodána úplně podle předpisů železničního dopravního řádu.

Citace:

č. 4031. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 57-58.