NPD documents search: Boh. adm., 9 (1927), sv. 2

Čís. 1893.

Vedoucího státního zástupce dlužno považovati za »vrchnost« ve smyslu §u 187 tr. zák. bez rozdílu, jakým způsobem a při jaké příležitosti se dozvěděl o trestném činu a pachateli.
Zpronevěra (§ 181 tr. zák.) úředního paušálu úředníkem státního zastupitelství.
Padělání veřejné listiny k zakrytí zpronevěry není podvodem podle §u 199 d) tr. zák., ovšem ale přestupkem §u 320 f) tr. zák., bylo-li jí použito.
(Rozh. ze dne 9. února 1925, Zm I 803/24.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Liberci ze dne 29. října 1924, pokud jím byl obžalovaný uznán vinným zločinem zpronevěry v úřadě podle §u 181 tr. zák. a podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin podvodu podle §§ů 197, 199 d) tr. zák., vyhověl však zmateční stížnosti státního zastupitelství, zrušil napadený rozsudek v sprošťující části a vrátil věc soudu prvé stolice, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Zmateční stížnosti obžalovaného, uplatňující jediné důvod zmatečnosti čís. 9 b) §u 281 tr. ř., pro právně prý pochybené řešení otázky, zda jsou zde dány podmínky důvodu trestnost obžalovaného vylučujícího, totiž účinné lítosti, nelze přiznati oprávnění. Pokud tvrdí na odůvodněnou této námitky, že nalézací soud nereprodukuje prý závažné části výpovědi svědka K-a, totiž, že udal, že přichází v úvahu jako poškozený on sám, že narovnání o náhradě škody s obžalovaným ujednal jako poškozený, že nemůže na otázku, ve kterém okamžiku jednal jako státní zástupce odpověděti, jelikož ohledně této otázky musel by býti nadřízeným úřadem sproštěn úředního tajemství, a že z této svědecké výpovědi zřejmě plyne, že svědek ujednal s obžalovaným smír o splátkách a pak teprve dodatečně, patrně na vyšší příkaz učinil trestní oznámení, neprovádí tím po zákonu žádného z důvodů zmatečnosti v §u 281 tr. ř. uvedených, poněvadž podle jedině směrodatného obsahu protokolu o hlavním přelíčení svědek vedoucí státní zástupce K. tvrzených údajů vůbec neučinil. Nelze ve smyslu zásady §u 288 čís. 3 tr. ř. přihlížeti ani k námitce, že tu jest důvod trestnost vylučující účinné lítosti, jelikož jest prý lhostejno, že v daném případě jest poškozený zároveň vedoucím státního zastupitelství, neboť rozsudek nezjišťuje, že v případě daném byl poškozeným svědek K. a svědek sám toho ani netvrdil.
Než zmateční stížnosti nelze přisvědčiti ani, pokud touto námitkou a dalšími svými vývody chce namítati, že právně pochybeným jest názor nalézacího soudu, že svědek, vedoucí státní zástupce Κ., v tomto případě (při kontrole úřední činnosti obžalovaného) jednal nejen jako úředník administrativní, totiž jako vedoucí úředník státního zastupitelství a zástupce poškozeného státu, nýbrž také jako veřejný žalobce, který jest ku stíhání trestných činů zákonem povolán a že proto použití §u 187 tr. zák. v tomto případě jest vyloučeno. Nemůže býti pochybnosti, že vedoucího státního zástupce dlužno tu považovati za »vrchnost« ve smyslu §u 187 tr. zák. Právem poukazuje nalézací soud na ustanovení §u 34 tr. ř., kterým byla přijata pro platné právo zásada legality, která ukládá státním zástupcům naprosto závaznou povinnost, stíhání trestní počíti a v něm setrvati, jakmile nastaly a pokud trvají skutkové a právní podmínky trestního stíhání. Ve smyslu zásady té mají státní zástupcové podle §u 34 odstavec prvý tr. ř. »každý čin trestný«, o kterých se dozvědí a který se nemá vyšetřovati a trestati jen k požádání toho, jehož se týče, z povinnosti úřední stíhati a mají tedy, čeho potřebí, zaříditi, by u příslušného soudu vyšetřování se zavedlo a vinník byl potrestán. Zásadu tu zdůrazňuje též § 87 odstavec prvý tr. ř. slovy: »Státní zástupce jest povinen zkoumati každé oznámení, které ho dojde o nějakém činu trestném, jenž má býti stíhán z povinnosti úřadu, a jíti za známkami činů trestných, o kterých se doví. Také má působiti k vypátrání neznámých pachatelů a vyhledati příčiny podezření k tomu vedoucí«. Při tom nečiní zákon rozdílu v tom směru, jakým způsobem a při které příležitosti se státní zástupce dozvěděl o trestném činu a jeho pachateli. Nesejde proto v daném případě na tom, zdali podezření jeho proti obžalovanému nastalo z příčiny vykonávání uložené mu kontroly a dohledu nad podřízeným úředníkem, nýbrž rozhodným jest, že dozvěděl se o spáchání trestného činu obžalovaným jako státní zástupce. Okolnost ta stačí, by založila povinnost §§y 34 a 87 tr. ř. mu uloženou a zabránila vzniknutí důvodu trestnost vylučujícího podle §u 187 tr. zák. Namítá-li zmateční stížnost, že proti tomu názoru mluví úvaha, že pak u úředníků státního zastupitelství nikdy by nebylo lze mluviti o účinné lítosti jako důvodu trestnost vylučujícím, přehlíží, že také úředníkům těm jest dána možnost zajistiti si tento důvod trestnost vylučující bud’ náhradou úplné škody, dříve než představený se dozví o jejich víně. nebo narovnáním, ujednaným s příslušnými nadřízenými orgány justiční správy, jímž není zvlášť uloženo, by s hlediska zachování veřejného řádu dbaly o bezpečnost majetku stíháním majetkových deliktů. Namítá-li posléze zmateční stížnost, dovolávajíc se rozhodnutí býv. nejv. soudu Vídeňského č. 917 sb., že vrchnost nabývá teprve vědomosti o obviněném, byl-li jí někdo pro trestný čin oznámen, a že v případě daném skutečně státní zastupitelství podalo oznámení teprve tehdy, když škoda byla nahražena, stačí ji poukázati k tomu, že v tomto případě bylo vrchností ve smyslu §u 187 tr. zák. státní zastupitelství samo, jež dozvědělo se vedoucím státním zástupcem o obviněném ještě před. dotyčným narovnáním. Bezdůvodnou, pokud se týče po zákonu neprovedenou zmateční stížnost slušelo tedy zavrhnouti.
Zmateční stížnosti státního zastupitelství lze pouze z části přisvědčiti. Předmětem útoků obžalovaného byla část úředního paušálu státního zastupitelství, jemu svěřeného, tedy státu náležející majetek. Je samozřejmým, že stát musí pečovati o bezpečnost svého vlastnictví různými opatřeními, a účelu tomu slouží bezpečné uschování tohoto majetku, řádné, zvláštními předpisy upravené jeho spravování, jakož i kontrola této správy. Tyto úkony nelze však považovati za zvláštní, od primárního vlastnického práva se odlišující práva, nýbrž sluší spatřovati v nich podle účelu, jemuž slouží, pouhá opatření, zabezpečující nedotknutelnost tohoto práva vlastnického; jsou pouhým jeho výronem a kryjí se tedy v podstatě s pojmem práva vlastnického, jímž jsou pod- míněny a v něm též zahrnuty. Nelze proto mluviti o nějakém zvláštním právu státu na »kontrolu«, kdyžtě dotyčné předpisy jsou pouze předpisy manipulačními, sloužícími výhradně k ochraně, evidenci a správě majetku státu a jeho práva vlastnického. Zasahoval-li tudíž obžalovaný do této sféry majetkové původním svým činem, zadržev za sebou vědomě a neoprávněně svěřenou mu částku paušálu, není myslitelná další škoda, než ta, kterou tímto prvním útokem způsobil. Podnikl-li obžalovaný ještě další útok, spočívající v padělání veřejné listiny a směřující, jak ze skutkových zjištění rozsudkových, podle §u 258 a 288 čís. 3 tr. ř. i pro řízení zrušovací závazných, patrno, k zastření původního činu, jest v tomto druhém případě způsobená škoda totožná se škodou vzniklou z činu prvého. Další škoda na majetku nemohla přirozeně z tohoto druhého zásahu již vzejíti, kdyžtě již tu byla následkem činu prvého; avšak ani nějaká škoda na právu »kontrolním«, jak to mylně zmateční stížnost státního zastupitelství předpokládá, není možnou, neboť nelze roztříďovati opatření, sloužící výhradně ochraně státního vlastnictví a spadající proto pod primérní, širší pojem vlastnictví na různá samostatná, od původního jejich účelu a věcného vztahu se odchylující práva. Nejde tu proto o skutkovou podstatu zločinu podvodu ve smyslu §u 197 a 199 d) tr. zák., avšak přes to nelze ještě říci, že by dodatečný čin obžalovaného byl vůbec beztrestným. Byť i z činu tohoto nebyla vzešla škoda, nelze přece pochybovati o tom, že padělaná veřejná listina byla alespoň způsobilá k oklamání; činnost obžalovaného zřejmě tedy poukazuje ke skutkové podstatě přestupku §u 320 f) tr. zák., jíž se nalézací soud však vůbec nezabýval, ač k tomu podle ustanovení §u 262 tr. ř. byl povinen. Bude proto na soudu nalézacím, by náležitě zjistil, zda, jakým způsobem a kdy obžalovaný padělané veřejné listiny užil, stalo-li se tak obzvláště snad připojením oné listiny k úřednímu paušálu, v červenci 1924 sestavenému; vše to z rozsudku patrno není, ač právě skutečnostem těmto i s ohledem na tříměsíční lhůtu promlčecí náležitá péče věnována býti musí. Nebylo proto Nejvyššímu soudu jako soudu zrušovacímu možno rozhodnouti ve věci samé a bylo podle §u 288 čís. 3 tr. ř. rozsudek zrušiti a nalézacímu soudu naříditi, by po zjištění těchto okolností znovu rozhodl.

Citace:

Knihy redakci zaslané.. Zprávy Právnické Jednoty moravské v Brně. Brno: Nákladem Právnické jednoty moravské , 1914, svazek/ročník 23, číslo/sešit 6, s. 300-300.