NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 15733.

Žalovaná pozůstalost jest řádně ve sporu zastoupena, byla-li zastoupena dědici, kteří se k ní přihlásili a jichž dědické přihlášky byly na soud přijaty v době zahájení rozepře. Neleží na tom, že nebyla zastoupena ještě dalšími dědici, kteří se k ní přihlásili a jichž dědické přihlášky byly přijaty po zahájení rozepře, po případě, že o jejich dědických přihláškách nebylo dosud rozhodnuto.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1937, Rv I 2117/35.)
Nižší soudy zamítly žalobu o vydání odkazu podanou proti žalované pozůstalosti.
Nejvyšší soud uložil prvému soudu nové jednání a rozhodnutí a v otázce, o niž tu jde, uvedl v
důvodech:
Především jest se zabývati otázkou, zda žalovaná pozůstalost byla ve sporu řádně zastoupena. Žalovaná uplatňuje zmatečnost celého do- savadního řízení podle § 477 č. 4 c. ř. s., správně § 477 č. 5 c. ř. s., ježto prý nebyla v něm řádně zastoupena, totiž všemi dědici, když se přihlásili ze zákona též Dr. Albert B., Bedřiška (Friedrika) F., nezl. Ervín B., zastoupený svým opatrovníkem Richardem R., a konečně spolužalobci Jan a Jindřich B., a když se Anna B. a Aloisie B. jako dědici dosud ještě nepřihlásili. Z pozůstalostních spisů plyne, že tito dědici kromě spolužalobců Jana a Jindřicha B., kteří se přihlásili před podáním žaloby, a Aloisie B., která se dosud vůbec nepřihlásila za dědice, přihlásili se jako dědici až po zahájení rozepře (§ 232 c. ř. s.), k němuž došlo dne 15. června 1934. Žalovanou pozůstalost zastupují ve sporu podle § 547 obč. zák. zpravidla všichni přihlášení dědicové, jejichž přihláška byla přijata na soud (srv. rozh. č. 7037 Sb. n. s.). Judikatura připouští však výjimku, když někteří z dědiců nárok uznali — tu stačí zastoupení pozůstalosti dědici, kteří nárok neuznali, — anebo když dědic, který jest proti pozůstalosti v poměru věřitele anebo dlužníka, jest ve věcech, týkajících se tohoto poměru, ze zastupování pozůstalosti vyloučen (srv. rozh. č. 11866 a 12983 Sb. n. s.). Výjimka poslední nastala u spolužalobců Jana B. a Jindřicha B., kteří v souzené věci vystupují žalobou proti pozůstalosti na vyplacení odkazů a jsou proto ze zastupování pozůstalosti vyloučeni. Co se týká dalších dědiců, plyne z pozůstalostních spisů, že dědicové, uvedení v žalobě jako zákonní zástupci pozůstalosti, přihlásili se k dědictví a že byla jejich přihláška přijata na soud před zahájením rozepře, naproti tomu plyne ze spisů těch, že tomu tak není u ostatních shora uvedených osob, jak již bylo uvedeno. Aloisie B. se dosud za dědičku nepřihlásila a nemůže již proto pozůstalost zastupovati. Dr. Albert B. a nezl. Ervín B. se přihlásili k dědictví dne 13. prosince 1933, jejich přihláška byla přijata na soud dne 16. června 1934, Anna B. přihlásila se dne 25. července 1934 a její přihláška byla přijata na soud dne 6. prosince 1934, Bedřiška F. se přihlásila dne 30. března 1934 a o její přihlášce nebylo dosud vůbec rozhodnuto. Jde o to, zda žalovaná pozůstalost byla ve sporu řádně zastoupena, když byla za celého řízení zastoupena toliko dědici, kteří v době zahájení rozepře, t. j. dne 15. června 1934 byli jediné přihlášenými dědici, jichž přihláška byla přijata na soud. Že byla řádně zastoupena v době zahájení rozepře, o tom nemůže býti, hledíc na to, co bylo předem uvedeno, pochybnosti. Jde proto jen o to, zda žalovaná pozůstalost nepozbyla svého zákonného zastoupení za sporu, když po zahájení rozepře došlo k přijetí přihlášek dalších dědiců na soud, kteří se vedení sporu nezúčastnili (§§ 6 a 477 č. 5 c. ř. s.). Jak bylo vyloženo v rozhodnutí č. 14031 Sb. n. s., nepřestává působnost opatrovníka zřízeného neujaté pozůstalosti ve sporu proti ní tím, že se k pozůstalosti přihlásil dědic a že byla jeho dědická přihláška přijata na soud, nýbrž opatrovník zůstává zákonným zástupcem pozůstalosti, dokud přihlášený dědic sám nevstoupí do sporu. Ze stejné právní zásady jest vycházeti i při řešení otázky, o kterou jde. Stačí proto, když pozůstalost byla ve sporu zastoupena přihlášenými dědici, jejichž přihláška v době zahájení rozepře byla přijata na soud. Dědici, kteří se přihlásili k pozůstalosti po zahájení rozepře anebo jichž při- hlášky byly po této době přijaty na soud, mohou ovšem vstoupiti do zahájeného již sporu, který musí přijmouti v tom stavu, jaký jest tu v době jejich vstupu do sporu. Neučiní-li však tak, nemá to v zápětí zmatečnost řízení provedeného se žalovanou pozůstalostí, zastoupenou oněmi dědici jako její zákonnými zástupci, jichž přihlášky v době zahájení rozepře byly přijaty na soud. Nejde proto o uplatňovanou zmatečnost podle § 477 č. 4 c. ř. s., správně § 477 č. 5 c. ř. s. Tento názor odpovídá též předpisům osnovy k občanskému zákonu (§§ 735 a násl.), podle nichž dědic ipso jure není ani správcem pozůstalosti, ani jejím zástupcem, nýbrž stane se jím pouze z rozhodnutí soudu na svou žádost.

Citace:

Čís. 15733.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1938, svazek/ročník 19/1, s. 46-48.