Čís. 6746.

Ústní závazek kupitele, že zaplatí dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti, není nutně dotčen ustanovením písemní kupní smlouvy, že dávku zaplatí prodatel. Lhostejno, že kupní smlouva byla sepsána za spolupůsobení notáře.
(Rozh. ze dne 26. ledna 1927, Rv I 1586/26.)
Žalobkyně prodaly dům žalovaným manželům. Ústně bylo mezi stranami ujednáno, že dávku z přírůstku hodnoty zaplatí žalovaní, při sepsání trhové smlouvy bylo však udáno notáři, sepisujícímu smlouvu, že dávku z přírůstku hodnoty zaplatí prodatelky, a v tom smyslu pojat jejich závazek do písemné smlouvy. Dávka z přírůstku hodnoty byla předepsána žalobkyním, které ji zaplatily a domáhaly se náhrady na žalovaných. Oba nižší soudy uznaly podle žaloby, odvolací soud z těchto důvodů: Pokud odvolání v rámci právního posouzení dovozuje, že pro závazek ku placení dávky z přírůstku hodnoty jest rozhodným pouze odst. V. smlouvy, sepsané dne 29. března 1925 v notářské kanceláři, přehlíží, že listina ta jest pouhým písemným dokladem o ujednání stran, jež stalo se hotovým již asi 20. února 1925, kdy se obě strany o ceně domku dohodly a kdy se žalovaní kupitele domku zavázali, že budou platiti veškeré poplatky ze smlouvy a zemskou dávku z prodeje domku. Že se dle vůle stran již tehdy prodej domku stal hotovým, patrno z toho, že druhého dne žalovaný odevzdal žalobkyním v hotovosti závdavek 2.000 Kč, což podle domněnky §u 908 obč. zák. jest konkludentním činem na znamení, že smlouva byla závazně dojednána. Řekli-li účastníci při tom, že půjdou k notáři smlouvu sepsali, nebyla to výslovná úmluva, že musí smlouva uzavřena býti v určité formě (§ 884 obč. zák.).
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody:
Dovolatelé vytýkají soudu druhé stolice, že úplně přehlédl, že mezi stranami byla sepsána listina, trhová smlouva ze dne 19. března 1925, o které byl slyšen jako svědek notář, tedy osoba naprosto věrohodná, jenž vypověděl o této smlouvě, že, co mezi sebou strany ujednaly, napsal do ní, že smlouva byla sepsána tak, jak se strany dohodly. Tvrdí, že svědek byl úplně přesvědčen, že, co strany daly napsati do smlouvy, jest pravým výrazem jejich vůle, a, kdyby tomu tak nebylo, že by šlo o právní jednání na oko, a, ježto žalující strana takové jednání na oko sama předsevzala, že musila by sama nésti důsledky podle §u 869 obč. — Cis. 6747 —
165
zák. Není tím uplatněný důvod dovolací prováděn po zákonu, neboť se dovolatel jeho provedením uchyluje od odvolacího zjištění. Podle tohoto došlo k hotové smlouvě mezi stranami již asi dne 20. února 1925, kdy se obě strany dohodly o ceně domku, a kdy se dovolatelé také zavázali, že budou platiti veškeré poplatky ze smlouvy a zemskou dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti, jakož i že tento původní závazek nebyl trhovou smlouvou ze dne 19. března 1925 odstraněn. Praví-li dovolatelé, že šlo o právní jednání na oko a proto podle §u 869 obč. zák. (správně podle §u 916 obč. zák.) neplatné, sluší uvésti, že to by platilo jen o takovém právním jednání, které bylo zřízeno v úmyslu, že se nemá uzavříti vůbec nijaké jednání právní, což však podle odvolacího zjištění nedopadá v souzeném případě, ve kterém udánlivé právní jednání na oko zřízeno bylo s úmyslem, by se jím skrylo jiné jednání právní, které podle §§ 916 a 1071 druhá věta obč. zák. podléhá předpisům platným pro právní jednání dissimulované. Charakter právního jednání na oko nevylučuje ani, když při něm spoluúčinkoval úřad. Stranám podle odvolacího zjištění zřejmě šlo o to, aby pátým odstavcem trhové smlouvy skryta byla závaznost dovolatelů, že budou platiti veškeré poplatky ze smlouvy a zemskou dávku z přírůstku hodnoty nemovitosti, poněvadž o výši tohoto poplatku zvýšila by se pro zpoplatnění kupní cena, a tím také zemská dávka z přírůstku nemovitostní hodnoty.

Citace:

Čís. 6746. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 192-193.