NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Čís. 1935.

Ustanovení čtvrtého odstavce § 502 c. ř. s. neplatí, neprojevil-lí odvolací soud v zrušovacím usnesení právní názor, prvý soud vížící.
(Rozh. ze dne 24. října 1922, Rv I 281/22.) Dovolání žalovaného proti souhlasným rozsudkům nižších soudů, jimiž bylo žalobci přiznáno zažalovaných 300 Kč, bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.
Důvody:
Z ustanovení § 502, odstavec třetí c. ř. s., že z rozsudku odvolacího soudu, rozsudek prvé stolice potvrzujícího, jest dovolání nepřípustno, když předmět sporu, o němž odvolací soud rozhodoval, nepřesahuje 1000 Kč, stanoví se v odstavci čtvrtém výjimka, když potvrzený rozsudek byl vydán na usnesení odvolacího soudu, jemuž nebylo lze odporovati (§ 519 čís. 3) a jímž byl původní rozsudek dle §§ 496 čís. 2 a 3 a 499 c. ř. s. zrušen a věc vrácena prvé stolici k novému rozhodnutí. Tohoto ustanovení se dovolatelka také dovolává, než neprávem. Jest sice správným, že odvolací soud zrušil rozsudek prvé stolice z důvodu, že byla žalovaná firma uznána povinnou zaplatiti žalobkyni za správu bot 300 Kč, ač přiměřenosti požadované částky neuznala a ač nebylo v té příčině v prvé stolici vůbec jednáno, shledal tedy řízení prvé stolice v tomto směru vadným, ale nevyhradil svému usnesení právní moci (§ 519 čís. 3 c. ř. s.). Prvá stolice, doplnivši řízení, vydala opět rozsudek dle prosby žalobní, jenž byl odvolacím soudem potvrzen a do tohoto rozsudku podala žalovaná dovolání, poukazujíc na ustanovení čtvrtého odstavce § 502 c. ř. s. Avšak důvod pro přípustnost dovolání dle tohoto ustanovení tkví v tom, že zákonodárce předpokládal, že ve zrušovacím usnesení odvolacího soudu byl projeven právní názor, jímž by byl prvý soudce při svém novém rozhodování vázán, tedy určitou závislost nového rozsudku prvé stolice na něm. Tomu však v tomto případě tak není. Tu odvolací soud shledal, že k výroku co do odměny za vykonanou práci není v prvé stolici žádného podkladu, že zejména žalobkyně neuvedla ani skutkových okolností ku zjištění přiměřenosti požadované částky, ani průvodů pro případ, že by žalovaná firma přiměřenost odměny dodatečně nepřiznala. Shledal tedy odvolací soud řízení první stolice kusým, jelikož nebyly rozhodné skutkové okolnosti vzaty na přetřes, neprojevil však v tomto směru svého právního názoru na věc, takže mohl soud prvé stolice zcela nezávisle a úplně dle vlastního právního posouzení věci rozhodnouti. Jelikož pak jen v souhlase právního názoru dvou, ve svém rozhodnutí na sobě nezávislých soudů, spočívá vnitřní důvod zákazu dalšího právního pořadu (viz motivy § 502 c. ř. s. nov. znění) a v tomto případě, jak shora zmíněno, takové závislosti není, nutno i tu použiti odstavce třetího § 502 c. ř. s., neboť jsou tu souhlasná rozhodnutí dvou stolic, jak je toto ustanovení má na mysli, a jelikož další opravný prostředek jest dle tohoto ustanovení nepřípustným, bylo odvolání odmítnuto.

Citace:

č. 1935. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 933-934.