Čís. 2694.Kdo předal bance cizí valuty, pro něž mu banka zřídila zvláštní účet, nemá nároku na zisk, jehož snad banka docílila obchody s jeho cizí valutou. Bylo věcí toho, kdo svěřil bance cizí valutu za vyvezené zboží, by přikázal bance, odvésti valutu bankovnímu úřadu. (Nařízení ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. a n. o obchodu cizími platidly). Neučinil-li tak, nemůže na banku nastupovati o náhradu škody proto, že valut neodvedla.(Rozh. ze dne 5. června 1923, Rv I 744/23.)Žalovaný byl v obchodním spojení se žalující bankou a vybíral si zálohy na peníze, jež pro něho na žalující banku docházely za zboží, vyvezené do Německa, v markách. Když marka začala klesati, zřídila banka pro žalovaného v dubnu 1921 zvláštní účet marek, jejž rozlišovala od účtu v Kč, kam zapisovala pouze zálohy, poskytované žalovanému. Ježto se účet marek stále znehodnocoval, žádala v únoru 1922 žalovanému, by jí dal ku krytí těchto poklesem marky a znehodnocením markového účtu povstalých rozdílu 12 směnek po 1500 Kč, z nichž mu každý měsíc vždy dne prvního jednu předloží k zaplacení a spokojí se s těmito splátkami jen v tom případě, budou-li splátky přesně dodržovány. V opačném případě vyhradila si právo všechny zbývající směnky učiniti ihned splatnými. Žalovaný tyto směnky in bianco svým podpisem jako přijatel podepsal. Ježto žalovaný splátek přesně nedodržel, vymohla si žalobkyně proti němu směnečný platební příkaz na 18000 Kč, proti němuž žalovaný namítl vzájemnou pohledávku, ježto prý mu byla způsobena škoda tun, že banka, ač k tomu byla dle zákona ze dne 28. listopadu 1919 čís. 644 sb. z. a n. povinna, marky, jí odevzdávané, odváděti bankovnímu úřadu ministerstva financí, neodvedla. Kdyby byla dle §§ 6, 11 a 20 cit. zákona jednala, byla by marky zpeněžila dle tehdejších výhodných kursu, a žalovaný nebyl by ničeho dlužen, naopak měl by u banky asi 25000 Kč, neboť dobropisy za odvedené marky by přesahovaly zálohy u banky vybrané. Dále namítl žalovaný, že banka marky, jež vykazuje, v držení nemá, neboť jest prý nemyslitelno, by peněžní ústav přes katastrofální pokles marky podržel si marky žalovaného. Žalobkyně zajisté marky výhodně zpeněžila a jest povinna, jsouc obohacena, připsati výtěžek za marky asi 70000 Kč žalovanému k dobru. Směnečný platební příkaz byl ponechán v platnosti soudy všech tří stolic, Nejvyšším soudem z těchtodůvodů:Neoprávněna jest výtka, že odvolací soud nesprávně posoudil věc po stránce právní a že odvolací řízení zůstalo neúplným (§ 503 čís. 4 a 2 c. ř. s.). a) Pokud se tkne námitky, že žalobkyně nemá marek, jež došly pro žalovaného, ježto je zpeněžila, a proto jest povinna, vydati žalovanému to, oč se na jeho účet obohatila, dlužno připomenouti toto: Jest všeobecně známo a nižší soudy správně k tomu poukázaly, že banky neuschovávají peněz, jež komitenti jim odevzdávají nebo jež pro komitenty docházejí, nýbrž jimi obchodují. Kdo odevzdá bance československé koruny, ví, že banka jich nepodrží, nýbrž použije jich k různým obchodům, ale žádného rozumného člověka nenapadne, žádati na bance, by mu vydala to, co získala obchody, prováděnými jeho penězi; každý ví, že mu přísluší jen nárok na vrácení odevzdaných československých korun a na náhradu smluvených, po případě obvyklých úroků. Stejně i ten, kdo přenechá bance cizí valuty, pro něž mu banka zřídí zvláštní účet, znějící na cizí valutu, může — nebylo-li nic jiného ujednáno — od banky jen požadovati, by mu vrátila cizí valutu a přirostlé úroky, ale nemá nároku na zisk, jehož banka snad docílila obchody, k nimž použila svěřené jí cizí valuty, vždyť by rubem toho bylo, že by banka mohla po případě žádati na komitentovi náhradu ztráty, která by vzešla takovými obchody. Žalovaný, k jehož příkazu zřídila žalobkyně zvláštní účet pro docházející marky, a jenž přes opětovné upozornění a vyzvání odepřel realisaci tohoto účtu, nemůže tudíž na žalobkyni žádati nic jiného, než výplatu účtu v markách. S tohoto právního hlediska nebylo třeba, prováděti důkazu o tom, že žalobkyně zpeněžila došlé marky, a nelze spatřovati vadnost a neúplnost odvolacího řízení v tom, že tyto důkazy zejména též důkaz korespondencí žalující filiálky s ústřednou, týkající se markového účtu, a odúčtováním v příčině prodaných marek, nebyly připuštěny ani v druhé stolici, b) Také pokud se tkne otázky, jaké důsledky mělo, že banka od dubna 1921 neodváděla marky bankovnímu úřadu, lze souhlasiti s nižšími soudy. K »Pokynům pro provádění obchodů cizozemskými platidly«, které byly předloženy teprve při odvolacím líčení, nelze dle §§ 482, 513 c. ř. s. míti zření, poněvadž jde o pouhou vnitřní instrukci, jež není nadána mocí zákona a nebyla náležitě uveřejněna. Odvolací soud neměl jí vlastně od odvolatele ani přijati a ke spisům přiložiti, nýbrž měl ji prostě vrátiti. Proto nutno také pominouti veškeré vývody dovolacího spisu, pokud se zabývají touto instrukcí a odvozují z ní důsledky. Nižší soudy na základě sdělení bankovního úřadu ministerstva financí zjistily, že podle oběžníku tohoto úřadu marky jako exportní valuta od 1. září 1921 již se neodváděly. V tom, že nebyly odvedeny marky, došedší pro žalovaného od 1. září 1921, nelze tedy vůbec spatřovati porušení předpisů nařízení vlády ze dne 28. listopadu 1919, čís. 644 sb. z. а n., a šlo by jen o dobu od dubna do 1. září 1921. Tu pak lze souhlasiti s názorem nižších soudů, že dle §u 6 zmíněného nařízení bylo vzhledem k tomu, že žalovaný nevyvážel zboží prostřednictvím žalující banky, tato také neobstarávala vývozních povolení, nýbrž prováděla pouze inkaso peněz a další úhrady ve smyslu jeho určitých příkazu, věcí žalovaného, by žalobkyni, pokud šlo o marky, získané vývozem zboží v každém jednotlivém případě přikázal, aby odvedla marky bankovnímu úřadu, a, neučinil-li tak, nýbrž přikázal-li naopak žalobkyni, by mu je na zvláštním účtě připisovala, musí jako přikazovatel přičítati sám sobě škodu, která mu snad vzešla neodváděním marek bankovnímu úřadu, a nemůže za ni činiti odpovědnu žalobkyni. Tato — věděla-li o tom, že jde o vývozní valutu, mohla se sice státi trestnou dle čtvrtého odstavce §u 21 zmíněného nařízení, — po případě bylo právní jednání v poměru mezi ní a žalovaným dle §u 879 obč. zák. ničí, — ale nelze tvrditi, že žalobkyně jest vůči žalovanému zcela nebo částečně (§ 1304 obč. zák.) povinna náhradou škody, když se zachovala přesně dle příkazu žalovaného; tím méně pak lze v poměru mezi žalobkyni a žalovaným použíti předpisů §§ 1301 až 1303 obč. zák., které předpokládají škodu, jež několik osob společně způsobilo někomu třetímu. Když tomu tak, nebylo ovšem třeba prováděti důkazy o výši tvrzené škody, a nelze ani v tom směru vytýkati odvolacímu řízení neúplnost po rozumu §u 503 čís. 2 c. ř. s.