Čís. 5686.

Předmětem ochrany práva původského nejsou plány a náčrtky, které nemají tvůrčí myšlenky, byť i jejich zhotovení vyžadovalo odborných znalostí.
I když se plány týkají obyčejných staveb, mohou býti dílem stavitelského umění, bylo-li na příklad přihlíženo ke krajinnému rázu, nebo obsahují-li tvůrčí prvky co do vnitřního uspořádání a zařízení místností.
Vytištění a rozeslání oznamů se zmenšenými plánky není dovoleným užitím díla podle § 33, čís. 3 zákona čís. 218/1926 Sb. z. a n., neboť tato stať zákona dovoluje zhotovení jen jediné napodobeniny.
Svolení jednoho ze spolupůvodců díla nestačí k oprávnění po rozumu § 33 uvedeného zákona.
(Rozh. ze dne 24. září 1936, Zm I 660/36.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl zmateční stížnosti obžalovaných Dr. R. Č. a A. M. do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 30. března 1936, jímž byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem zásahu do původcovského práva podle § 45 zák. ze dne 24. listopadu 1926, č. 218 Sb. z. a n., zrušil rozsudek v odpor vzatý jako zmatečný a vrátil věc témuž soudu nalézacímu, by o ní znovu jednal a rozhodl.
Z důvodů:
Stížnost je odůvodněna, pokud s hlediska zmatečného důvodu § 281, č. 9 a) tr. ř. vytýká, že soud nezjistil, zda plánky, o něž jde, byly dílem umění stavitelského.
Jak již bylo blíže rozvedeno v rozhodnutí č. 5109 Sb. n. s., na něž se poukazuje, chrání § 4 zák. č. 218/1926 Sb. z. a n. jen výtvory umění, resp. plány a náčrtky pro »umělecká« díla výtvarná (§ 4, č. 6 cit. zák.). Nejsou tudíž předmětem ochrany plány a náčrtky, které nesvědčí, byť i jich zhotovení vyžadovalo odborných znalostí a byť i byly odborně a správně provedeny, o nějaké tvůrčí, svérázné činnosti. Že by plánky v souzeném případě byly výsledkem nějaké tvůrčí činnosti, nikoli pouhou prací šablonovitou, rozsudek nezjistil a je proto uvedený zmatek podle § 281, č. 9 a) tr. ř. odůvodněn.
Podle spisů měly býti lázeňské pavilony, o jichž plánky jde, vystavěny na způsob vojenských baráků, tedy zřejmě staveb tuctových, šablonovitých. Avšak i zřízení plánků ke stavbě takových baráků může býti výsledkem tvůrčí činnosti, byl-li na příklad vzat v pláncích zřetel ke krajinnému rázu a baráky projektovány tak, by do tohoto krajinného rámce ladně zapadaly a svým zevnějškem s krajinou a okolím byly v souladu. Též návrhy a plány na vnitřní uspořádání místností a na jich zařízení mohou, byť by i šlo o barákové stavby, býti předmětem ochrany cit. zákona, projevují-li co do účelnosti neb rozvržení rozměrů tvůrčí prvky.
Pří řešení této otázky bude na soudu nalézacím, aby přihlédl k tomu, zda náčrtky předložené obžalovaným Dr. Č. soukromému žalobci ing. Š. právě tento uvedený tvůrčí prvek neobsahovaly a zda plánky soukromým žalobcem vypracované nebyly pouhým technickým a odborným propracováním tvůrčí myšlenky Dr. Č. bez jakékoli původní myšlenky.
Konečně uplatňuje stížnost též zmatek podle § 281, č. 9 b) tr. ř.
Pokud stížnost poukazuje na to, že obžalovaní zhotovili napodobeniny plánků k vlastní potřebě, nemajíce úmyslu získati z nich příjem, stačí poukázati na to, že vytištění a rozeslání oznámení se zmenšenými plánky soukromým žalobcem zhotovenými nebylo dovoleným užitím díla, ježto obžalovaní zhotovili napodobenin více, ne jedinou. To vychází jasně ze znění § 33, č. 3 cil. zák. »zhotoví napodobeninu«, neboť tam se na rozdíl od § 23, č. 6 tohoto zák. mluví pouze v čísle jednotném, důsledkem čehož musí se toto ustanovení vykládati úzce a nelze je upotřebiti na »napodobeniny«, přístupné okruhu více osob a veřejnosti vůbec. Pokud stížnost vytýká omyl trestnost vylučující, dlužno podotknouti, že omyl co do ustanovení práva původského neomlouvá (§§ 3, 233 tr. z., č. 2056 Sb. n. s.). Nemohou se tudíž obžalovaní zbavovati viny tvrzením, že arch. K., společník soukromého žalobce ing. Š., jim dal svolení k uveřejnění plánků, resp. že oni toto svolení předpokládali, neboť § 10 cit. zák. ustanovuje výslovně, že s dílem mohou nakládati spolupůvodci jen společně a nestačilo by svolení jednoho spolupůvodce. Avšak pokud stížnost, doličujíc tento zmatek, uplatňuje zmateční důvod podle § 281, č. 5 tr. ř. výtkou, že jednání bylo vedeno vždy jedním společníkem za oba, je v právu, neboť pak by tu byl na straně obžalovaných omyl o pravomoci toho kterého společníka — ing. Š. a arch. K. — jednati závazně za společnost.
Měl tudíž soud přesně zjistiti nejen, jaká byla smlouva mezi ing. Š. a arch. K., a zda na venek mohl jednati ten který ze společníků závazně, nýbrž i co ten který ze jmenovaných společníků s obžalovanými dojednal.

Citace:

Čís. 5686. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1937, svazek/ročník 18, s. 393-395.