NPD documents search: Boh. adm., 16 (1934), sv. 2

Čís. 9368.

Osmihodinná pracovní doba (zákon ze dne 19. prosince 1918, čís. 91
sb. z. a n.).
Ustanovení kolektivní smlouvy, podle níž jest honorovati jen ony práce přes čas, které byly nařízeny představenstvem zaměstnavatele (společenstva), nepříčí se zákonu o osmihodinné pracovní době. Zaměstnanec, podrobivší se kolektivní smlouvě, jenž pracoval přes čas bez nařízení představenstva, nemá nároku na odměnu za práci přes čas.
(Rozh. ze dne 14. listopadu 1929, Rv 2 5/29.)
Žalobce byl zaměstnán u žalovaného družstva jako skladník. Podle kolektivní smlouvy byla předepsána osmihodinná pracovní doba, práce přes čas mohla býti konána jen z rozkazu představenstva. Tvrdě, že mu byla práce přes čas nařízena členem představenstva E-em, domáhal se žalobce na žalovaném družstvu odměny za práci přes čas. Oba nižší soudy žalobu zamítly, odvolací soud z těchto důvodů: První soud usoudil, že žalobcův rozhovor s E. byl tak povrchního rázu, že nelze poznámku E-a, by se žalobce držel místních poměrů, považovati za rozkaz k práci přes čas, najmě an žalobce obsah smlouvy znal a E. nerepresentoval představenstvo, a že bylo na žalobci, by si vyžádal v tom směru přesné příkazy od představenstva družstva. Odvolatel brojí proti tomuto názoru prvního soudu, vytýkaje, že první soud při tomto názoru přezírá, že mu muselo postačiti, když mu člen představenstva při uvedení do obchodu dal zřetelný rozkaz, že se musí pracovati přes čas a když i místní poměry vyžadovaly, by se pracovalo přes čas a mohlo se soutěžiti. Odvolatel jest posléze názoru, že takový příkaz lze dáti nejen výslovně, nýbrž i mlčky, a že tornu tak bylo i v tomto případě, kdy mu bylo uloženo »das Geschäft nach den örtlichen Verhältnissen offen zu halten«. Tyto vývody odvolání přezírají jednak ustanovení § 15 zák. o společenstvech, podle něhož jest jen představenstvo povoláno k zastoupení společenstva, takže jen ono jest oprávněno uložiti práci přes čas, jednak ustanovení bodu 4 kolektivní smlouvy, jež odvolateli bylo známo, což ostatně sám ani nepopírá, a podle něhož se honorují jen představenstvem družstva nařízené překročené hodiny pracovní. Bez příkazu nebo svolení představenstva nebyl ani E. ať už byl nebo nebyl tehdy členem představenstva, ani jiný revisní orgán družstva oprávněn dávati žalobci příkaz k práci přes čas. Že představenstvo družstva E-a jakožto člena představenstva k udělení takového příkazu zmocnilo, a že si úřední povolení ve smyslu předpisů zák. čís. 91/18 k tomu vymohlo, žalobce netvrdil.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání.
Důvody: Praví-li dovolatel, že rozhodnutí rozepře závisí jen na otázce, zda se lze vzdáti odměny za hodiny přes čas hledíc k ustanovení zákona o osmihodinové době pracovní ze dne 19. prosince 1918 čís. 91 sb. z. a n. a nařízení min. soc. péče ze dne 11. ledna 1919 čís. 11 sb. z. а п., a že v každém podniku může nastati potřeba, by bylo pracováno přes čas, při čemž ani nebude kdy, dotázati se povolaného orgánu, zda dovoluje práci přes čas, přehlíží ustanovení kolektivní smlouvy, podle níž jest honorovati jen ony práce přes čas, které byly představenstvem nařízeny, a podle níž má se to diti způsobem v tomto ustanovení kolektivní smlouvy výslovně uvedeným. Poněvadž se dovolatel podle zjištění nižších soudů podrobil tomuto smluvnímu ustanovení, které se podle právního názoru dovolacího soudu nepříčí ustanovením zákona o osmihodinové době pracovní, naopak jest s to zabrániti zneužívání zákonné ochrany v době, kdy nastane v podniku potřeba, by bylo pracováno přes čas, poněvadž rozhodování o práci přes čas, smluvně již předem odměňované, jest vyhraženo představenstvu jako k zastupování společenstva podle § 15 zákona ze dne 9. dubna 1873 č. 70 ř. zák. k tomu výhradně povolenému orgánu, tedy jest odňato libovůli k tomu nepovolaných činitelů a také libovůli zaměstnanců, by nepracovali přes čas bez nařízení představenstva, nesejde na tom, že dovolatel ve skutečnosti přes čas pracoval, neboť za takovou práci přes čas nemůže se domáhati odměny, poněvadž podle kolektivní smlouvy na ni nemá nároku. Tím jest vyvráceno i dovolatelovo tvrzení, že řečeným ustanovením kolektivní smlouvy byl porušen zákon o osmihodinové době pracovní, a dovolatelův poukaz k tomu, že práci přes čas uložil mu člen představenstva, pokud se týče, že ji vyžadovaly místní poměry.

Citace:

č. 3746. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1931, svazek/ročník 12, s. 52-53.