NPD documents search: Váž. civ., 12 (1930), sv. 2

Čís. 10315.

Zástupci, jemuž předáno výhradné zastoupení v určitém obvodu, byl tento obvod vyhrazen a byl zástupce jedinou osobou, jež byla oprávněna činiti za zastoupeného obchody se zákazníky z tohoto obvodu. Přímými obchody proti zástupci byly všechny obchody zastoupeného, vztahující se na obvod vyhrazený zástupci, jež byly uzavřeny bez jeho spolupůsobení, ať byly uzavřeny přímo zastoupeným nebo onou osobou za něho, najmě i komisionářem. Zástupce má proti zastoupenému po případě nárok i na vydání seznamu všech obchodů, nemůže se však na něm domáhati, by vykonal přísahu, že jeho údaje jsou správné a úplné.
(Rozh. ze dne 10. listopadu 1930, Rv II 6/30.)
Žalobce byl ustanoven za výhradného zástupce žalované firmy pro několik zemí, mezi nimi též pro Polsko. Z veškerých buď prostřednictvím žalobce přímo, anebo nepřímo, nebo žalovanou stranou přímo do těchto zemí uzavřených obchodů měl žalobce obdržeti 3% provisi. Provisi bylo počítati ze všech žalované firmě došlých peněz na uzavřené obchody po odečtení všech vedlejších výloh jako obalu, porta, srážky pokladniční a pod. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na žalované zaplacení 3% provise, dále vydání seznamu všech obchodů ze zemí, pro něž byl žalobce ustanoven za zástupce, a vykonání přísahy, že údaje ty jsou správné a úplné. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl. Důvody: Především jest rozhodnouti otázku, zda obchody, z nichž se žalobce domáhá zaplacení 3% provise, byly ve smyslu smlouvy stran obchody uzavřenými žalobcem přímo nebo nepřímo, nebo žalovanou stranou přímo, ježto jen z těchto obchodů přísluší žalobci provise. Smlouva, jejíž doslov jest mezi stranami nesporný, mluví sice o výhradném zastoupení, než ono bližší označení, ze kterých obchodů žalobci provise přísluší, jest považovati za bližší výklad výhradného zastoupení. Obchody, z nichž se žalovaný domáhá zaplacení 6461 Kč, byly vesměs uzavřeny, jak na základě výpovědí svědků v souhlasu s předloženými knihami strany žalující, výpisy z účtů a opisy faktur považuje soud za prokázáno, firmou B. a M. ve Vídni tím způsobem, že zástupci dotyčných firem sami do Vídně dojeli a u firmy B. a M. zboží objednali, a že ze skladiště této firmy jakožto komisionářského skladiště žalované firmy bylo zboží odesláno. V žádném z oněch případů nejde tudíž ani o obchod žalobcem přímo nebo nepřímo sjednaný, ani žalovanou stranou přímo uzavřený a proto z nich žalobci ve smyslu smlouvy nepřísluší provise. Žalobce domáhá se dále toho, by žalovaná strana byla odsouzena předložiti žalobci seznam všech obchodů uzavřených v území, v němž byl žalobce pověřen výhradným zastoupením, a by vykonala přísahu, že její údaje jsou správné. Žalobce označil některé firmy, jimž prý žalovaná strana zboží dodala a z nichž mu patří provise. Než na základě výpovědi svědka Alfreda M-a v souhlasu s předloženými obchodními knihami strany žalované považuje soud za prokázáno, že žádná z těchto firem v knihách žalované nepřichází a že jim žalovanou nebylo nic dodáno. Neprokázal tedy žalobce, jak bylo jeho povinností, že mu žalovaná strana něco vyúčtovala z obchodů, z nichž příslušela by mu provise, a není tu proto také předpokladu, by se žalobce mohl domáhati na žalované straně vydání seznamu o obchodech uzavřených v území, v němž měl zastoupení. Ostatně na takovémto vyúčtování, pokud se týče na sdělení obchodů žalobce jako provisní zástupce, jímž podle vlastního tvrzení byl, nemá nárok. Ustanovení čl. XLII. uv. zák. k c. ř. s. stanoví, že o udání jmění může býti žalován ten, kdo podle občanského práva má povinnost udati jmění nebo dluhy. O takový případ však u provisního zástupce nejde. Popírá-li správnost vyúčtováni, mohl by se nápravy domáhati jen žalobou o plnění s návrhem na předložení obchodních knih ve smyslu čl. 37 obch. zák. (Právník z r. 1912 str. 866). Odvolací soud napadený rozsudek potvrdil. Důvody: Prvý soud správně zjistil, že obchody, z nichž se žalobce v žalobě domáhá provise, nebyly ani přímo ani nepřímo uzavřeny žalobcem, aniž přímo žalovanou stranou, nýbrž že byly provedeny Arnoldem W-em ve vlastním jméně jako komisionářem a že i zboží bylo dodáno z příručího skladiště ve Vídni. Svědek Arnold W. dále potvrdil, že z řečených obchodů dostal komisionářskou provisi. Správně proto byla v tomto bodu žaloba zamítnuta. Pokud jde o žalobcův nárok na předložení seznamu všech obchodů uzavřených se žalovanou stranou v zemích, v nichž měl žalobce výhradně právo žalovanou zastupovati, a o nárok na vykonání přísahy o správnosti toho seznamu, není tento návrh odůvodněn, neboť žalobce nemá ani ve smlouvě ani v zákoně opory pro svou žádost. Žalobce měl by podle smlouvy ze dne 4. května 1924 odůvodněný nárok na předložení čtvrtletních výkazů a súčtování všech obchodů každého roku k 1. lednu, 1. dubnu ,1. červenci a 1. říjnu, avšak tohoto nároku se žalobou nedomáhá, aniž tvrdí, aniž dokazuje, že výkazy obchodů jemu předloženy a s ním súčtovány nebyly úplně a správně. Jiný nárok mu proti žalované nepřísluší, neboť jako mandatář nemá právo žádati na žalované seznam všech obchodů a fakturovaných částek, pokud obchody ty provedeny byly do zemí, v nichž měl výhradně zastoupení žalované firmy, dokonce pak nemá právo žádati na žalované vykonání přísahy o tom, že žádaný seznam všech obchodů jest správný. Správně proto posoudil první soud věc po stránce právnické, zamítnuv žalobu i v tomto bodu.
Nejvyšší soud vyhověl dovolání potud, že uznal žalovanou povinnou zaplatiti žalobci provisi a vydati mu seznam obchodů; jinak dovolání nevyhověl.
Důvody:
Podle smlouvy ze dne 4. května 1924 předala žalovaná žalobci výhradně zastoupení v zemích ve smlouvě vyjmenovaných. To znamená podle obvyklého významu slov, že mu tento obvod byl hospodářsky vyhrazen a že žalobce byl ustanoven za jedinou osobu, která byla oprávněna činiti obchody za žalovanou se zákazníky z tohoto obvodu. Proto nebylo třeba zvláštního ujednání o provisi z obchodů co do tohoto obvodu, které by žalovaná uzavřela jinou osobou než žalobcem, neboť to se nemohlo státi bez porušení smlouvy žalovanou. Proti žalobci byly přímými obchody všechny obchody žalované, vztahující se na obvod žalobci vyhrazeny, které byly uzavřeny bez jeho spolupůsobení, ať byly uzavřeny žalovanou samotnou nebo jinou osobou za ni. Kdyby byl správný výklad nižších soudů, že za přímé obchody jest považovati jen obchody uzavřené žalovanou samotnou, byla by žalovaná oprávněna činiti v žalobcově obvodě na jeho škodu obchody kýmkoliv. To by se příčilo pojmu výhradného zastupování a bylo by muselo býti ve smlouvě jasně vyjádřeno (§ 915 obč. zák.). Ježto jde o obchody se zákazníky z Polska, přísluší z nich žalobci podle smlouvy provise. Nezáleží na tom, že obchody byly uzavřeny komisionářem žalované, tedy nikoli jejím jménem. Rozhodným jest jen, že hospodářský účinek obchodů nastal v osobě žalované, že obchody byly uzavřeny na její účet. Nezáleží ani na tom, že zákazníci objednali zboží přímo u firmy B. a M. ve Vídni, nýbrž jen na tom, že zákazníci patřili k žalobcovu obvodu, ježto tam měli své sídlo. Že žalovaná zaplatila firmě B. a M. komisionářskou provisi a bude ji musiti žalobci zaplatiti znovu, zavinila si sama, porušivši smlouvu se žalobcem. Důvody, pro které nižší soudy zamítly žalobu na zaplacení provise, tedy neobstojí. Žalovaná namítala ještě promlčení této pohledávky, než neprávem. Promlčení nemohlo nastati již proto, že žalobce podal žalobu již dne 22. března 1928. Přizpůsobiv v přípravném spise ze dne 23. dubna 1929 vyúčtování svého nároku výsledkům průvodního řízení, neuplatňoval žalobce nárok nový, nýbrž upravil jen nárok již původně uplatněný. Poněvadž co do výše obmezeného nároku na provisi nebylo námitek, bylo tomuto nároku vyhověti, aniž bylo třeba zabývati se ostatními vývody dovolání, jeho se týkajícími. Oprávněn jest též žalobcův nárok na vydání seznamu všech obchodů a došlých jí z těchto obchodů fakturních částek. Podle smlouvy byla žalovaná povinna, žalobci vždy čtvrtletně vykázati veškeré jí došlé poukazy a vyúčtovati z nich, provisi mu příslušející. Že této povinnosti nevyhověla úplně, jest zřejmé již z toho, že žalobci, jak není sporné, nevykázala a nevyúčtovala obchody, z nichž byla mu přisouzena svrchu uvedená provise 6461 Kč. Jest tedy i tento nárok oprávněn a bylo mu vyhověti z dovolacího důvodu čís. 4 § 503 c. ř. s. Naproti tomu zamítly nižší'soudy právem žalobcův návrh, by žalovaná stvrdila přísahou správnost a úplnost svých údajů, k nimž byla odsouzena, neboť nejde o žádný 2 případů čl. XLII uv. zák. k. c. ř. s. (sb. n. s. čís. 2592).

Citace:

Čís. 10315. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství JUDr. V. Tomsa v Praze, 1930, svazek/ročník 12/2, s. 704-707.