NPD documents search: Boh. adm., 12 (1930), sv. 2

Č. 4877
.
Vojenské věci: Od kdy náleží býv. rak.-uh. voj. gážistovi, převzatému do čsl. armády jako gážista v záloze, při pozdější superarbitraci pro zranění ve válce utrpěné zaopatřovací požitky?
(Nález ze dne 7. září 1925 č. 16681.)
Věc: Zikmund B. v Bratislavě proti ministerstvu národní obrany (min. taj. Dr. Ant. Šafář) stran zaopatřovacích požitků.
Výrok: Stížnosti se jednak zamítají jako bezdůvodné, jednak odmítají jako nepřípustné.
Důvody: St-1, narozený roku 1881, sloužil v býv. uherské armádě v létceh 1902—1907 jako gážista z povolání a od 4. srpna 1914 až do převratu jako gážista (posléze jako setník) v záloze. Utrpěv 17. ledna 1916 na ruské frontě zranění, byl dne 30. prosince 1916 dán na dovolenou s čekaným a dočasným přídavkem za zranění 400 K ročně a byla mu dovolená tato dle spisů prodloužena až do 1. března 1918. V pořadní listině vyhotovené ke dni 1. srpna 1918 jest také uvedeno, že jest »dovolen s čekaným«. Vyžádaných úředních dokladů o dalším průběhu žal. úřad neobdržel. Dle svého udání konal st-l pak kancelářskou službu vojenskou a pobíral až do 1. února 1919 vojenské požitky, jež blíže neoznačil, od náhradního praporu býv. honvédského pluku č. 13. Od čsl. vojenské pensijní likvidatury v Praze pobíral pak st-l přídavek za zranění ročních 400 K a to na základě přihlášky st-lovy učiněné u berního úřadu v Bratislavě.
Přihláškou z 24. srpna 1919 žádal st-1 o převzetí do čs. armády a byl také jako kapitán v záloze dle osobního věstníku mno převzat.
Podáním z 25. listopadu 1921 žádal pak o přiznání zaopatřovacích požitků, udávaje, že od převratu jest doma jako invalida, že může choditi pouze o berlích a že o pensi dříve nežádal proto, že jako býv. majitel bratislavského hlavního skladu tabáku nebyl na ni odkázán. Podáním z 12. března 1923 žádal st-1 opětně o přiznání zaopatřovacích požitků, udávaje, že mu byl již přiznán přídavek za zranění, jehož podkladem jest prý pense. Vyzvání, aby předložil pensijní dekret, st-l ani nevyhověl, ani se v té příčině nevyjádřil. Při superarbitraci dne 20. listopadu 1923 konané byl st-1 uznán k veškerým službám nezpůsobilým asi se 40%ním snížením schopnosti k přiměřenému občanskému povolání a výnosem mno ze 7. ledna 1924 přeložen do výslužby dnem 1. prosince 1923 s trvalými zaopatřovacími požitky 2000 K výslužného, 400 K přídavku na zranění a 160 K příbytečného ročně. Toto přeložení do výslužby bylo uveřejněno v osobním věstníku mno z 19. ledna 1924.
Podáním z 9. dubna 1924 žádal st-1, aby mu také za dobu od 28. října 1918 do 30. listopadu 1923 byly přiznány buď aktivní nebo zaopatřovací požitky z důvodu, že opožděné provedení superarbitrace nezavinil; k žádosti připojil vysvědčení notářského úřadu města Bratislavy z 28. února 1924 o tom, že nemá v Bratislavě žádného zdanitelného majetku movitého ani nemovitého, a že nyní nemá žádného důchodu ani samostatného výdělku. O žádosti této bylo nař. rozhodnutím ze 7. června 1924 vysloveno, že st-li nelze vzhledem k ustanovení § 7 zák. čl. LI z r. 1875 přiznati nároku na vojenské výslužné pro dobu před 1. prosincem 1923, protože superarbitrace, která prokázala jeho nárok na výslužné, byla konána dne 20. listopadu 1923. Osnova tohoto rozhodnutí uvádí dále, že aktivní požitky od 28. října 1918 do 30. listopadu 1923 nelze st-li přiznati, poněvadž činné služby v čs. armádě nekonal. Tento dodatek není obsažen v intimátu nař. rozhodnutí, st-li doručeném.
O stížnosti uvážil nss toto:
Žádaje o přiznání zaopatřovacích požitků, uváděl st-1, že jest invalidou od r. 1916 a že pobírá přídavek za zranění. Proto bylo žal. úřadu zkoumati, zda snad příslušejí st-li zaopatřovací požitky ve smyslu ustanovení § 97, odst. 1 zák. ze 17. února 1922 č. 76 Sb. z důvodu uvedeného v § 5 zákona z 19. března 1920 č. 194 Sb., totiž z důvodu, že snad byly st-li přiznány požitky zaopatřovací již bývalým státem uherským (resp. vzhledem k ustanovení § 128 zák. čl. LI z r. 1875 bývalým státem rakousko-uherským), neboť v tomto případě přísluší gážistovi nárok na nepřerušené pobírání požitků těch bez nové superarbitrace.
Žal. úřad neobdržel však — ač o to žádal — od býv. min. války žádných dokladů, které by tuto otázku zodpovídaly, totiž žádných dokladů o vojenském poměru st-lově za dobu od 1. března 1918 dále jdoucí, a st-1, ačkoli byl výnosem intendance zem. voj. velitelství v Bratislavě z 2. listopadu 1922 vyzván, aby, byl-li vůbec před převratem přeložen do výslužby, předložil pensijní dekret, dekretu takového nepředložil, ani netvrdil, že před převratem do výslužby přeložen byl.
Není tedy správnou výtka stížnosti, že opožděné superarbitrování zavinil žal. úřad a nikoli st-l.
Za tohoto stavu věci bylo tedy st-lovu žádost o přiznání zaopatřovacích požitků posouditi nikoli s hlediska odst. 1, nýbrž s hlediska odst. 2 § 97 zák. č. 76/1922, kterýžto odstavec druhý přiznává bývalým gážistům záložním nárok na zaopatřovací požitky pouze podle ustanovení vojenských zaopatřovacích zákonů a nařízení býv. monarchie v den 28. října 1918 platných, je-li nárok ten odůvodněn jen jejich službou v bývalé armádě (v daném případě neschopností způsobenou na bojišti v roce 1916). Dne 28. října 1918 platil v byv. monarchii v tomto ohledu zákon z 27. prosince 1875 č. 158 ř. z. resp. ve státě uherském zák. čl. LI z 1875.
Oba tyto zákony stanoví souhlasně v § 6, že gážisté v záloze mají nárok na zaopatřovací požitky mimo jiné z důvodu, že se stali k vojenské službě neschopnými zraněním nebo těžkým poškozením před nepřítelem, v § 7 že se neschopnost ke službě konstatuje superarbitrační komisí a v § 21, že pobírání zaopatřovacích požitků počíná dnem, kterým bylo podle věstníku pro společné vojsko vysloveno přeložení do výslužby.
Byl-li tedy st-1 superarbitrován dne 20. listopadu 1923 a do výslužby přeložen dnem 1. prosince 1923, příslušely mu podle zákona zaopatřovací požitky teprve od tohoto dne (1. prosince 1923).
To také bylo v podstatě vysloveno nař. rozhodnutím. Třeba že toto rozhodnutí § 21 necituje, přece z toho, co uvedlo, jest zřejmo, že důvodem zamítnutí st-lova nároku byla skutečnost, že st-1 nemohl býti do výslužby přeložen přede dnem 1. prosince 1923, poněvadž jeho superarbitrace byla provedena teprve 20. listopadu 1923. Tento nedostatek odůvodnění nevadil však stížnosti, aby brojila proti použití ustanovení § 21 na případ st-lův, neztížil tedy obhajobu st-li ani přezkoumání nss-em, i neshledal soud v nedostatku tom podstatné vady.
St-l namítá totiž, že mu nárok na zaopatřovací, po případě aktivní požitky přísluší také za dobu od 1. února 1919 do 1. prosince 1923, — nikoli tedy i za dobu od 28. října 1918 do 1. února 1919, jak požadoval ve své žádosti, — a to nejen proto, že mu byly státem uherským vypláceny vojenské požitky i s přídavkem za zranění až do 1. února 1919, nýbrž i proto, že mu byl od té doby vyplácen i státem čsl. dále přídavek za zranění, jenž dle § 43 cit. zákona předpokládá nárok na zaopatřovací požitky jako přídavek k požitkům těmto.
Tato námitka není důvodná. Podle § 43 cit. zákona počíná sice pobírání přídavku za zranění pravidelně dnem přeložení do výslužby, ale výslužba jest dle § 41 předpokladem pouze pro nárok na trvalý přídavek za zranění, kdežto předpokladem pro nárok na dočasný přídavek za zranění jest dovolená s čekaným pro dočasnou neschopnost k vojenské službě. St-li byl, jak shora uvedeno, přiznán z tohoto důvodu právě jen nárok na dočasný přídavek za zranění pro dobu jeho dovolené s čekatelným, nelze tedy z té okolnosti, že přídavek za zranění byl st-li ještě po 1. únoru 1919 bez výslovného prodloužení dovolené s čekatelným i bez poukazu žal. úřadu vyplácen, dovozovati, že st-li náležely současně také zaopatřovací požitky.
Nepřiznal-li tedy žal. úřad st-li zaopatřovací požitky také za dobu od 1. února 1919 do 1. prosince 1923, nelze v rozhodnutí tom hledati žádnou nezákonnost, i bylo v tomto směru zamítnouti stížnost jako bezdůvodnou. —

Citace:

č. 4877. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 74-76.