NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 5162.

Školství: * Nařídí-li úřad přezkoušení dítěte (§ 205 řádu školního a vyučovacího), jehož povinnou školou jest škola česká (§ 20 mor. zák. zem. z 27. listopadu 1905 č. 4 z. z.), na škole české, jest toto S8
opatření v souhlasu se zákonem, třebas se domácí vyučování dítěte dělo s vědomím úřadu v řeči německé.
(Nález ze dne 26. listopadu 1925 č. 22839.)
Prejudikatura: Boh. 5044 adm.
Věc: Jan Č. a spol. v B. (adv. Dr. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o přezkoušení dětí soukromě vyučovaných.
Výrok: Stížnost se z části odmítá jako nepřípustná, z části zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Rozhodnutím min. škol. z 24. července 1923 byly v poslední instanci pro svou českou národnost podle § 20 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 mor. z. z. ex 1906 vyloučeny z německých škol obecných a přikázány české škole obecné v P. resp. B. mezi jinými tyto děti ————.
Jejich otcové oznámili ošv-u v M. dne 31. srpna 1923, že, používajíce svého práva, vytčeného v § 23 říš. zák. školského a čl. XVII, odst. 3 zák. z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z., dají své svrchu jmenované děti vyučovati soukromě, a to v řeči německé. Ošv v H., jemuž tato věc jakožto příslušnému byla odstoupena, výnosem z 3. listopadu 1923 uvedené oznámení vzal na vědomí, upozorňuje při tom žadatele na §§ 204 a 205 řádu školního a vyučovacího, podle nichž jest se říditi, a dodávaje, že jsou pochybnosti o tom, zdali děti prospívají ve vyučování, a že proto vyzývají se otcové, aby s uvedenými dětmi dostavili se do ředitelen (chlapeckých resp. dívčích) měšťanských a obecných škol v P., kdež s nimi bude vykonána zkouška po rozumu výše cit. nařízení; neuposlechnutí bude míti za následek po rozumu uvedeného nařízení zrušení soukromého vyučování.
V rekursu proti tomu podaném uplatňovali postižení, že podle §u 44 zák. z 27. listopadu 1905 č. 4 mor. z. z. ex 1906 nevztahuje se zákon Perkův, podle něhož dítky byly vyloučeny z německé školy, na soukromé školy vůbec, nýbrž jen na ony z nich, které dostávají podporu ze zemského jmění. Tím méně má omezení, jež jest obsaženo v zákoně Perkově, pokud dotýče se přijetí do školy, platnost hledíc k článku XIX. zákona z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z. ve příčině méně závažného vyučování domácího. Jsou-li však rodiče oprávněni dáti děti vyučovati soukromě v řeči německé, i když byly vyloučeny z německé školy veřejné, není ošv oprávněn, nařizovati zkoušku podle §u 205 škol. a vyuč. řádu na české škole, ježto úřad školní se přece o tom musí přesvědčiti, jaké pokroky učinily dítky při soukromém vyučování v řeči německé; musí tedy vyučovací řeč školy, ve které koná se zkouška, souhlasiti s řečí, v níž udílí se domácí vyučování. Proto mohou býti dítky st-lů, pokud dotýče se kontroly úspěchů domácího vyučování, zkoušeny jen ve škole německé, a nařízení, že mají býti zkoušeny ve škole české, odporuje zákonu. Nař. rozhodnutí budiž změněno v ten rozum, aby zkouška dítek byla nařízena na německé obecné škole v B.
Tento rekurs zamítlo předsednictvo zšr-y v Brně výnosem z 5. prosince 1923 z těchto důvodů: Jest beze sporu, že všechny svrchu uvedené děti byly pravoplatně vyreklamovány pro českou školu obecnou v P. resp. v B. jest tudíž uvedená škola jejich školou povinnou. Podle ustanovení §u 204 nařízení býv. min. kultu a vyuč. z 29. září 1905 č. 159 ř. z. jsou rodiče resp. jejich zástupci povinni o to pečovati, aby jejich dítkám, školou povinným a doma soukromě vyučovaným dostalo se nejméně takového vyučování, jaké jest předepsáno pro jejich povinnou školu. Dále ustanovuje § 205 zmíněného již nařízení, že okresní školní úřad jest oprávněn přesvědčiti se o vědomostech těchto dítek, a vzniknou-li pochybnosti, dáti je přezkoušeti ve škole pro ně příslušné. Byla tudíž nařízená zkouška těchto dítek úplně ve shodě s platnými zákonnými ustanoveními, neboť již ta okolnost, že rodiče v žádosti za povolení soukromého vyučování uvádějí, že své dítky dají vyučovati v řeči německé, byla dostatečným důvodem pro to, aby ošv měl pochybnosti o tom, že se jim dostane nejméně takového vyučování, jakého by se jim dostalo na příslušné pro ně české škole.
V dalším rekursu otcové dětí připouštěli, že domácí vyučování musí podle §u 205 škol. a vyuč. řádu nahraditi vyučování v povinné škole. Rekurs však namítal, že v dobu, kdy byl vydán řád škol. a vyuč., nebylo na Moravě ani jinde nařízení, podle něhož by musily dítky docházeti do školy určitého jazyka vyučovacího. Proto mělo tehdejší min. na mysli jen nařízení, podle něhož mají vědomosti, získané domácím vyučováním, nahraditi vědomosti, jichž lze nabýti ve škole povinné podle ji uloženého vyučovacího plánu. Vědomosti tyto měly se projevovati podle kvantity a nikoli podle řeči. Z dějin původu §u 205 škol. a vyuč. řádu tedy zřejmě vysvítá, že jím nemělo býti omezeno právo rodičů, svobodně voliti řeč domácího vyučování. Ostatně kryje se rekurs s obsahem rekursu na zemskou školní radu.
Tento rekurs byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Rozhoduje o stížnosti, řídil se nss těmito úvahami:
Stížnost namítá:
1. Nebylo tu vůbec zákonných předpokladů, aby bylo po rozumu §u 205 škol. a vyuč. řádu nařízeno přezkoušení doma vyučovaných dětí na veřejné škole, ke kterémuž může dojíti teprv tehdy, když na základě pozorování okresního školdozorství vzniknou pochybnosti o úspěchu konkrétního domácího vyučování, neboť a) doba dvou měsíců, po jejímž uplynutí od počátku domácího vyučování mělo dojíti ke zkoušce, jest příliš krátká, než aby mohly býti již po jejím uplynutí spolehlivě přezkoumány všechny úspěchy domácího vyučování, b) nelze, jak úřad činí, již v samotné okolnosti, že domácí vyučování dělo se v německém jazyce, shledávati takové pochybnosti, které by k uvedenému přezkoušení opravňovaly; jdeť jednak o děti, které docházely dosud do německé školy a umějí česky jen nedostatečně, pročež musilo již z důvodů pedagogických domácí vyučování býti napřed udělováno v jazyce německém při současném vyučování též češtině; c) avšak i mimo toto hledisko pedagogické jsou rodiče dítka, z německé školy vyloučeného a doma vyučovaného, oprávněni, tomuto dítku domácí vyučování přes to v německém jazyku poskytovati, což stížnost blíže dovozuje zcela v souhlasu s obsahem svrchu uvedených rekursů v řízení správním; proto nelze tvrditi, že by za daných okolností byly nějaké pochybnosti o učebním prospěchu dítek. 2. Je-li, jak dolíčeno, jisto, že rodiče měli právo, dítky doma dáti vyučovati v německém jazyku vyučovacím, i když byly před tím vyloučeny z docházky do veř. školy s něm. jazykem vyuč., mělo i jejich přezkoušení, bylo-li by je i za přípustné pokládati, po zákonu nařízeno býti na škole s něm. jazykem vyuč.
Pokud stížnost v bodu 1. (a, b i c) vytýká nezákonnost, které dopustil se podle jejího názoru úřad již tím, že nař. rozhodnutím vůbec nařídil přezkoušení dítek na veř. škole, nemůže k tomu nss přihlížeti (§ 5 zák. o ss), neboť st-lé po té stránce ve správním řízení námitek nevznesli, nýbrž domáhali se výslovně jen rozhodnutí, podle něhož by dítky slušelo přezkoušeti na veř. škole s něm. jazykem vyuč. a proto také úřad — a to právem — nepodjal se rozhodování otázky, která nebyla vznesena na spor. I slušelo v tomto směru stížnost odmítnouti pro nepřípustnost.
Toliko ve směru stížnostního bodu uvedeného pod 2. mohl nss pustiti do meritorního rozhodování. Po té stránce jest nesporno, že děti pravoplatným výrokem úřadu jsou vyloučeny z docházky do veř. školy s něm. jazykem vyuč. a přikázány povinně škole s českým jazykem vyuč. Tento výrok podle svého obsahu sám o sobě nevyslovuje se o vyuč. jazyku při eventuálním soukromém vyučování dítek, pokud jest podle zákona přípustno. Přihlížejíc k námitce č. 2 stížnosti, jest tedy řešiti otázku, zdali děti st-lů, které přes to, že byly vyloučeny z docházky do něm. školy veř., byly soukromě vyučovány ve vyuč. řeči německé, mohly po právu býti přikázány k přezkoušení české škole veř., či zdali měla tím po zákonu býti pověřena škola německá. Jiného není na sporu, zejména nelze se vzhledem k takto omezenému předmětu sporu zabývati luštěním otázky, zdali rodiče byli za daných okolností oprávněni, zaříditi domácí vyučování dětí pomoci německé řeči vyuč. Tyto kolnosti jsou, jak bylo svrchu vytčeno, zcela mimo spor a nelze z nich též pro řešení otázky skutečně na sporu jsoucí ničeho dedukovati; proto též stížnost marně jedině z okolnosti, že rodiče prý pro jazykovou neznalost nemohli dáti své děti doma vyučovati česky a že měli i zákonné právo určiti jim domácí vyučování pomocí něm. řeči vyuč., snaží se dokázati, že mělo býti nařízeno přezkoušení dětí na škole německé. Vycházíť i samo nař. rozhodnutí z předpokladu, jenž jest úplně v souhlasu se spisy, že totiž oznámení rodičů o soukromém vyučování dětí v řeči německé bylo vzato úřadem na vědomí, čímž projeveno, že se úřad v daném případě proti tomu zásadně nestaví.
Pro posouzení uvedené, zde jedině na sporu jsoucí otázky, jest jediné rozhodujícím zákonný stav, pokud dotýče se modalit vyučování soukromého v náhradu za vyučování veřejné. Podle §§ 204 a 205 nařízení býv. min. kultu a vyuč. z 29. září 1905 č. 159 ř. zák. (řádu škol. a vyuč.) jsou rodiče nebo jejich zástupci oprávněni, své dítky ve věku školou povinném dáti vyučovati doma, a žádati z tohoto důvodu, aby dítky byly osvobozeny od návštěvy veř. obecné školy. Rodiče nebo jejich zástupci jsou však vázáni o to pečovati, aby dostalo se dětem dostatečným způsobem alespoň vyučování předepsaného pro jejich povinnou školu (obecnou nebo měšťanskou školu). Jinak není ani výběr domácích učitelů, vychovatelů nebo hofmistrů, ani způsob udílení domácího vyučování nižádnému obmezení podroben. Ošv však dohledá k domácímu vyučování dítek školou povinných. Úřad tento jest zavázán, v přehledu chovati dítky doma vyučované; jest oprávněn, čas od času přiměřeným způsobem přesvědčiti se o jejich vědomostech, a vznikly-li by pochybnosti, dáti dítě přezkoušeti na některé k tomu ustanovené škole obecné.
Jiného nyní platného ustanovení není, zejména nemá ústavní listina předpisu, jakým byl § 17 býv. rakouského — nyní in toto zrušeného (čl. IX nynější ústavní listiny) — státního zákona základního z 21. prosince 1867 č. 142 ř. z.
Cit. normy řádu škol. a vyučovacího tudíž ustanovují: a) že domácího vyučování musí se dostati dětem způsobem předepsaným pro jejich povinnou školu veřejnou, a b) že úřad přezkoušení dětí, jehož přípustnost vůbec není tu na sporu, může dáti provésti na některé škole národní, kterou k tomu ustanoví.
Z toho plyne však pro daný případ, v němž jde o děti, jichž povinnou školou jest škola s českým jazykem vyučovacím, ad a) že domácí vyučování — i když dělo se v něm. řeči vyuč. — mělo býti zařízeno tak, aby umožňovalo znalost českého jazyka, jakoby se ho používalo za jazyk vyučovací a v té míře, jak vyučuje se mu na českých školách, jakožto předmětu učebnímu, a ostatních předmětů tak, jakoby tradovány byly českým jazykem vyučovacím (srovnej nález Boh. 5044 adm.).
Vzhledem k omezenému předmětu sporu (není na sporu přípustnost přezkoušení vůbec) sluší dále ad b) již jen přihlédnouti k tomu, zdali přezkoušení výsledku domácího vyučování in concreto žádoucího mohlo poprávu býti úřadem nařízeno na veřejné škole s českým jazykem vyučovacím. Po názoru nss-u nemůže vzhledem k zákonnému stavu svrchu reprodukovanému býti pochybnosti o tom, že tomu tak jest, neboť jest úkolem úřadu určiti příslušnou školu zkušební takovým způsobem, aby se toto přezkoušení mohlo státi způsobem zaručujícím zjištění skutečného učebního pokroku. Že pak jedině na škole s českým jazykem vyučovacím lze zjistiti resultát přizpůsobený požadavkům svrchu ad a) vytčeným, o tom nemůže býti nejmenší pochybnosti.
Ježto nař. rozhodnutí, zkoumáno jsouc v mezích přípustné námitky, jest se zákonem v souhlasu, slušelo stížnost v tomto směru zamítnouti pro bezdůvodnost.

Citace:

č. 5162. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 587-591.