NPD documents search: Váž. civ., 14 (1932), sv. 1

Čís. 11396.

Nekalá soutěž (zákon ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n.).
Jest připustiti příkrasy a nadsázky reklamy. Reklama nesmí se však tak dalece dotýkati zájmů jiných soutěžitelů, by byli ohroženi ve vlastní soutěži.
Tomu tak není, omezí-li se jen na tvrzení zcela povšechná nepřipouštějící srovnání s jinými výrobky a vylučující proto klamavost.
(Rozh. ze dne 12. února 1932, R 1 1052/31.)
Žalující firma vyráběla železné drátěné zboží, nábytek a dětské vozíky ve Varnsdorfu, žalovaný vyráběl dětské vozíky v Liberci. Žalovaný uveřejnil v libereckém časopisu tento inserát: »Přede všemi jde dětský vozík Hiko. Nejlepší výrobek v Československé republice. Každá matka pečující o své dítě kupuje jenom to nejlepší a to je nesporně dětský vozík Hiko«. Žalobou, o niž tu jde, domáhala se žalující firma na žalovaném, by byl uznán povinným, by zanechal činiti veřejně udání nebo rozšiřovati, že dětský vozík »Hiko« jde přede všemi, že jest nesporně nejlepším výrobkem v Československé republice a že každá matka pečující o své dítě kupuje jenom to nejlepší a tím že jest nesporně dětský vozík Hiko. Procesní soud prvé stolice původně žalobu zamítl, odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl, načež procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby. Odvolací soud zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji, vyčkaje pravomoci, znovu projednal a rozhodl. Důvody: Jde o to, zda tvrzení žalované strany v uveřejněném inserátu, že jí prodávané dětské vozíky »Hiko« jsou nejlepším výrobkem v Č. S. R., jest pokládati za nekalou reklamu ve smyslu § 2 zák. o nek. sout., t.j. za údaj, způsobilý oklamati a zjednati tím jejímu podniku na úkor jiných přednost při soutěži. Soud prvé stolice zaujal původně ve svém prvém, zdejším rozhodnutím zrušeném rozsudku stanovisko, že jde jen o dryáčnickou, zřejmě přehnanou reklamu, jež nemůže býti pojímána vážně a tudíž pod cit. § nespadá. Názoru tomu bylo by lze přisvědčiti, obzvláště vzhledem k tomu, že inserát zní jen zcela všeobecně a nemá konkrétní údaj o jakosti zboží, kdyby žalovaná strana sama přes poukaz na přehnanost reklamy neprohlašovala, že za inserovaným údajem stojí, že je míněn vážně a že odpovídá skutečnosti, kterou může a chce dokázati; poněvadž tak činí i v žalobní odpovědi, i v pozdějším období sporu, právem odvolací soud projevil názor vížící prvou stolici, že v souzeném případě jde o vážné tvrzení, které jest způsobilé zjednati žalobkyni při soutěži přednost na úkor jiných soutěžitelů, je-li klamným, t. j. není-li pravdivým, a právem nařídil provedení důkazů v tom směru. Tím ovšem nechtěl a nemohl, jak odvolání správně uvádí, váhati soud prvé stolice v otázce důkazního břemene, najmě přesunouti na žalovanou stranu důkaz pravdy, nýbrž důkaz ten, k němuž se sama nabízela, jen umožniti, aniž tím zprošťoval žalobce důkazní povinnosti o tvrzeních žaloby, nebof správně uvádí odvolání, že při § 2 zák. o nek. sout. nelze použíti předpisu § 10 ukládajícího důkaz pravdy žalovanému. Žalobkyně musila tudíž tvrditi a dokázati, že insertní údaj žalované strany je klamný a nepravdivý, že jiná firma vyrábí dětské vozíky lepší neb aspoň stejně dobré, neboť jíž pak stává se ono tvrzení nepravdivým. To však strana žalující učinila, neboť v žalobě a v přípravném spise uvádí a nabízí důkaz, že výrobky její vlastní a výrobky firem S. ve Varnsdorfu, P. v Chebu a Š. v Plzni nejsou horší než výrobky firmy H., o něž jde, že výrobky této firmy nejsou lepší, ba dokonce nejlepší, a není proto správná, výtka odvolání, že žaloba není dostatečně založena a měla již z toho důvodu býti zamítnuta. Soud prvé stolice z důkazů nabídnutých žalobkyni provedl důkazy svědecké, neprovedl však důkaz znalecký. Pokud jde o důkazy svědecké, jest dáti odvolání za pravdu, že neodpovídají předpisům civ. soud. řádu, neboť svědci nevypovídali o skutečnostech a stavech minulých, nýbrž o okolnostech podléhajících důkazu znaleckému a přicházeli tak přirozeně do rozporu s vlastními zájmy, vypovídajíce o jakosti vlastních výrobků a byla v tom směru žalovanou stranou již v prvé stolici podle § 196 c. ř. s. učiněna výtka oprávněná. Znalecký důkaz byl sice připuštěn o tvrzení obou stran, ale nebyl proveden, ježto prý jest neproveditelný. Soud odvolací souhlasí v tom se soudem prvé stolice, ale jen pokud jde o stranu žalovanou. Žalovaná nabídla znalecký důkaz jednak v žalobní odpovědi o svém povšechném insertním tvrzení, že vozíky fy »Hiko« jsou nejlepší v celé republice, jednak v přípravném spisu o jakosti určitých modelů, takže se právem ohražuje v odvoláni proti tvrzení napadeného rozsudku, že znalecký důkaz nenabídla. Než důkaz o tomto jejím tvrzení přesahuje rámec sporu, poněvadž v insertu netvrdí nejlepší jakost určitých modelů, nýbrž nejlepší jakost vozíků »Hiko« vůbec a důkaz o tomto povšechném tvrzení je, jak sama v odvolání připouští, skutečně pojmově í technicky neproveditelný, ježto pojem slova »nejlepší« bez bližšího označení je příliš široký a všeobecný a žalovaná právem odmítla v tom ohledu všecky tuzemské znalce jako předpojaté, znalci cizozemští pro neznalost zdejších poměrů nemohou přijíti v úvahu. Naproti tomu pokládá odvolací soud provedení důkazu o tvrzení strany žalující za zcela možné, neboť k podání posudku o tom, zda jsou vozíky, vyráběné žalobkyní a firmami S., P. a Š. aspoň průměrně stejné, lepší nebo horší jakosti než vozíky »Hiko«, nemůže vaditi, že znalec jinak nezávadný jest soutěžitelem obou stran rozepře a bude věcí soudu prvé stolice, aby si v tom směru vyžádal příslušné návrhy buď od stran neb od obchodní a živnostenské komory. V tom směru zůstalo tedy řízení ve smyslu § 496 c. ř. s. kusým a musí býti proto doplněno, neboť teprve pak bude lze spolehlivě posouditi a rozhodnouti, zda je žaloba důvodná, či nikoli. Potvrdí-li znalec (znalci), že svrchu uvedené tvrzení žalobce je správné, při čemž soudu prvé stolice dbáti bude toho, by byl zachován předpis § 496 druhý odstavec c. ř. s., musí býti přirozeně žalobě vyhověno, neboť pak pozastavený insert žalované strany jest klamný a jest nekalou reklamou ve smyslu § 2 zák. o nek. sout. Pakli znalec ono tvrzení žaloby nepotvrdí, bude žalobu zamítnouti, í když žalovaná strana protidůkaz o svém tvrzení neprovedla, neboť v tom případě nedokázala žalující strana své žalobní tvrzení, jakž bylo její procesní povinností, a nemůže se právem dožadovati, by bylo její žalobní prosbě vyhověno.
Nejvyšší soud odmítl rekurs žalovaného, což tu nepřichází v úvahu, k rekursu žalobce zrušil napadené usnesení a vrátil věc odvolacímu soudu, by nehledě k důvodům, pro které byl rozsudek procesního soudu zrušen, znovu rozhodl o odvolání.
Důvody: Rekurs žalobcův jest potud odůvodněn, pokud uplatňuje nesprávné právní posouzení věcí odvolacím soudem a pokud se v něm důsledkem toho činí návrh, by napadené usnesení bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu, by rozhodl ve věci samé. Dovolací soud neshledává příčinu, by řízení bylo doplněno, zejména ve směrech naznačených odvolacím soudem. Nesdílí totiž právní názor odvolacího soudu, že inserát, který jest podkladem žaloby, byl nekalou reklamou ve smyslu § 2 zákona ze dne 15. července 1927, čís. 111 sb. z. a n. Inserát jest posuzovati tak, jak působí ve svém celku, obsahově i úpravou. Nejnápadnější jsou právě slova »Allen voran«, která odvolací soud sám ve svém prvém zrušovacím usnesení pokládá za nezávadná, shledávaje v nich tvrzení, která žádný soudný člověk nebude bráti doslovně. To však platí o celém obsahu inserátu, v němž žalovaný prohlašuje zcela povšechně, aniž uvedl konkrétní skutečnosti, které by svědčily o zvláštní jakosti neb o jinaké, přednosti jeho výrobků před výrobky jiných soutěžitelů, že »Hiko« vozíky jsou nade vše, poněvadž jsou nejlepším výrobkem v Československu a proto že každá, o své dítě starostlivá matka koupí jen to nejlepší, což prý jsou nepopíratelně »Hiko« vozíky. Na prvý pohled jde jen o přehnané vychvalování vlastního zboží, ničím nedoložené, jehož pravý smysl každý průměrný pozorovatel ihned vystihne a nedá se zlákati, by již proto dal přednost »Hiko« vozíkům před dětskými vozíky jiných výrobců. Obsah inserátu nenaplňuje tudíž skutkovou podstatu § 2 zákona a nekalé soutěži, poněvadž není způsobilý oklamati a zjednati podniku žalovaného přednost při soutěži na úkor jiných soutěžitelů a nelze jej ani podřaditi pod § 1 zákona, poněvadž nelze v jeho uveřejnění, právě pro jeho nezpůsobilost, poškoditi soutěžitele, spatřovati jednání, jímž se žalovaný dostal v hospodářském styku v rozpor s dobrými mravy soutěže. Reklamě nelze ukládati takové, meze, by se vůbec stala nemožnou. Jest připustiti příkrasy a nadsázky, poněvadž by jinak každá reklama přestala býti působivou, zůstala by nepovšimnutou a nebyla by »reklamou«. Ovšem reklama nesmí se tak dalece dotýkati zájmů jiných soutěžitelů, by byli ohroženi ve vlastní soutěži. Tomu tak není, omezí-li se, jako v souzeném případě, jen na tvrzení zcela povšechná, nepřipouštějící srovnání s jinými výrobky a vylučující proto klamavost. Vychází-li se z této úvahy, postačí k rozhodnutí již obsah insertu a nebylo třeba dalších důkazů.

Citace:

č. 11396. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1933, svazek/ročník 14/1, s. 160-163.