Čís. 1208.

Výrok lesního orgánu, přistihnuvšího občany určité obce při krádeži, že »v oné obci jsou vůbec zloději, že v každém druhém domě jest zloděj,« nevztahuje se ještě na všechny příslušníky obce (§ 496 tr. zák.).
(Rozh. ze dne 7. května 1923, Kr I 315/23.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem krajského soudu v České Lípě jako odvolacího soudu ze dne 16. listopadu 1922 porušen byl zákon v ustanovení §u 491 tr. zák., rozsudek ten se zrušuje a uznává se ve věci samé: Obžalovaný Josef S. sprošťuje se vedle §u 259 čís. 3 tr. ř. z obžaloby pro přestupek proti bezpečnosti cti dle §u 491 tr. zák., jehož se prý dopustil tím, že dne 9. května 1922 před více lidmi v lese u T. soukromé obžalobce Antonína T-а, Antonína M-а a Václava W-a jmenovitě nebo znameními, na ně připadajícími, neuváděje určitých skutků, z opovržlivých vlastností vinil.
Důvody:
Rozsudkem okresního soudu v Dubé ze dne 9. října 1922 byl hajný Josef S, sproštěn z obžaloby, že dne 9. května 1922 při dopadení několika lesních zlodějů se vyjádřil: »K-ské mohu vůbec velmi dobře vystáti, neboť je tam samá zlodějská sebránka, v každém druhém domě jest zloděj« (Die K-schen kann ich überhaut sehr gut leiden, denn dort ist lauter Diebsgesindel, in jedem zweiten Hause ist ein Dieb), a že tím spáchal přestupek proti bezpečnosti cti dle §u 487 tr. zák. Starosta místa K-a Antonín T. a obecní výboři Antonín M. a Václav W. podali totiž proti Josefu S-ovi soukromou obžalobu, ježto se cítili tímto výrokem uraženi. Okresní soud v Dubé odůvodňuje osvobozující rozsudek tím, že považuje ona slova za ostrou kritiku místa K., ve kterém je mnoho zlodějů, že však tím byli míněni soukromí obžalobci, nemůže prý býti tvrzeno. Uražen se mohl cítiti prý jen ten, kdo měl něco na vrubu. Proti tomuto rozsudku podali soukromí obžalobci odvolání. Rozsudkem krajského soudu v České Lípě jako odvolacího soudu ze dne 16. listopadu 1922 byl Josef S. odsouzen pro shora uvedený výrok dle §u 493 tr. zák. k peněžité pokutě 500 Kč a sice podmíněně. Odvolací soud spatřuje ve výroku přestupek urážky na cti dle §u 491 tr. zák., ježto se mohl tímto výrokem každý z obyvatelů K. cítiti uraženým, a že tato slova nejsou pouhou kritikou, nýbrž urážkou na cti. Právní názor, že výrokem obžalovaného mohl se každý z obyvatelů K. cítiti uraženým, a že slova ta jsou urážkou na cti, nesrovnává se se zákonem. Dle §u 491 tr. zák. jest nutno, by uražený byl označen výslovně neb znameními, naň připadajícími. Takového označení v tomto případě nebylo. Výrok pronesen byl vůči více osobám z K., které obžalovaný přistihl právě při krádeži v lese a vztahoval se tedy zřejmě jen na ony obyvatele K., kteří do lesa na krádež chodili. Že by i soukromí obžalobci byli nebo mohli býti míněni a zahrnuti v závadný výrok, nebylo ani jmenovitě ani známkami na ně připadajícími naznačeno, neboť jediná vlastnost soukromých obžalobců jako příslušníků obce K. není dostatečnou, by právem se mohli cítiti na své cti dotčenými, tím méně, že obžalovaný ihned sám obmezoval své obviňování jen na jednoho obyvatele K. v každém druhém domě a že již z tohoto důvodu vyloučeno jest vědomí obžalovaného, že dotýká se cti každého obyvatele K-ského a zejména i cti soukromých obžalobců jako hodnostářů obecních eventuelní výtkou nedbalé správy obce, zejména ve směru bezpečnosti cizího majetku, ve kteréžto vlastnosti však, jak za hlavního líčení zástupce jejich výslovně prohlásil, soukromí obžalobci ani uraženými se necítili. Bylo proto vyhověti zmateční stížnosti dle §u 33 tr. ř. generální prokuratourou na záštitu zákona vznesené a dle §§ 292 a 479 tr. ř. uznati právem, jak se stalo.

Citace:

č. 1208. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 263-265.