NPD documents search: Váž. civ., 13 (1931), sv. 2

Čís. 2055.

S hlediska §u 36 zbroj. pat. stačí, má-li kdo zbraň vůbec při sobě; nezáleží na podnětu a účelu nosení (na př. k cíli použíti pří divadelním představení), ani na tom, po jakou dobu je zbraň nošena, ani na tom, je-li nositel vlastníkem (držitelem) zbraně, či jen jeho poslem.
Podmíněné odsouzení (zákon ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n.).
Jest zmatkem čís. 11 §u 281 tr. ř., uložena-li náhrada škody podmíněně odsouzenému bezpodmínečně, nikoliv jen dle jeho sil. (Rozh. ze dne 21. srpna 1925, Zm II 166/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného Ladislava N-e do rozsudku krajského soudu v Jihlavě ze dne 6. března 1925, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným přečinem podle §u 335 tr. zák. a přestupkem podle §u 36 zbroj. pat. Podle §u 290 tr. ř. doplnil současně rozsudkový výrok, kterým podmíněné odsouzení obžalovaných Ladislava N-e, Jana M-ho a Ivana M-a bylo ve smyslu §u 4 zák. ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. učiněno závislým na podmínce, že všichni obžalovaní nahradí alespoň útraty pohřbu Leopolda S-a a jeho pomníku a sice v té výši, jak účty budou tyto náklady prokázány, tím, že se vyslovuje, že zmínění tři obžalovaní nahradí škodu tu »dle svých sil«. V otázkách, o něž tu jde, uvedl v
důvodech:
Stížnost napadá odsouzení stěžovatelovo pro přestupek §u 36 zbrojního patentu jako právně mylné, uplatňujíc, že stěžovatel nenesl zbraň jako takovou, nýbrž na žádost spoluobžalovaného přinášel pušku, jíž se mělo použiti při divadelním představení. Není prý úmyslem zákonodárcovým, by na takovýto případ, kde jest nositel zbraně pouhým poslem, byl vztahován § 36 zákona. Stížnost je bezdůvodná. Zákon činí trestnost odvislou pouze od nosení zbraně, děje-li se to bez oprávnění a prokázané nutnosti k odvrácení hrozícího nebezpečí. Dle toho stačí, že někdo má zbraň vůbec při sobě, aniž záleží na podnětu a účelu nosení a aniž sejde na době, po jakou zbraň je nošena, vyjmouc případ, že vinník uchojí a vezme na se jen na okamžik zbraň, kterou nese jiná osoba k vlastní potřebě; nezáleží konečně ani na povaze příslušnosti zbraně k jejímu nositeli, zda jest jejím vlastníkem, držitelem či jen pouhým poslem vlastníkovým, poněvadž i takovýto posel, má-li zbraň při sobě, ji ve smyslu zákona nosí. Stanovisko toto vyplývá zejména ze souvislosti §u 36 s §em 15 úsudkem z opaku a bylo proto použito zákona správně i na tento případ, kde stěžovatel byl pro loveckou pušku poslán a nesl ji z příbytku vlastníkova přes ulici k radnici, by se jí tam použilo při divadelním představení. Bezdůvodnou zmateční stížnost bylo proto zavrhnouti.
Podle §u 4 zákona ze dne 17. října 1919, čís. 562 sb. z. a n. lze podmíněně odsouzenému uložiti mimo jiné, by podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil. Ve výroku rozsudkovém není však uvedeno, že se obžalovaným ukládá, by škodu (jde tu o náhradu škody, nikoli o dostiučinění, jak mylně a odchylně od výroku rozsudkového uvádějí důvody) nahradili podle svých sil, jak ustanoveno jest v §u 4 zákona o podmíněném odsouzení, nýbrž jest naopak výrokem tím uložena náhrada škody všem obžalovaným bezpodmínečně. Zmíněný výrok trpí tudíž nevytýkanou zmatečností podle čís. 11 §u 281 tr. ř.; bylo proto podle jasného znění §u 4 zmíněného zákona po rozumu §u 290 tr. ř. dotyčný výrok doplniti a vysloviti, že jest povinností obžalovaných, by nahradili způsobenou škodu pouze podle svých sil.

Citace:

č. 2055. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1926, svazek/ročník 7, s. 424-426.