Čís. 1381.

Správce výkupní skupiny při okresním obilním úřadě jest účasten při rozhodování o veřejných záležitostech ve smyslu §u 104 tr. zák.
Skutková podstata §u 104 tr. zák. jest splněna již tehdy, dal-li si úředník z důvodu své úřední činnosti a se zřetelem na ni za úřední výkon, ku kterému byl dle svého úřadu povinen, dříve než k němu přikročil, poskytnouti nebo slíbiti výhody.
(Rozh. ze dne 24. listopadu 1923, Kr I 1245/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu v Mladé Boleslavi ze dne 13. října 1922, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem, uvedeným v §u 104 tr. zák.
Důvody:
Zmateční stížnost dovolává se číselně důvodu zmatečnosti čís. 10 §u 281 tr. ř., domáhajíc se však sproštění obžalovaného z obžaloby, uplatňuje ve skutečnosti důvod čís. 9 a) cit. §u. Stížnost namítá předně, že obžalovanému jako správci výkupní skupiny při okresním obilním úřadě v M. nepříslušelo nižádné rozhodování, poněvadž rozhodovací moc ve vlastním slova smyslu vykonával představený obžalovaného, okresní hejtman Dr. J., jako přednosta okresního obilního ústavu. Schází prý proto zákonitá náležitost §u 104 tr. zák., že obžalovaný při rozhodování o veřejných záležitostech konal svůj úřad. Stížnost je bezdůvodná. Zákon nevyžaduje v §u 104 tr. zák., by úředník musil o dotyčné veřejné záležitosti rozhodovati přímo sám, neboli, jak stížnost se vyjadřuje, by rozhodování se musilo díti výrokem obžalovaného samého. Neboť tím, že v §u 104 tr. zák. je před slovy »rozhodování o veřejných záležitostech« použito předložky »při«, dává se na jevo, že zločinu přijímání darů ve věcech úředních může se dopustiti nejen úředník, který o veřejných záležitostech bezprostředně rozhoduje, nýbrž také ten, kdo rozhodnutí věcně připravuje nebo při něm spolupůsobí, byť i jen vyšetřováním a připravováním podkladů, potřebných k rozhodnutí. Podstatnou známkou je vždy, by tu byla účast při vyřizování nebo výkonu vyřízení. Vyslovuje pak nalézací soud správně, že obžalovanému jakožto správci výkupní skupiny, hledě k povinnostem uloženým mu dle §u 4 nařízení ze dne 6. července 1920 čís. 443 sb. z. a n., zejména šetření osevných ploch, případné soupisy zásob, zjištění stavu sklizně a odhad sklizně, náleželo obstarávati přípravné práce pro rozhodování přednosty obilního ústavu, a zjišťuje také pro projednávaný případ na základě výpovědi svědka Dra J-a, že, byť i obžalovaný sám o stanovení nebo snižování kontingentu nerozhodoval, přece rozhodnutí to svou činností ve smyslu §u 4 cit. nař. připravoval a spolupůsobil při něm. Uvedl-li tedy svědek Dr. J., že by se nebyl spokojil s informací, podanou mu obžalovaným ohledně velkostatkáře Josefa M-а, nýbrž že by se byl ještě jinak informoval, zejména posudkem místního znalce, nemůže to na věci ničeho měniti, naopak dlužno plně souhlasiti s náhledem soudu nalézacího, že, i když by Dru J-ovi nebyl referát obžalovaného postačoval, přece jím vykonával směrodatný vliv na rozhodnutí Dra J-a, ježto tento nemohl míti za to, že výsledky šetření obžalovaného neodpovídají skutečnostem, a mohl na ně při svém rozhodnutí bráti zření. Stížnost namítá dále, že prý v tomu případě šlo zřejmě o čistě soukromou informaci obžalovaného u přednosty okresního obilního ústavu Dra J-a a že prý obžalovaný i při jednání s velkostatkářem M-em měl dojista na mysli takovou soukromou přímluvu, která prý s »rozhodováním« obžalovaného v jeho funkci úřední neměla nic společného. Leč tato obrana nemá opory ve zjištěném ději skutkovém. Nalézací soud zjišťuje na základě doznání obžalovaného, že tento dne 22. prosince 1921 jel se přesvědčiti o náladě pro odvádění kontingentu a jaká jest úroda, za tím účelem, aby mohl referovati svému představenému Dru J-ovi, který podle jeho referátu mohl povolovati případnou slevu, a že intervence tato spadala do oboru jeho služby. O toto zjištění jakož i o další tvrzení obžalovaného samého, že byl dne 22. prosince 1921 u M. proto, by vyšetřil, zda bude moci dodati na loňský kontingent, ztroskotává námitka stížnosti. Neboť ze skutečností těchto vychází s plnou určitostí, že obžalovaný, byť i ku svědkovi M-ovi nebyl svým přednostou výslovně poslán, přece se k němu dostavil ve své funkci úřední a v této funkci s ním také jednal, a byla též činnost obžalovaného, záležející ve vyšetření nálady pro odvádění kontingentu a ve zjištění úrody, v souhlase s oprávněními, jemu dle citovaného nařízení příslušejícími. Ani ony okolnosti, ani ostatní zjištěný děj skutkový neopravňují dále k závěru, že intervence u Dra J-a měla ráz soukromé přímluvy, zvláště když obžalovaný sám tvrdil, že podnikl onen zájezd proto, by mohl referovati svému přednostovi Dr. J-ovi. Dále nelze sdíleti náhled stížnosti, že skutková povaha §u 104 tr. zák. předpokládá, že úředník musí od daru nebo daného přislíbení výhody učiniti vykonávání svého úřadu dle své povinnosti závislým, tudíž dáti oné straně na srozuměnou, že by jinak podle zákona vůbec neúřadoval. Neboť dle znění a vnitřního smyslu zákona se nevyžaduje, by pachatel vůbec nechtěl úřední povinnost konati, leda za dar nebo za slíbenou výhodu, naopak je skutková povaha dle prvé věty §u 104 tr. zák. dána již tehdy, dá-li si úředník z důvodu své úřední činnosti a se zřetelem na ni za úřední úkon, ku kterému byl dle svého úřadu povinen, dříve než k němu přikročil, poskytnouti výhody, poněvadž již tím splnil vše, co se v objektivním ohledu předpokládá ke skutkové povaze zmíněného zločinu. Právní posouzení věci nalézacím soudem, je proto v každém směru bezvadným a není proto splněn stížností dovolávaný důvod čís. 10, správně čís. 9 a) §u 281 tr. ř.

Citace:

č. 1381. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 536-538.