NPD documents search: Váž. civ., 15 (1933), sv. 1

Čís. 12446.

Prozatímní opatření podle § 382 čís. 8 ex. ř.
Vykázání manželky ze společné ložnice a z kuchyně jest pro ni citelnou urážkou. Povinnost placení výživného manželce v penězích nastává teprve okamžikem, kdy se výživa neposkytuje in natura.
(Rozh. ze dne 16. března 1933, R I 191/33.)
Návrhu manželky, by jí bylo povoleno oddělené bydliště a by bylo manželi uloženo platiti jí výživné měsíčních 600 Kč od 21. ledna 1932, soud prvé stolice vyhověl. Rekursní soud náyrh zamítl.
Nejvyšší soud obnovil usnesení prvého soudu do co odděleného bydliště úplně, co do placení výživného potud, že přiznal navrhovatelce výživné 600 Kč od doručení usnesení nejvyššího soudu; onu část usnesení prvého soudu, jež ustanovovala, že se má výživné platiti od 21. ledna 1932, zrušil a uložil soudu prvé stolice, by v tomto směru po doplnění řízení znovu rozhodl.
Důvody:
Nelze schváliti názor rekursního soudu, že není citelnou urážkou, když žalovaný přidělil oddělenou místnost a to verandu žalobkyni ke spaní a když učinil opatření, aby se žalobkyně nestravovala společně se žalobcem, nýbrž odděleně od něho. Vykázání ze společné ložnice a z kuchyně jest pro žalobkyni pokořující a znevažuje ji před domácím služebnictvem. Na tom nemění nic ta okolnost, že žalovaný provozuje po živnostensko veřejné vyvařování, naopak zvětšuje se tím okruh osob, které se o tomto opatření dověděly, což jest pro žalobkyni tím trapnější. Uváží-li se k tomu ještě vše to, co nejen soud prvé stolice, nýbrž i rekursní soud považuje za osvědčeno, totiž že žalovaný žalobkyni nadával a svým chováním k paní F-ové, bydlící v témže domě a stravující se u něho, ji citelně urazil, pak jest míti za to, že jest jednáním žalovaného ohrožena ne-li tělesná, tedy zajisté duševní integrita žalobkyně, jak to má na mysli § 107 obč. zák. Za tohoto stavu věci nelze na ní spravedlivě požadovati, by zůstávala i nadále v bytě manželově a přijímala od něho naturální stravu, pročež její návrh na prozatímní opatření jest v obojím směru odůvodněn. Že žalobkyně nežaluje na rozvod nebo rozluku, jest nerozhodno, jak správně odůvodnil již rekursní soud (srov. též rozhod. sb. n. s. č. 865, 5845). Výše prozatímního výživného jest přiměřená vzhledem na zjištění prvého soudu, která nebyla vyvrácena vývody obsaženými v rekursu žalovaného. Není však odůvodněno, aby výživné bylo přisouzeno již od 21. ledna 1932. Žalovaný v rekursu právem namítal, že podle udání stran při jednání 21. června 1932 žalobkyně dostávala od žalovaného tehdy ještě stravu, takže jí nemůže býti přisouzeno celých 600 Kč od 21. ledna 1932. Žalobkyně ve svém podání ze dne 12. května 1932 udala, že v domě žalovaného dosud bydlí a v protokolu ze dne 21. června 1932 opětně zdůraznila, že společný byt dosud neopustila a připustila, že dostává od žalovaného stravu, kromě ranní a odpolední kávy. Povin- nost k placení výživného v penězích nastává teprve tím okamžikem, kdy se výživa neposkytuje in natura. Kdy a v kterém rozsahu tento předpoklad nastal, neplyne ze spisů, a bude na soudu prvé stolice, aby to zjistil.

Citace:

Čís. 12445.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1934, svazek/ročník 15/1, s. 380-381.