NPD documents search: Váž. tr., 11 (1929)

Č. 5207.

Policejní řízení trestní: Jak musí býti odůvodněn trestní
nález?
(Nález ze dne 14. prosince 1925 č. 20782/24).
Prejudikatura: Boh. 4391 adm. a j.
Věc: Vojtěch P. v K. proti zemské správě politické v Praze o trestní nález.
Výrok: Nař. rozhodnutí se zrušuje pro vady řízení. Důvody: Trestním nálezem osp-é z 5. února 1924 byl st-l uznán vinným přestupkem § 11 živn. řádu, spáchaným tím, že neoprávněně provozoval obchod s peřím a jiným zbožím, a odsouzen dle § 132 cit. zákona k pokutě 100 K, po případě na 10 dní vězení. Odvolání z toho podanému nebylo nař. rozhodnutím vyhověno, poněvadž skutková povaha přestupku jest zjištěna svědeckou výpovědí a seznáním stráže.
Ve stížnosti do tohoto rozhodnutí na nss podané namítá st-l, že trestní nález prvé stolice neobsahuje řádného odůvodnění, neboť není v něm udáno, kdy a při které příležitosti provozoval st-l obchod s peřím a jiným zbožím, resp. od koho a jaké zboží koupil a komu je prodal; vada tato pak nař. rozhodnutím odstraněna nebyla přes to, že st-l ve svém odvolání popřel přestupek jemu za vinu kladený a vytkl, že při výslechu nebyly mu sděleny okolnosti, v nichž úřad" spatřuje trestní čin. St-l namítá, že následkem těchto vad není mu známo, kdy se dopustil přestupku jemu za vinu kladeného a na základě kterých skutkových okolností dospěl úřad k tomuto závěru, čímž jest mu znemožněna obrana.
Námitka ta jest důvodná. K podstatným formám řízení správního náleží, aby rozhodnutí nebo opatření úřadů správních alespoň tehdy, dotýkají-li se subj. práv stran nebo ukládají-li se stranám břemena, tedy ovšem také uvalují se na ně tresty, byla odůvodněna. Tuto zásadu dotvrzuje ustanovení § 4 min. nař. z 5. března 1858 č. 34 ř. z. a nadpis VII. rubriky formuláře trestního rejstříku, připojeného k tomuto nařízení jako jeho příloha. Plyne to také z ustanovení § 147 ž. ř., kdež jest pro trestní řízení ve věcech živn. nařízeno, že rozhodnutí i s důvody má býti písemně oznámeno straně nepřítomné, jakož i straně přítomné, když žádá o dodání písemného rozhodnutí. Uváží-li se ještě, že i v mandátním řízení trestním dle § 147 a) živn. řádu má býti v nařízení trestním uvedeno, jaký trestní čin, kdy a kde byl spáchán, dlužno tím více v řádném řízení trestním žádati, aby rozhodnutí bylo řádně odůvodněno.
Pouhé konstatování, že skutková podstata přestupku jest svědeckou výpovědí a seznáním stráže zjištěna, jen výjimkou bude moci uznáno býti za skutečné a řádné odůvodnění. Jistě však nikoli tenkráte, když strana tvrdí, že se nedopustila činů, v nichž bylo by lze spatřovati skutkovou podstatu trestního činu, o nějž jde.
Nař. rozhodnutí uvedlo čin, kterým uznává st-le vinným, neuvedlo však skutečnosti, které považuje za prokázány a na základě nichž dospělo ke skutkovému závěru právě uvedenému. Odvolání se na svědeckou výpověď a na seznání stráže nestačí, není-li vytknuto, který svědek byl slyšen, co vypověděl, a co úřední orgány konající šetření seznaly a jakým způsobem. Následkem tohoto opomenutí jest straně znemožněna účinná obrana, když jí ani při výslechu nebyl sdělen skutkový základ trestního činu. V opomenutí takového odůvodnění dlužno spatřovati porušení podstatných forem řízení, tedy podstatnou vadu řízení, pro kterou bylo nař. rozhodnutí zrušiti podle § 6 zák. o ss.

Citace:

Č. 5207. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 677-678.