NPD documents search: Váž. civ., 4 (1922)

Č. 5224.

Učitelstvo: * Po učiteli v počáteční službě není nároku na pohřebné podle § 32, odst. 4 zákona č. 274/1919.
(Nález ze dne 17. prosince 1925 č. 24205.)
Věc: František R. ve V. (adv. Dr. B. B. Mautner z Prahy) proti ministerstvu školství a národní osvěty o pohřebné.
Výrok: Stížnost se zamítá jako bezdůvodná.
Důvody: Zšr v Praze nevyhověla rozhodnutím ze 4. února 1924 žádosti st-le, definitivního učitele a správce školy ve V., za poukaz pohřebného po jeho, dne 10. prosince 1923 zemřelém synovi Ottovi, posléz zastupujícím učiteli s vysvědčením dospělosti ve V., z důvodů, že zemřelý syn sloužil od 1. října 1922 a měl pouze zkoušku učitelské dospělosti z 9. června 1921, nikoliv však zkoušku učitelské způsobilosti, pročež musí býti považován na základě §u 15. zákona č. 274/1919 za učitele s vysvědčením dospělosti pro školy obecné v počáteční službě a proto na roveň státním praktikantům úřednické skupiny C, aniž by výhrada v tomto §u uvedená přicházela v úvahu. I ve smyslu čl. II. cit. zákona příslušejí učitelům ve službě počáteční ustanoveným všechny výhody praktikantů ve službě státní. Ježto na základě §u 65 zák. z 25. února 1914 č. 15 ř. z. pohřebné přísluší jenom po státních úřednících, nikoliv však po praktikantech ve státní službě, kteří podle §u 56 posléz uvedeného zákona nejsou úředníky, nepřísluší ani žadateli pohřebné po jeho synu Ottovi, jehož nutno podle uvedeného postaviti na roven stran služebních požitků a jiných výhod praktikantům ve službě státní.
Do tohoto rozhodnutí podal st-l rekurs, který byl nař. rozhodnutím zamítnut z důvodů rozhodnutí zšr-y.
Stížnost neshledal nss důvodnou:
Na sporu je povolení pohřebného po příslušníku učitelstva národních škol; případný nárok st-lův jest tedy, jak stížnost sama uznává, posuzovati v prvé řadě podle předpisů zákona z 23. května 1919 č. 274 Sb. Zákon ten upravuje povolení pohřebného podrobně v § 32, kde v prvé řadě nárok na pohřebné dává »vdově po učiteli«, dále — není-li vdovy oprávněné — manželským potomkům (odst. 3), konečně »zákonitým dědicům po každém svobodném nebo ovdovělém bezdětném učiteli« (odst. 4), kdežto povolení pohřebného jiným osobám je odstavcem 5. ponecháno za určitých předpokladů úvaze úřadu (arg. »může se povoliti«). St-l jest otcem zemřelého; jako takový spadá podle práva občanského do kruhu »zákonitých dědiců« a mohl by tedy nárok na pohřebné po synovi Ottovi uplatňovati toliko tehdy, byl-li tento syn »svobodným nebo ovdovělým bezdětným učitelem«.
Školské úřady upírají zemřelému synovi st-lovu vlastnosti »učitele«, tvrdíce, že byl »učitelem ve službě počáteční a po takovém že vůbec nároku na pohřebné není. Naproti tomu netvrdí školské úřady, že st-lův syn nebyl svobodný (resp. ovdovělý a bezdětný). Na druhé straně nepopírá také stížnost, že st-lova zemřelého syna jest pokládati za učitele ve službě počáteční, avšak tvrdí, že § 32 slovem »učitel« zahrnuje též učitel ve službě počáteční, poněvadž tam, kde zákon blíže nerozeznává, zahrnuje prý výrazem učitel vždy též učitele ve službě počáteční. V tomto směru bylo uvážiti toto:
Zákon z 23. května 1919 č. 274 Sb. dle svého nadpisu upravuje »služební příjmy a výslužné učitelstva na veřejných školách obecných a občanských«, zmiňuje se pak v čl. I o »právních svazcích učitelstva«, načež v čl. II., odst. I., věta prvá přiznává »učitelům« ... v podstatě služební příjmy státních úředníků. Již z této textace v souvislosti s větou 3. téhož odst. 1. čl. I., kde v části prvé se mluví o »učitelích ve službě počáteční«, v druhé části o »učitelích požívajících příjmů některé hodnostní třídy«, jde, že zákon č. 274 z r. 1919 jednak na některých místech názvem »učitel« zahrnuje též učitele ve službě počáteční (jako na př. v čl. II. odst. 1, věta prvá), jednak že na jiných místech (na př. v čl. II. odst. 1, věta třetí, část druhá) názvem »učitel« shora uvedenou kategorii nemíní. Totéž jde příkladmo též z textace §ů 15 a 16 zákona, kde pod společným nadpisem »učitelé literní« pojednává se v § 15 o učitelích .... v počáteční službě« a v §u 16 o učitelích, kteří počáteční službu již odbyli. Na druhé straně však zákon v čl. II. odst. 3 sice výslovně praví, že »pokud není v zákoně tomto výslovně nařízeno jinak, platí také vždy o učitelkách vše, co je psáno o »učitelích«, nečiní však podobné zmínky o »učitelích ve službě počáteční«.
Z toho jde tedy dvojí — pro tento spor významný závěr: jednak že zákon nezahrnuje sice všude tam, kde bez bližšího označení užívá výrazu »učitel«, výrazem tím též učitele ve službě počáteční, jednak však také, že pouhá okolnost, že zákon někde užívá prostě výrazu »učitel«, nevylučuje a priori platnost předpisu toho též pro učitele ve službě počáteční. Dle toho nutno při každém jednotivém předpisu zákona č. 274/19, mluvícím prostě o »učitelích« zkoumati, zda zákon výrazem tím na příslušném místě zahrnuje nebo nezahrnuje též učitele ve službě počáteční. Odpověď na otázku tu bude pak lze nalézti jednak v postavení příslušného předpisu v zákoně, jednak v obsahu předpisu takového. Zkoumá-li se § 32 zákona paritního a zejména jeho odst. 4 s těchto obou hledisek, dospívá se k těmto výsledkům:
A) § 32 je zařaděn do oddílu třetího, který má záhlaví »výslužné a zaopatřovací požitky«. Oddíl ten v § 26 zachovává co do pensionování »učitelů« a zaopatřování jejich pozůstalých dosavadní předpisy zákonů zemských, pojednává pak v § 27 o služební době »učitelů«, v § 28 o percentuelní výměře výslužného, načež v § 29 poskytuje zvláštní výhody »učitelům pensionovaným pro slepotu, duševní chorobu atd.« Při tom zasluhuje pozornosti ta okolnost, že zákon v § 29 v odstavcích 1, 4 a 5 užívá výrazu »učitel« a že podává v odst. 6 zvláštní předpis o »učitelích v počáteční službě«, z čehož tedy zřejmě jde, že v odstavcích 1 až 5 §u 29 výrazem »učitel« kategorii učitelů v počáteční službě nezahrnuje. Když pak dále zákon v §u 30 a 31 pojednal o zaopatřovacích požitcích osob pozůstalých po »učiteli«, užívá v §u 32, pojednávajícím o pohřebném, opět povšechně výrazu »učitel«.
Již uvedená výstavba zákona, zejména srovnání dikce §u 32 s dikcí §u 29, mluví pro názor, že zákon v § 32 výrazem »učitel« — čekatele učitelské — učitele v počáteční službě nezahrnuje.
B) Tím spíše však podává se důsledek ten z obsahového výkladu § 32 zák. par. Jde tu o tak zv. pohřebné, čili jak jinak se říká, úmrtné, úmrtní kvartál. O výměře (výši) tohoto úmrtného zákon paritní zvláštních předpisů nemá; platí proto co do výše pohřebného podle článku II. odst. 1 a 4 zák. par. předpisy platné pro státní úředníky. Dle těchto předpisů pak (viz § 12 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. ve znění článku I. zák. ze 17. prosince 1919 č. 2 Sb. z roku 1920) vyměřuje se pohřebné »tříměsíční částkou pensijní základny«. Pensijní základna pak skládá se ve smyslu § 1 zák. ze 14. května 1896 č. 74 ř. z. a čl. II. § 5 zák. ze 7. října 1919 č. 541 Sb. (viz též čl. II. odst. 4 a § 28 odst. 2 zákona č. 274/1919) ze služného a poloviny místního přídavku pro Prahu. Učitel v počáteční službě však nepožívá ve smyslu § 15 a čl. II. odst. 1 na konci, vůbec služného ani místního přídavku, nýbrž ve smyslu čl. II. odst. 1, 3. věta zákona č. 274 ai 1919 a čl. V. § 1 zákona č. 541/1919 toliko adjutum ve výši požitků XI. třídy hodnostní bez místního přídavku. U učitele v počáteční službě není tedy vůbec pensijní základny a nemůže proto ovšem také býti vyměřováno pohřebné »tříměsíční částkou pensijní základny«. Předpisu však, který by nařizoval obdobné použití ustanovení platných o úmrtném pohřebném) po učitelích (úřednících), též na učitele v počáteční službě, předpisu to, který by korespondoval s obsahem posledního odstavce § 29 par. zák., nemá ani § 32 par. zákona ani zákon jiný.
Nelze proto shledati, že by pozůstalým po učiteli v počáteční službě příslušel nárok na pohřebné, pročež byla stížnost zamítnuta.

Citace:

Č. 5224. Sbírka nálezů Nejvyššího správního soudu ve věcech administrativních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 7/2, s. 707-709.