NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 975.

Objektem trestného činu dle § 199 a) tr. zák. jest v první řadě stát, pokud se týče jeho nárok na správné vykonávání spravedlnosti. (Rozh. ze dne 30. října 1922, Kr I 696/21.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zavrhl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku zemského trestního soudu v Praze ze dne 17. února 1921, pokud jím byl stěžovatel uznán vinným zločinem podvodu dle §§ 197, 199 lit. a) tr. zák. — mimo jiné z těchto
důvodů:
Uplatňujíc důvod zmatečnosti čís. 9 a) § 281 tr. ř., stížnost namítá především, že čin stěžovatelův nevykazuje náležitosti skutkové podstaty zločinu ve smyslu §§ 197, 199 a) tr. zák., by totiž z činu vznikla škoda. Škodu nemohl prý činem stěžovatelovým utrpěti zejména ani stát na svém právu, dověděti se u výkonu spravedlnosti pravdy. Zmateční stížnost zdůrazňuje v této spojitosti skutečnost, že byl stěžovatel přes svědeckou výpověď Alberta M-а v obou stolicích pro přestupek předražovaní odsouzen. Námitka je právně bezpodstatná. Přisvědčiti sice dlužno zmateční stížnosti, pokud, byť nezcela přesně, projevuje názor, že pojmový znak zločinu podvodu, vytčený v § 197 tr. zák. povšechně v ten smysl, že trestným činem má někdo na svém vlastnictví nebo na jiných právech utrpěti škodu, je vlastním také skutkové podstatě § 199 a) tr. zák., neboť v § 199 tr. zák. praví se výslovně, že jednání, tamtéž pod a)—f) vypočtená, stávají se z povahy činu zločinem podvodu za podmínek § 197 tr. zák. Při skutkové podstatě § 199 a) tr. zák. je objektem činu trestného stát, právem pak, na němž trestným jednáním stát škodu má utrpěti, jest jeho nárok, by se při výkonu spravedlnosti dověděl svými orgány, vykonávajícími soudnictví, pravdy. Nikoliv pouze toto abstraktní právo státu je dotčeno, nýbrž újmy doznává sám konkrétní účel práva, státu takto vyhraženého, jednáním, příčícím se ustanovení § 199 a) tr. zák. Nesejde pak vzhledem ke znění § 197 tr. zák. na tom, zda v případě, o nějž tu jde, toto právo státu trestným jednáním skutečně poškozeno bylo, stačí, bylo-li jednání provázeno pachatelovým úmyslem, by stát na onom svém právu škodu utrpěl. Tento úmysl rozsudek u stěžovatele výslovně zjišťuje, dospívá však zároveň k případnému závěru, že výsledek, s jakými se činnost jeho potkala u Emilie T-ové, je pro posouzení této trestní věci nerozhodným stejně jako vliv, který mělo křivé svědectví Alberta M., vykonané v důsledku činnosti stěžovatelovy, na trestní věc, o kterou se jednalo, totiž skutečnost, že byl stěžovatel přes svědeckou výpověď M-а pro přestupek předražování odsouzen. Další námitka zmateční stížnosti, že stěžovatel, jemuž prý M. petrolej dodával, jednal v dobré víře, jest v rozporu se skutkovým zjištěním rozsudkovým, dle něhož stěžovatel ucházel se u M-а o křivé svědectví ve zlém úmyslu, aby stát na svém právu, dozvěděti se u výkonu spravedlnosti pravdy, škodu utrpěl, a nenalézá mimo to ve výsledcích řízení, zejména v údajích Alberta M-а, ni nejmenší opory; jsou pak zejména v rámci vývodů, jimiž provádí zmateční stížnost důvod zmatečnosti hmotněprávní, nemístnými jakékoli úvahy o pohnutkách, z nichž M. vypovídal v ten smysl, jak se skutečně stalo, a nikoliv způsobem jiným. Pak ale pozbývá všeho podkladu i další námitka, že jednak M., sám jsa podezřelým z účasti na podloudném obchodu neb aspoň z přeplácení nejvyšších nebo »běžných« cen, byl prý ve smyslu § 153 tr. ř. oprávněn výpověď odmítnouti, jednak že prý neměl býti vzhledem k ustanovení § 170 čís. 1 tr. ř. vzat do přísahy. V rozhodovacích důvodech se ostatně, byť v oné části jich, ve které se odůvodňuje výrok, odsuzující pro zločin dle §§ 197, 199 a) tr. zák. obžalovaného Alberta M-а, uvádí výslovně nejen, že proti vzetí jeho do přísahy nebylo při hlavním přelíčení činěno námitek, nýbrž že proti němu ani trestní řízení zavedeno, ani proti němu dle stavu věci žádné podezření činu trestného nebylo, který by mohl býti předmětem soudního stíhání. Není konečně, pokud jde o stěžovatele, bez významu ani skutečnost, že nebyl uznán vinným spoluvinou na zločinu podvodu, spáchaném Albertem M„ ve smyslu §§ 5, 197, 199 a) tr. zák., nýbrž samostatným zločinem dle §§ 197, 199 a) tr. zák., spáchaným tím, že se u jmenovaného, jakož i u Emilie T-ové vědomě o křivé svědectví ucházel.

Citace:

č. 975. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1924, svazek/ročník 4, s. 477-479.