NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2594.

Tisková novela (zákon ze dne 30. května 1924, čís. 124 sb. z. a n.).
Jde o zmatek čís. 1 § 281 tr. ř., zasedal-li (proti předpisu § 30 zákona) kmet mladší 45 let.
Kromě případu prvního odstavce § 14 zákona nezná zákon povinnosti odsouzeného k uveřejnění rozsudku.
Šestinedělní lhůta § 530 tr. zák. jest hmotně-právního, nikoliv procesuálního rázu, neplatí pro ni ustanovení § 6 tr. ř. o nevčítání času, po který je spis dopravován poštou, nelze ji počítati a momento ad momentum, nýbrž končí uplynutím onoho dne šestého týdne, jenž odpovídá dnu, kdy lhůta počala běžeti. (Rozh. ze dne 21. prosince 1926, Zm II 290/26.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl v neveřejném zasedání zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského jakožto kmetského soudu v Uherském Hradišti ze dne 30. května 1924, jímž byli obžalovaní uznáni vinnými přečinem proti bezpečnosti cti ve smyslu § 491 tr. zák., odsouzeni k určitému trestu a uložena jim povinnost, uveřejniti bezplatně rozsudkový výrok v časopise S. N., zrušil napadený v celém rozsahu jako zmatečný a věc vrátil do první stolice, by o ní znovu jednala a rozhodla.
Důvody:
Zmateční stížnost obžalovaných jest odůvodněna z důvodu zmatečnosti čís. 1 § 281 tr. ř. Podle § 28 tiskové novely koná se hlavní přelíčení o přečinech a zločinech v § 1 tohoto zákona uvedených před pěti- členným senátem sborového soudu, v něm zasedají dva přísedící z lidu, kmeti. Podle § 30 tiskové novely musí kmet býti nejméně 45letý. V souzeném případě zasedal podle obsahu protokolu o hlavním přelíčení dne 20. dubna 1925 v senátě, který vynesl napadený rozsudek, jako kmet Otakar J., o němž dodatečně konaným šetřením bylo zjištěno, že se narodil dne 18. února 1882, takže mu v den hlavního přelíčení nebylo ještě 45 let. Z toho plyne, že sborový soud v souzeném případě nebyl náležitě obsazen, jelikož v něm zasedal soudce z lidu, který podle kategorického předpisu § 30 zákona — viz slova »musí býti. ..« — neměl zákonem vyhledávané kvalifikace pro vykonávání úřadu soudcovského, a proto nemohl býti vůbec považován za soudce. Pětičlenný senát, v němž tento kmet zasedal, nebyl tedy řádně obsazen, čímž jest opodstatněn důvod zmatečnosti podle § 281 čís. 1 tr. ř. Při tom nepadá na váhu, že Otakar J. vůbec přišel do seznamu kmetů, jehož sestavování děje se tak, jako u porotců; tímto arcíť vadným způsobem stal se sice formálně kmetem, ale prokáže-li se o něm, že nemohl býti kmetem, opodstatňuje to zmatečnost podle čís. 1 § 281 tr. ř. Vzhledem k poslední větě čís. 1 § 281 tr. ř. nutno ještě zkoumati, zda stěžovatelům tato vada byla známa již před hlavním přelíčením, či zda se snad o ní dozvěděli v čas přelíčení, v kterémžto případě ovšem měli jí hned při hlavním přelíčení zjednati platnosti, jinak by uplatňování onoho důvodu zmatečnosti bylo vyloučeno. V tomto směru tvrdil soukromý obžalobce ve svých vývodech na provedení zmateční stížnosti, že »obžalovaní podle vlastního svého prohlašování ihned po ustanovení se kmetského senátu prohlašovali, že jest prý známo, že onen kmet nemá zákonného kmetského stáří«. V tomto směru bylo především zjištěno, že žádná ze stran neučinila ani poznámky ani návrhu ve příčině stáří kmeta Otakara J-e při hlavním přelíčení. Podle vyjádření právního zástupce soukromého obžalobce byla dále ona v protivývodech obsažená námitka omezena a opravena v ten smysl, že »o nedostatečném stáří kmeta slyšel (právní zástupce Dr. R.) vykládati na chodbě krajského soudu hned, když týž se ujal svého úřadu, aniž by mohl udati, kdo o tom první mluvil«. Právní zástupce tedy tím odvolal svou výtku, že obžalovaní sami pro svou osobu o nedostatečném stáří kmeta věděli, a nebylo ani dalším šetřením, obzvláště výslechem obhájce obžalovaných a kmeta J-e možno zjistiti, že skutečnost ta obžalovaným osobně byla před hlavním přelíčením známa neb zda se při něm o ní dozvěděli. Ani ohledně obhájce nebylo více zjištěno, než to, co sám připouští, že kmet v soukromém rozhovoru před přelíčením učinil žertovnou poznámku, že »ho udělali kmetem (stařečkem) a že je sotva otcem«. Ani tato poznámka ve své povšechnosti neposkytuje opory pro předpoklad, že obhájce a jeho prostřednictvím snad obžalovaní o nedostatečném stáří kmeta měli vědomost; obhájce naopak uvádí, že ona narážka teprve po vydání rozsudku ho pohnula k přesnému zjišťování stáří kmeta. Nevěděli-li však obžalovaní o skutečnosti té před ukončením hlavního přelíčení, mohla tato vada zmateční stížností právem býti uplatňována. Bylo proto oprávněné zmateční stížnosti obžalovaných vyhověti za souhlasu generální prokuratury již v zasedání neveřejném a napadený rozsudek jako zmatečný zrušiti a, ježto se podle tohoto stavu věci obejiti nelze bez nového hlavního přelíčení, vrátiti věc ve smyslu § 5 novely k trestnímu řádu do prvé stolice, by ji znovu projednala a rozhodla.
K dalším vývodům opravného spisu obžalovaných budiž připomenuto po právní stránce pouze toto: I. Tak zvané subjektivní promlčení, správněji prekluse práva obžalobního nastane podle § 530 tr. zák., když osoba k podání soukromé obžaloby oprávněná od té doby, co o trestném činu vědomosti nabyla, po šest neděl z něho nežalovala. Lhůta ta jest hmotně právního, nikoli procesuálního rázu a neplatí proto pro ni ustanovení § 6 tr. ř. (v doslovu zákona ze dne 20. července 1912, čís. 142 ř. zák. a zákona ze dne 18. prosince 1919, čís. 1 sb. z. a n. z roku 1920) o nezapočtení času, po který je spis dopravován poštou, a o ukončení lhůty, padá-li její konec na den, ve který poštovní úřad nepřijímá v obvyklých každodenních hodinách doporučených zásilek. Avšak z toho ještě neplyne, že jest lhůtu § 530 tr. zák. počítati a momento ad momentum. Subjektivní promlčení počíná »dobou«, kdy uražený nabyl o trestném činu vědomosti; stanovení doby stává se po rozumu předpisů článku VIII. uvozovacího zákona k trestnímu zákonu, podle něhož všeliká ustanovení času, kteráž se v zákoně tom uvádějí, mají se počítati podle kalendáře. Ježto pak při kalendářním roku se nepočítají dni a týdny podle hodin, nýbrž od půlnoci k půlnoci, je jasno, že šestinedělní lhůta § 530 tr. zák. končí uplynutím onoho dne šestého týdne, jenž odpovídá dnu, kdy lhůta začala běžeti. Pro správnost tohoto názoru svědčí zřejmě i skutečnost, že v §§ 74 a 81 jednacího řádu uloženo jest soudní kanceláři, by na došlých podáních poznamenala pouze den, a jen v knihovních věcech i hodinu dojití toho kterého kusu (viz i nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 16. dubna 1913, čís. 16 věstníku o platnosti § 74 pro trestní věci). Že při takovém postupu je přesná kontrola času (momentu) dojití téměř vyloučena, je na snadě a stejně je jasno, že by v případě, kdyby pro § 530 tr. zák. měla přijíti v úvahu komputace a momento ad momentum, bylo by se v zájmu přesné kontroly této lhůty v jednacím řádu učinilo pro soukromé obžaloby podobné ustanovení jako při věcech knihovních.
II. Ve příčině výroku podle § 14 tiskové novely se posléze připomíná, že zákon kromě případu prvého odstavce, týkajícího se uveřejnění rozsudku odpovědným redaktorem a vydavatelem v témže periodickém tiskopise, v němž byla urážlivá zpráva uveřejněna, nezná povinnosti odsouzeného k uveřejnění — viz i § 24 tiskové novely, týkající se neperiodických tiskopisů, kde jsou citovány odstavce druhý až čtvrtý, nikoli i odstavec prvý § 14 zákona. Bude na soudu prvé stolice, by se v novém řízení řídil těmito právními názory.

Citace:

č. 2594. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 791-794.