Čís. 2140.


§u 265 tr. ř. jest použíti jen tehda, když dříve vynesený rozsudek v době vynášení nového rozsudku vešel již v moc práva. Není-li tomu tak, jest vysloviti novým rozsudkem trest bez ohledu na ustanovení §u 265 tr. ř. Vejde-li pak prvý rozsudek v moc práva, lze hledati odpomoc proti přemíře obojím potrestáním při voděné pořadem §u 410 tr. ř.
(Rozh. ze dne 16. října 1925, Zm I 601/25.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací uznal po ústním líčení o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona právem:
Rozsudkem okresního soudu v Přeloučí ze dne 3. dubna 1925, pokud jím v trestní věci Emilie Š-ové použitím §u 265 tr. ř. bylo upuštěno od vyslovení trestu za přestupek §u 431 tr. zák., jímž uznána byla obžalovaná vinnou, porušen byl zákon v předpisu §u 265 tr. ř., §§ů 32, 265, 431 tr. zák.
Důvody:
Emilie Š-ová byla rozsudkem okresního soudu v Přelouči ze dne 3. dubna 1925 uznána vinnou přestupkem proti bezpečnosti těla podle §u 431 tr. zák., nebyl jí však použitím §u 265 tr. ř. vzhledem k rozsudku téhož soudu ze dne 26. března 1925, jímž byla odsouzena pro přestupek podle §u 491 tr. zák. k pokutě 100 Kč případně do vězení na tři dny, žádný trest uložen. Podle trestního spisu okresního soudu byl rozsudek ze dne 26. března 1925 k odvolání Emilie Š-ové co do viny rozsudkem krajského jako odvolacího soudu v Chrudimi ze dne 23. dubna 1925 změněn odvolání bylo vyhověno a Emilie Š-ová byla podle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěna z obžaloby. Následkem toho Emilie Š-ová, ač rozsudkem ze dne 3. dubna 1925 uznána byla vinnou přestupkem podle §u 431 tr. zák., zůstává bez trestu. Rozsudkem okresního soudu v Přelouči ze dne 3. dubna 1925 byl porušen zákon v ustanovení §u 265 tr. ř., §§ů 32, 265, 431 tr. zák. Stanovisko, které zaujal okresní soud v Přelouči v tomto případě, použiv v pozdějším rozsudku předpisu §u 265 tr. ř., jakkoli dřívější rozsudek ještě nenabyl moci práva, vedlo následkem zrušení tohoto rozsudku a sproštení obžalované soudem odvolacím k zcela nemožnému a zásadám trestního zákona (§§y 32, 265 tr. zák.) se příčícímu výsledku, že trestný čin (přestupek podle §u 431 tr. zák.), jímž byla obžalovaná uznána vinnou, zůstává bez trestu. Již tento výsledek nasvědčuje neklamně tomu, že výrok soudu spočívá na nesprávném pojetí předpisu §u 265 tr. ř. Byť i to nebylo v zákoně výslovně zdůrazněno, dlužno míti za to, že § 265 tr. ř. má na zřeteli pouze trest právoplatný, neboť není možno, by zákon ukládal soudu ve druhém rozsudku přihlížeti k trestu, v prvém rozsudku vyslovenému, o němž, ježto je nebo může ještě býti napaden buď tou neb onou stranou, nelze tvrditi, že by mohl tvořiti spolehlivý podklad pro vyměření trestu za nový trestný čin. §u 265 tr. ř. jest proto použiti jen tehda, když rozsudek dříve vynesený v době vynášení nového rozsudku vešel již v moc práva. Nebylo-li tomu tak, jest vysloviti novým rozsudkem trest bez ohledu na ustanovení §u 265 tr. ř., jakoby šlo o trestný čin zcela samostatný. Jen tak možno předejiti případnému, zásadám trestního zákona naprosto se příčícímu výsledku, jaký nastal i v projednávaném případě. Vejde-li později prvý odsuzující rozsudek v moc práva, pokud se týče, zůstane-li obžalovaný i po rozhodnutí o opravném prostředku proti němu k trestu odsouzen, bude mu hledati odpomoc proti přemíře obojím potrestáním přivoděné pořadem §u 410 tr. ř. (Stejně Herrnritt: Ku praxi §u 265 tr. ř. z roku 1873, Právník str. 169 násl. ex 1925.). Bylo proto ve smyslu §§ů 33, 479 a 292 tr. ř. o zmateční stížnosti generální prokuratury na záštitu zákona uznati právem, jak se stalo.
Citace:
Čís. 14606.. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1936, svazek/ročník 17, s. 684-685.