NPD documents search: Váž. tr., 8 (1926)

Čís. 2285.

Uplatňování důvodu zmatečnosti §u 281 čís. 9 b) tr. ř. není na závadu, že rozsudek neobsahuje výroku, jímž bylo rozhodnuta o otázce, zda jsou tu okolnosti, jimiž trestnost činu pominula, jde-li o skutečnosti, jež nejsou složkami skutkového děje, nýbrž složkami trestního řízení (událostmi procesními), jež možno seznati ze spisů.
Byl-li pachatel právoplatně odsouzen pro přestupek §u 23 tiskového zákona, spáchaný rozšiřováním letáků, jichž obsah tvoří skutkovou podstatu přečinu §u 14 čís. 5 zák. na ochranu republiky, aniž veřejný obžalobce učinil návrh podle druhého odstavce §u 475 tr. ř., brání stihání pro onen přečin zásada »ne bis in idem« (§ 281 čís. 9 b) tr. ř.).
(Rozh. ze dne 10. února 1926, Zm II 496/25.) Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti obžalovaných do rozsudku krajského soudu v Mor. Ostravě ze dne 18. června 1925, pokud jím byli stěžovatelé uznáni vinnými přečinem rušení obecného míru podle §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, zrušil napadený rozsudek a sprostil obžalované z obžaloby.
Důvody:
Zmateční stížnosti nelze upříti oprávnění, pokud — uplatňujíc důvod zmatečnosti podle čís. 9 písm. b), nesprávně i čís. 3 a 4 §u 281 tr. ř. — namítá, že stihání stěžovatelů pro rozsouzený skutek bylo vyloučeno, protože o tomto jejich skutku byl již vynesen jiný právoplatný rozsudek. Právnímu rozboru této námitky není na závadu, že napadený rozsudek neobsahuje výroku o námitce, pokud se týče nezjišťuje skutečnosti námitku opodstatňující; jdeť v nich o skutečnosti, jež nejsou složkami skutkového děje, nýbrž složkami trestního řízení, totiž o události procesní, které možno zrušovacímu soudu poznati přímo ze spisů. O rozšiřování letáků stěžovateli, o které jde, bylo provedeno dvojí trestní řízení, jednak okresním soudem v Mor. Ostravě, jednak krajským soudem v Mor. Ostravě. Okresní soud uznal stěžovatele rozsudkem ze dne 6. prosince 1924 vinnými přestupkem §u 23 tisk. zákona, rozsudek nabyl právní moci, tresty jim uložené byly téhož dne vykonány. Krajský soud uznal rozsudkem stížností napadeným ze dne 18. června 1925 stěžovatele vinnými přečinem §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky. Východiskem obojího trestního řízení bylo trestní oznámení četnické stanice v D. ze dne 20. října 1924, že obžalovaní rozšiřovali bezprostředně před volbou obecního zastupitelství obce Š., konanou dne 19. listopadu 1924, po této obci letáky, jejichž výtisky po případě opisy byly trestnímu oznámení přiloženy. Skutkový děj takto oznámený byl skutkovým podkladem rozsudku okresního soudu, neboť záznam o tomto rozsudku uvádí, že obvinění jsou vinni přestupkem §u 23 tisk. zák., spáchaným »podle oznámení«. Tentýž děj, který nedoznal provedeným řízením krajského soudu změny, jest (jak vyplývá z obsahu rozhodovacích důvodů) skutkovým podkladem i napadeného rozsudku, který proto porušuje zákon v zákaze opětného stihání téže osoby pro týž skutek.
Třebaže tento zákaz není v trestním řádě zvláště vysloven, plyne z předpisů XX. hlavy (§§y 352 až 364) tr. ř. nade vši pochybnost, že i platný procesní zákon řídí se zásadou, že o téže věci, o které bylo již pravoplatně rozhodnuto (rozsudkem nebo jiným úkonem trestního soudu) nemůže znova býti konáno trestní řízení a znova rozhodováno. Zavedením trestního řízení k určité obžalobě byla tato spotřebována, a, bylo-li řízení s právní mocí skončeno, pominulo tím žalobní právo nadobro. Výjimky z této zásady v XX. hlavě trestního řádu upravené nepřicházejí v souzené trestní věci v úvahu. Co má býti učiněno předmětem trestního řízení, zvláště rozsudku, určí (nehledě ku zdánlivé výjimce druhého odstavce §u 89 tr. ř.) obžalobce, takže jest soud v tomto směru návrhy obžalobcovými vázán (§§y 267, 92, 89 tr. ř.). Určení však, jaký právní význam přísluší tomu, co obžalobce stíhá návrhem na zavedení trestního řízení, obžalobou nebo návrhem na potrestání, jaký trestný čin je založen tím, co zjistil soud v mezích návrhů obžalobcových, přísluší a náleží výhradně soudu, aniž jest vázán právními názory obžalobcem uplatňovanými (§§y 261, 262, 450 tr. ř.). Předmětem návrhu na potrestání, obžaloby, trestního řízení, zastavovacího usnesení, nálezu o námitkách proti obžalobě a rozsudku jest tudíž bezvýjimečně jen určitý skutek určitého jednotlivce a totožnost skutku není rušena přibytím neb odpadnutím některých jeho skutkových složek, třebaže se tím mění jeho právní kvalifikace. Tím méně mění se totožnost toho, co jest obžalobcem stíháno, tím, že obžalobce dává témuž skutku zdůrazňováním různých jeho složek jinou právní kvalifikaci, ani tím, že různé rozsudky shledávají ve stihaném skutku (přihlížejíce toliko k některé ze všech jeho právních kvalifikací) různé trestné činy, nebo že soudce, který rozhodl o stíhaném skutku prvním pravoplatným rozsudkem, podřadil skutek jen pod jeden z několika zákonů, k němu se vztahujících, protože nepoznal nebo nesprávně popřel, že skutek zakládá i jiný, po případě těžší čin trestný. Právní omyl rázu posléze uvedeného, v prvním o věci vyneseném rozsudku se udavší, bylo by lze napraviti zavedením nového trestního řízení výhradně za předpokladů §u 363 čís. 4 tr. ř., jichž ale zle není, rovněž jako tu není předpokladů druhého odstavce §u 475 tr. ř. Proto nezáleží na tom, že ono trestní oznámení obsahuje nejen skutkovou podstatu §u 23 tisk. zák., nýbrž i skutkovou podstatu přečinu podle §u 14 čís. 5 zákona na ochr. rep. a že onen přestupek není totožným s tímto přečinem, ani na tom, že okresní soud vyřídil oznámení pouze jako soud tiskový, ve kteréžto vlastností nemohl (budiž mimochodem podotčeno) nedbati ani obsahu letáků, jejž naopak musel přezkoumati za účelem posouzení, nejde-li o výjimku z příkazu prvého odst. §u 23 tisk. zák. v posledním odst. tohoto §u stanovenou. Rozhodným jest, že předmětem rozsudku okresního soudu bylo rozšiřování letáků stěžovateli, o které jde, bezprostředně před volbou obecního zastupitelství š-ckého po této obci, a že právo veřejného obžalobce, tento skutek stíhati, pominulo tím, že se tento skutek stal předmětem rozsudku okresního soudu a tento rozsudek vešel v moc práva, jelikož veřejný obžalobce nezjednal nápravu ani podáním odvolání, ani návrhem podle druhého odst. §u 475 tr. ř., k němuž ovšem dojíti nemohlo, protože se i obvinění odvolání vzdali. Vracel-li se veřejný obžalobce k tomuto skutku ještě jednou, byť s hlediska §u 14 čís. 5 zákona na ochranu republiky, tedy s jiného právního hlediska, než kterému zjednal průchod rozsudkem okresního soudu, uplatňoval tím stíhací právo, jež již vyčerpal a spotřeboval, a bylo na vrchním zemském soudě, by k námitkám obžalovaných podle §u 213 čís. 3 tr. ř. vyslovil, že se obžalobě místa nedává a řízení zastavuje. Vrchní zemský soud sice tak neučinil, avšak nesprávný názor, jímž se řídil, nebyl podle zásad §u 219 tr. ř. nikterak na závadu, by nalézací soud znova uvažoval o námitce věci právoplatně rozsouzené a zjednal průchod zásadě trestního řádu, nálezem o námitkách porušené. Neučinil-li tak, ale uznal-li stěžovatele vinnými pro týž skutek, pro který byli pravoplatně souzeni již jiným soudem, spočívá i jeho výrok na nesprávném použití zákona co do otázky, jsou-li tu skutečnosti, které vylučují stíhání skutku obžalobou stihaného. Bylo proto, aniž třeba zabývati se ostatními vývody stížnosti, rozsudek prvé stolice z důvodu čís. 9 písm. b) §u 281 tr. ř. zrušiti a, ježto skutečnosti, námitku stížnosti opodstatňující, vyplývají ze spisů, stěžovatele z obžaloby zprostiti.

Citace:

č. 2285. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1927, svazek/ročník 8, s. 137-140.