Čís. 7217.

Dávka z majetku a přírůstku na majetku (zákon ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n.).
Byla-li exekučně prodána pouze ideální část nemovitosti, nelze z ní přikázati dávku, připadající na celou nemovitost, nýbrž pouze dávku vypadající na její ideální část.
Věcné ručení nemovitosti za dávku z majetku jest pouze podpůrným a nastává teprve, když poplatník (vlastní dlužník dávky) nedostojí své povinnosti k placení. Pokud nenadešel případ plnění z důvodu věcného ručení nemovitosti, nelze požadovati při dražbě zatížené nemovitosti bezpodmínečné zaplacení, nýbrž jest příslušnou částku uložiti na úrok.
(Rozh. ze dne 13. července 1927, R I 599/27.)
Rozvrhuje nejvyšší podání za exekučně prodanou polovinu nemovitosti přikázal soud prvé stolice eráru v přednostním pořadí dávku z majetku a přírůstku na majetku vypadající na celou nemovitost. Rekursní soud napadené usnesení potvrdil. Důvody: Přednostní zákonné zástavní právo státu za jeho pohledávání na dávce z majetku postihuje celou rolnickou usedlost nerozdílně (§ 62 zák. čís. 309 1920 sb. z. a n.) a proto hledíc k zásadě § 222 ex. ř. nelze státu odepříti právo, by žádal zaplacení celé své pohledávky přes to, že byla exekučně prodána pouze polovice této nemovitosti, náležející Adolfu J-ovi, zejména, když výkaz nedoplatků ze dne 17. listopadu 1926, tvořící základ přihlášky eráru v tomto exekučním řízení, zní výslovně jen na jméno Adolfa J-a. Proto nelze přisvědčiti stanovisku stížnosti, podle něhož prodaná polovice usedlosti ručí pouze za polovici této pohledávky, tedy jen za 847 Kč, jež prý jediné měly být v přednostním pořadí přikázány, Tím méně pak lze souhlasí ti s názorem stížnosti, že se toto přikázání mělo státi podmínečně pro případ, že by tato částka byla na pozůstalosti Anny H-ové nedobytná, poněvadž se exekuční sond nemůže pouštěti do rozboru otázky, kdo je k zaplacení této pohledávky předem povinen, a zda lze její zaplacení od něho očekávati, když je jinak z celého řízení patrno, že tato dávka nebyla dosud zaplacena, a že stát, žádaje její zaplacení z této podstaty, vykonává své právo. — Čís. 7217 —
1183
Nejvyšší soud zrušil usnesení obou nižších soudů v napadené a s ní související části a vrátil věc soudu prvé stolice, by podle toho, co bude níže uvedeno, ve věci znovu jednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolacímu rekursu nelze upříti oprávnění. Především jest dovolací rekurs opodstatněn, pokud napadá usnesení rekursního soudu proto, že z nejvyššího podání za prodanou spoluvlastnickou polovici Adolfa J-a přikázán byl na dávce z majetku peníz 1694 Kč, ačkoli tento peníz podle vyjádření berní správy připojeného k přihlášce dlužných daní a jiných veřejných dávek připadá jako dávka z majetku na celou nemovitost. Podle § 62 zákona o dávce z majetku ze dne 8. dubna 1920, čís. 309 sb. z. a n. přísluší dávce z majetku přednostní zástavní právo na nemovitostech částkou, jež poměrně vypadá na nemovitost. Dle toho, když na celou nemovitost připadá z dávky částka 1694 Kč, nemůže tento peníz přikázán býti jako na ni vypadající z polovice nemovitosti, nýbrž přikázána býti může (§§ 7 (2) a 54 zákona o dávce z majetku), jak se toho též dovolací rekurent domáhá, toliko polovice shora uvedeného peníze, tedy 847 Kč. Stanovisko rekursního soudu, že jde o dluh solidární, za který ručí celá nemovitost a tedy obě její spoluvlastnické polovice, takže může celá dávka požadována býti i z každé její poloviny, nemá v zákoně o dávce z majetku opory a odporuje ustanovení § 62 tohoto zákona.
Dovolacímu rekursu dlužno přisvědčiti i pokud se brání proti tomu, že dlužná dávka z majetku byla přikázána z nejvyššího podání bezpodmínečně. Přikázání takové není podle výsledků dosavadního rozvrhového jednání, pokud se týče tím, co jest dosud zjištěno, opodstatněno. Podle tvrzení dovolacího rekurenta při rozpočetním roku jde o přikázání dávky z majetku z důvodu věcného ručení prodané spoluvlastnické polovice za tuto dávku (§ 62 zákona čís. 309/20) a osobním přímým dlužníkem dávky jest osoba jiná než povinný. Věcné ručení podle § 62 zákona o dávce z majetku, jak plyne z §§ 60 až 62 tohoto zákona a zejména z nadpisu »ručení« u §§ 61 a 62, jest však jen podpůrným a, jak výslovně uvádí prováděcí nařízení ze dne 27. července 1920, čís. 463 k § 61 a poukazem na osobní ručení k § 62, nastává teprve, když poplatník, vlastní dlužník dávky, své povinnosti k placení nedostojí. Podle téhož prováděcího nařízení k § 62 (1)—(5) uplatňuje se věcné ručení tak jako ručení osobní zvláštní platební výzvou dlužníků (§ 62 (5) nebo držitelů ručících majetků (§ 62 odst. (1). Nelze tedy, dokud nesplněny ony předpoklady a nenadešel případ plnění z důvodu ručení, požadovati při dražbě dávkou ze zákona zatížené nemovitosti bezpodmínečné zaplacení, pokud se týče bezpodmínečné přikázání dávky, nýbrž nutno se v takovém případě, ježto státu nárok na příslušnou část nejvyššího podání, připadající na dávku z majetku až do doby, kdy buď přímý, osobní dlužník zaplatí nebo bude oznámeno, že poplatník této své povinnosti nedostál, vyhrazen býti musí, zachovati podle ustanovení — Čís. 7218 —
1184
§§ 221 prvý odstavec a 223 třetí odstavec ex. ř., to jest nutno příslušnou částku uložiti na úrok. V projednávaném případě nestačí výsledky rozvrhového jednání, pokud se týče to, co bylo zjištěno k tomu, by bylo rozhodnuto, zda má dávka z majetku — 847 Kč — přikázána býti z nejvyššího podání bezpodmínečně, Či, jak uvedeno, zda má býti příslušná částka uložena na úrok. Nebylo jednáno o tom a není zjištěno, kdo jest osobním přímým dlužníkem dávky, zda celá dávka nebo která její část jest již splatná (§ 55 (2) zákona čís. 309/20 a § 11 zákona ze dne 21. prosince 1923, čís. 6 sb. z. a n.) a zda bylo věcné ručení způsobem shora uvedeným (prováděcí nařízení čís. 463/20) uplatněno. Pro tuto neúplnost nezbylo, než usnesení nižších soudů zrušiti a nové rozhodnutí naříditi (srovnej sb. n. s. čís. 3776 a 5412).

Citace:

Čís. 7217. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1928, svazek/ročník 9/1, s. 1208-1210.