NPD documents search: Váž. tr., 4 (1922)

Čís. 11131.

Popřel-li správce konkursní podstaty nárok úpadcova zaměstnance na oddělené uspokojení jeho pensijních požitků z úpadcova pensijního fondu jakožto zvláštní podstaty, má úpadcův zaměstnanec právní zájem (§ 228 c. ř. s.) na tom, by jeho nárok na oddělené uspokojení byl co nejdříve na jisto postaven.
Pokud vzhledem ke stanovám spolku (společenstva s r. neobm.) jest pensijní fond spolku zvláštní podstatou ve smyslu § 48 (1) konk. ř., z níž příslušel zaměstnancům nárok na oddělené uspokojení jejich pensijních požitků.
Povolil-li správní výbor spolku jeho zaměstnanci drahotní přídavek, jenž při pozdějších valných hromadách spolku při zkoumání bilancí nebyl nikdy pozastaven, bylo usnesení správního výboru valnou hromadou schváleno (§ 863 obč. zák.), a to nejen pro minulost, nýbrž i pro budoucnost.
(Rozh. ze dne 31. října 1931, Rv I 687/31.)
Žalobci, pokladníku spolku S., společenstva s r. neobm., bylo při odchodu do výslužby valnou hromadou vyměřeno výslužné 4200 Kč ročně. Správním výborem spolku byl napotom žalobci povolen a s vědomím a se souhlasem valných hromad vyplácen 100% drahotní přídavek k výslužnému. Žalobou, o niž tu jde, domáhal se žalobce na správci úpadkové podstaty spolku, by byl uznán povinným uznati, že žalobci přísluší proti úpadkové podstatě jako oddělný nárok kapitalisované výslužné i s drahotním přídavkem ze jmění pensijního po případě reservního fondu spolku. Žalovaný namítl mimo jiné započtením Vzájemnou pohledávku na vrácení vyplaceného drahotního přídavku, jež prý byl žalobci vyplacen neprávem. Procesní soud prvé stolice uznal podle žaloby, mimo jiné z těchto důvodů: Soud vzal za prokázáno stanovami spolku ze dne 24. září 1925, že podle jich § 51 jest pensijní fond spolku k tomu určen, by byly z jeho výnosu vypláceny pensijní nároky, výchovné, příspěvky, podpory úředníkům u spolku definitivně zaměstnaným, jich vdovám a sirotkům, a že, když a pokud tyto pensijní nároky atd. z ročního výtěžku pensijního fondu nemohou býti uspokojeny, jest je krýti ohledně úředníka spolku, jenž má za sebou služební dobu nejméně třicetiletou, z výtěžku účetního roku a, nestačí-li ani tento výtěžek k úhradě, z reservního fondu nebo z jiného jmění spolku. Soud vzal dále za prokázáno ustanovením § 53 stanov, že bylo jmění pensijního fondu spolku spravovati odděleně od ostatního jmění a že bylo též odděleně spravováno a že pensijní fond jako takový jest jen potud součástkou jmění spolkového, pokud není vyčerpán závazky pensijními a nároky váznoucími na něm při zrušení, likvidaci nebo konkursu spolku. Z toho vyplývá, že žalobce, jenž, jakž nesporno, má za sebou služební dobu nejméně třicetiletou, má nárok žádati pensi a drahotní přídavek nejprve ze jmění pensijního fondu a, poněvadž není jisto, zda stačí jmění pensijního fondu k uhražení jeho pense s drahotním přídavkem, pakli by jmění pensijního fondu nestačilo, z reservního fondu spolku, o nějž jde, a že proto nemohla býti žaloba podána na pensijní fond, nýbrž na stranu žalovanou, an pensijní fond není právnickou osobou, avšak jeho jmění se odděleně spravuje a může býti podle § 51 stanov žalobcem k uhražení jeho nároku požadováno nejprve toto jmění jako zvláštní podstata a teprve, kdyby tato podstata nestačila, může býti požadována úhrada z reservního fondu. Soud jest toho názoru, že žalobci přísluší oddělné právo na jmění pensijního fondu spolku, po případě na jeho reservním fondu, ve smyslu § 48 konk. řádu, neboť z § 53 stanov jest zřejmo, že jmění pensijního fondu bylo spravováno odděleně od ostatního jmění a že pensijní fond jako takový jest jen potud součástí spolkového jmění, pokud není vyčerpán závazky pensijními a nároky, jež tu jsou při konkursu spolku. An pensijní fond jest menší, než žalobní nárok, není pensijní fond součástkou spolkového jmění, nýbrž zvláštní podstatou. Poněvadž jest žaloba, o niž jde, jen žalobou určovací, nikoli žalobou o plnění, nemusel se soud zabývati otázkou, zda a kolik jmění má pensijní fond a jak jest jmění to uloženo, neboť jest nesporno, že jest tu nějaké jmění pensijního fondu, ana žalovaná strana tvrdí, že pensijní fond má vklad u spolku. V dalším odůvodnil prvý soud vyhovění žalobě i co do reservního fondu. Odvolací soud vyhověl odvolání žalovaného potud, že zamítl žalobu, pokud uplatňovala oddělný nárok na jmění reservního fondu spolku; jinak dovolání nevyhověl a uvedl v tomto směru v důvodech: Prováděje odvolací důvod nesprávného posouzení právního zabývá se odvolatel nejprve otázkou, jakého druhu je právo, jehož se žalobce domáhá; zda je to nárok na oddělení nebo na vyloučení, či obyčejná pohledávka konkursní. Dospívá k názoru, že může jíti jen o obyčejnou konkursní pohledávku. Názor ten je mylný. Skutkový i právní přednes žalující strany nepřipouští pochybností o tom, že se žalobce domáhá uznání (určení), že mu pro nároky uvedené v žalobě přísluší právo na oddělené uspokojeni z určitých částí úpadcova majetku, z pensijního fondu, po případě též z fondu reservního, jako ze zvláštních podstat a že jde tedy o nárok ve smyslu § 48 konk. řádu. Žalobce netvrdí, že pensijní fond není majetkem spolku, netvrdí ani, že pensijní fond je samostatnou právnickou osobou, nýbrž jen, že fond ten nepatří do všeobecné konkursní podstaty, nýbrž jest podstatou zvláštní. Mluví-li § 48 konk. řádu o »určitých věcech« úpadcových, je tím rozuměti věci v širším smyslu podle §§ 285 a násl. obč. zák., k nimž nepochybně patří i zvláštní fondy peněžního ústavu. Odvolatel vytýká dále, že, jde-li, jak míní první soud, o žalobu určovací, není tu podstatného předpokladu žaloby, právního zájmu na bezodkladném určení (§ 228 c. ř. s.). Žalobce prý měl žalovati o plnění. Proti tomu jest uvésti toto; An správce konkursní podstaty popírá nárok žalobce na oddělené uspokojení žalobcových pensijních požitků ze zvláštních podstat, plyne již z povahy věci, že žalobce má právní zájem, by nárok ten byl co nejdříve a jednou pro vždy s právní mocí na jisto postaven, by nemusil snad při splatnosti jedné každé měsíční splátky pensijních požitků prokazovati tvrzené oddělné právo. Liché jsou i vývody, že ža- lobní žádání a výrok rozsudečný jsou nejasné a že žalobní žádání jest nepřípustné proto, že výrok rozsudečný není vykonatelný. Rozsudek o ryze určovací žalobě není nikdy vykonatelný, neobsahuje odsouzení odpůrce k plnění nebo k opomenutí nebo k trpění, a přes to zákon žaloby takové výslovně připouští. Rozsudek takový je účastný právní mocí a je proto mylný odvolatelův názor, že výrok rozsudečný jest pro právní vztahy stran bez významu. První soud uznal, že žalobci přísluší (pro jeho pensijní požitky) oddělný nárok na 43436 Kč ze jmění pensijního fondu pokud se týče z reservního fondu spolku. Odvolatel snaží se dovoditi, že žalobci nepřísluší nárok ani ohledně pensijního ani ohledně reservniho fondu. V onom směru jest odvolání nedůvodné. Že jmění pensijního fondu jest pokládati za věc, za zvláštní podstatu ve smyslu § 48 (1) konk. řádu, bylo již uvedeno. Pokud se odvolatel dovolává ustanoveni § 51 stanov, podle něhož pensijní nároky jest uhražovati jen z výtěžků pensijního fondu, jest poukázati k tomu, že ustanovení to jest všeobecné. Pro případ konkursu platí zvláštní ustanovení § 53 stanov, podle něhož pensijní fond jako takový tvoří při konkursu spolku součást jmění spolkového jen potud, pokud není vyčerpán pensijními nároky a závazky na něm váznoucími. Námitky, že (takové) jmění pensijního fondu smísením s ostatním jměním spolkovým přešlo podle § 371 obč. zák. do vlastnictví spolku, dále, že by jen pensijní fond mohl proti konkursní podstatě uplatňovati nároky, a to jen jako věřitel na vyplacení příslušné kvoty, po případě, že by žalobce mohl uplatňovati právo oddělné jen ohledně vkladní knížky, na niž pensijní fond je uložen, dále, že žalobce mohl by nárok svůj uplatňovati nejvýše jen ve lhůtách podle toho, jak jednotlivé požitky dospějí ke splatnosti, nejsou důvodné. Žalobce nežaluje o vydání hotových peněz z konkursní podstaty ani o vyplacení hotovosti, nýbrž domáhá se jen uznání (určení) nároku na oddělené uspokojení svých pensijních požitků ze zvláštních podstat; předem ze jmění pensijního fondu, kteréžto jmění má podle stanov spolku zvláštní určení, má býti odděleně spravováno a odděleně uloženo. Změna těchto ustanovení mohla by podle § 55 stanov nastati jen se svolením zaměstnanců, kteří nabyli práv k pensijnímu fondu. Výtka, že je pochybené mluviti o jmění pensijního fondu, že může jíti jen o jmění žalované strany, je rovněž lichá. § 53 stanov má ustanovení o tom, jak je spravovati a uložiti »jmění pensijního fondu«. Z toho co uvedeno vyplývá, že bylo právem vyhověno žalobnímu žádání, pokud se domáhá určení nároku na oddělené uspokojení žalobcových pensijních požitků ze jmění pensijního fondu, a že rovněž správně bylo uznáno, že vzájemná pohledávka namítaná k započtení není důvodem po právu.
Nejvyšší soud nevyhověl dovolání žalovaného.
Důvody:
K dovolacímu důvodu § 503 čís. 4 c. ř. s. Že žaloba jest podle § 228 c. ř. s. přípustná a že žalobní prosba není neurčitá a nejasná, dolíčil správně již odvolací soud. Pokud jde o věc samu, domáhá se žalobce
Civilní rozhodnutí XIII. 82 i ve třetí stolici určení, že mu přísluší nárok na oddělené uspokojení jeho pensijních požitků z pensijního fondu spolku S., zapsané společenstvo s ručením neobmezeným (na dále zkráceně »spolek«) jako ze zvláštní podstaty; tento pensijní fond jest podle § 53 spolkových stanov takovou zvláštní podstatou. Že tento fond, pokud se týče toto spolkové jmění pod názvem pensijního fondu odděleně spravované, jest uložen na spořitelní knížku spolku, jest pro rozhodnutí rozepře právě tak bezvýznamné, jako skutečnost dovoláním tvrzená, že vklad činí jen 35831 Kč, méně než kapitalisovaný žalobcův nárok. Pensijní fond byl a jest jměním spolkovým, a uložením na knížku spolku byla tato část spolkového jmění jen zjevně oddělena od ostatního jeho jmění. Nedostatečná výše vkladu bude míti jen v zápětí, že žalobcovy pensijní požitky z pensijního fondu nedosáhnou plného krytí, ale s podstatou žalobcova práva na oddělené uspokojení z určité části spolkového jmění, pokud se týče z pensijního fondu to nemá co činiti. Nepostačí-li tento fond, uspokojí se žalobce z něho, pokud na to stačí, ale to podle § 48 (1) konk. ř. ř. z. čís. 337/1914 s vyloučením konkursních věřitelů. Zvlášť lichý jest při tom poukaz na § 371 obč. zák., ano nejde o žalobu vlastnickou, nýbrž o žalobu o určení žalobcova práva na oddělené uspokojení z určité části spolkového jmění jako ze zvláštní podstaty. Dovolání neprávem odkazuje k § 14 (2) konk. ř. čís. 337/1914, neboť nejde o pohledávky neurčité nebo nedospělé, nýbrž o nárok na zaplacení ročních důchodů, jež podle § 15 (2) konk. ř., ř. z. čís. 337/1914 mají býti uplatňovány podle své odhadní hodnoty v době prohlášení konkursu, jakž se i stalo. Ale dovolání ani jinak není v právu. Z toho, že správní výbor povolil v zasedání ze dne 25. února 1922 drahotní přídavek a že při pozdějších valných hromadách tento přídavek pří zkoumání bilancí nikdy nebyl pozastaven, usoudily nižší soudy právem, že usnesení správního výboru bylo valnou hromadou schváleno, při čemž na tom nezáleží, že se tak nestalo výslovně (§ 863 obč. zák.), a to nejen pro rok 1922, nýbrž i pro budoucnost. Z toho plyne, že tento drahotní přídavek ani po roce 1922 nebyl vyplácen omylem, a jest tudíž opodstatněn nejen žalobcův nárok na přídavek i do budoucnosti, nýbrž jest i zřejmé, že pohledávka namítaná započtením není po právu, z čeho vyplývá, že napadený rozsudek úplně vyhovuje zákonu.

Citace:

Č. 11131. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství, 1931, svazek/ročník 13/2, s. 419-422.