NPD documents search: Váž. tr., 17 (1935)

Čís. 5179.

Urážka presidenta republiky (§ 11 čís. 2 zák. na ochr. rep.), označeno-li učení hlavy státu za zkázonosné a otravné pro venkovský lid.
V subjektivním směru vyžaduje se úmysl pachatelův ublížiti cti presidentově a vědomí, že projev je hrubě zneuctívající.
(Rozh. ze dne 8. ledna 1935, Zm I 391/33.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací zamítl po ústním líčení zmateční stížnost obžalovaného do rozsudku krajského soudu trestního v Praze ze dne 27. února 1933, jímž byl stěžovatel uznán vinným přečinem urážky presidenta republiky podle § 11, čís. 2 zákona na ochranu republiky ze dne 19. března 1923, čís. 50 Sb. z. a n.
Z důvodů:
Nalézací soud zjistil, že závadný výrok zněl: »Venkov je dosti zdravým, aby pochopil a nebyl otravován takovým zkázonosným učením, které mimoděk zavedla mezi lid hlava státu«.
V zásadě je správným tvrzení stížnosti, že závadný výrok nesmí býti vytržen ze své souvislosti s větami jemu předcházejícími a že dlužno — Čís. 5179 —
přihlédnouti k obsahu celé řeči obžalovaného, naproti tomu může se však někdy protiprávní směr projevu a trestný úmysl řečníkův objeviti již v pouhém úryvku řeči, a to způsobem tak zřejmým, že netřeba přihlížeti k dalšímu obsahu řeči pachatelovy. V souzeném případě pozastavený výrok obžalovaného nedává jiný smysl nechť je posuzován zcela samostatně či v souvislosti s předcházející částí řeči. Před zjištěným výrokem mluvil totiž obžalovaný o tom, že kolem nás jsou sebevědomé národy, kdežto my prý jsme světu fackovacími panáky. A přímo před zjištěnými slovy projevil myšlenku, že i v národě holubičím stačí pár lidí, aby zjednalo nápravu. Nepotřebuje žádného rozboru, že tato slova nedávají zjištěnému výroku obžalovaného jiný smysl, než jak jej zjistil napadený rozsudek. Vždyť ani z nich neplyne, že slovo »zkázonosné« se nevztahovalo právě na učení presidenta republiky (ať už učení o objektivní pravdě či jiné), a že závěr o otravování venkova se rovněž nevztahoval na učení presidentovo. Ostatně ve svých úvahách toho se týkajících stěžovatel nijak nedovodil, že a jaký jiný smysl by zjištěný výrok i ve spojení s předcházejícím projevem mohl míti. Netýká se proto tato výtka neúplnosti skutečnosti rozhodné. Výtky zmatku podle § 281, č. 5 tr. ř. tudíž neobstojí.
Není tu ani hmotněprávního zmatku podle § 281, čís. 9 a) tr. ř.. Ani slovo »mimoděk« ani slovo »takové« (takové zkázonosné učení), k nimž obžalovaný poukazuje na svoji obranu, nejsou s to, aby dala jeho projevu jiný smysl, nežli je smysl, který jim dává rozsudek prvního soudu, a který vyplývá již z přirozeného významu slov závadného projevu. Vždyť i použije-li se slova »mimoděk«, je tu patrný vztah projevu obžalovaného k učení presidentovu a slovem »takové« učení, i když se jím poukazovalo na předcházející část řeči obžalovaného, nemění se nic na jasném smyslu projevu, podle něhož jest označováno učení hlavy státu zkázonosným a otravným pro venkovský lid. I když slova »zkázonosnost« a »otravnost« učení poukazují k výsledku učení, je jimi nicméně též současně charakterisováno i učení samo. Praví-li se o učení, že je zkázonosným, znamená to vždy a za všech okolností, že taková učitelská činnost je zavržení a odsouzení hodna. Mluví-li se tak o činnosti hlavy státu, není pochyby, že takový projev je nejen způsobilý dotknouti se, nýbrž i, že se přímo dotýká nepříznivě vážnosti presidenta republiky a hrubě jej zneuctívá. Poněvadž projev se stal veřejně před shromážděním více lidí, je tím opodstatněna skutková podstata přečinu podle § 11, č. 2 zák. na ochranu rep. po stránce objektivní.
Co se tkne subjektivní stránky, vyžaduje se úmysl pachatele ublížiti cti presidentově a vědomí, že projev je hrubě zneuctívající. Nalézací soud obě náležitosti zjistil a po zákonu (§ 270 čís. 5 tr. ř.) odůvodnil. Jeho závěry nelze shledati ani formálně nebo věcně vadnými. Neboť je-li bezvadně prokázáno, že smysl projevu obžalovaného je ten, že hlava státu, tedy president republiky, mimoděk zavedl mezi lid zkázonosné učení, kterým může býti venkov otravován — je jisto, že si obžalovaný jako člověk akademicky vzdělaný a nad to práva znalý musil býti úplně vědom jasného obsahu a dosahu svého projevu, který je takového rázu, že jeho smysl je pro každého člověka normálního myšlení a chápání naprosto patrným; učinil-li pak přes toto své vědomí onen projev, jest
Trestní rozhodnutí XVII. 2 i věcně správný závěr nalézacího soudu, že obžalovaný jednal v úmyslu presidentu republiky na cti ublížiti.

Citace:

č. 5179. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: JUDr. V. Tomsa, právnické vydavatelství v Praze, 1936, svazek/ročník 17, s. 36-38.