Čís. 4034.

Dopravní řád železniční.
Pokud dráha neručí za škodu, která povstala tím, že aniž by byla adresáta ve smyslu §u 79 dopr. žel. ř. o příchodu zboží uvědomila, vydala zásilku osobě, která se podvodně legitimovala jako adresát.
(Rozh. ze dne 1. července 1924, Rv II 244/24.)
Žalobce zaslal zboží do stanice J. a udal v nákladním listu jakožto příjemce: »Ludvík P., obchodník v J.«. Tvrdě, že dráha vydala zásilku osobě jiné, domáhal se žalobce na dráze náhrady škody. Procesní soud prvé stolice žalobu zamítl, o odvolací soud jí vyhověl. Nejvyšší soud obnovil rozsudek prvého soudu. Důvody:
Nemůže býti sporu o tom, že dráha smí své povinnosti, uvědomiti příjemce o příchodu zboží, vyhověti jen některým ze způsobů §u 79 žel. dopr. ř., jak odvolací soud na rozdíl od prvního soudu správně dovozuje, přes to však nelze dovolání žalovaného eráru podanému z důvodů čís. 3 a 4 §u 503 c. ř. s. odepříti úspěch. Žaloba opírá se o zavinění dráhy a spatřuje je v tom, že adresát zásilky nebyl podle předpisu §u 79 žel. dopr. ř. o příchodu zboží předem zpraven, a že mu byla zásilka bez předchozího avisa vydána. Kdyby byl býval adresát dle předpisu avisován, bylo by prý vyšlo na jevo, že ho v J. vůbec není, odesilatel byl by musil býti o tom vyrozuměn a nebyl by přišel vydáním zásilky osobě, která si podvodně přikládala jméno adresátovo, ke škodě. Ale tvrzení, že avisováním podle předpisu bylo by bývalo zjištěno, že ho ve skutečnosti není, jest pouhou domněnkou žalobcovou, neboť domnělý Ludvík P. mohl se stejně, jako se legitimoval na železnici, legitimovati i na poště, aviso mohlo mu pak dle §u 17 poštovního řádu ze dne 22. září 1916 čís. 317 ř. zák. býti platně doručeno, a podvod nemusil býti odhalen. Nelze proto pokládati za prokázánu přičinnou souvislost mezi tvrzeným zaviněním dráhy a žalobcovou škodou, takže již v tomto směru jest nárok na náhradu škody vybudován na důvodu nedostačujícím. Mylným jest dále názor, že předpis §u 79 žel. dopr. ř. má za účel omeziti nebezpečí vydání zboží osobě nepovolané a že jest povahy donucovací. Příchodem zboží s nákladním listem do stanice určení přecházejí práva z nákladní smlouvy z odesílatele na příjemce. Příjemce má právo domáhati se vydání nákladního listu a zboží i žalobou (§§ 76 (1), (2), 73 (9) žel. dopr. ř.). Předpis §u 79 žel. dopr. ř. o uvědomění příjemce o příchodu zboží jest jen důsledkem smluvní povinnosti dráhy, vydati zboží adresátovi, uvedenému v nákladním listu, a má za účel dáti mu vědomost o tom, že zboží došlo a že počala běžeti lhůta ku odebrání. Má chrániti zájmy příjemce a nikoliv odesílatele. Podle §u 79 (5) žel. dopr. ř. může se příjemce uvědomění bez souhlasu a vědomosti odesílatele zřeknouti. Z těchto ustanovení plyne, že dráha neměla vůči žalobci jako odesílateli smluvní povinnosti, by adresáta, uvedeného v nákladním listu avisovala i proti jeho vůli, a že se opomenutím avisování, když adresát s ním souhlasil, nedopustila vůči žalobci zavinění. Rozhodnutí sporu nezávisí proto na otázce porušení předpisu §u 79 žel. dopr. ř., nýbrž jedině na tom, zda byl domnělý Ludvík P., jejž dráha považovala za adresáta a jemuž zásilku vydala, osobou, které podle nákladního listu zásilka měla býti vydána. K otázce této dlužno přisvědčiti. Dle §u 56 (1) žel. dopr. ř. jest odesílatel povinen udati v nákladním listě jméno a bydliště příjemce. Tomuto předpisu vyhověl žalobce udáním adresy »Ludvig P., obchodník v J.«. Původní, žalovanou stranou popřené udání žaloby, že byla v adrese uvedena ještě také ulice, nebylo prvním soudem zjištěno a žalobce v opravném řízení na něm již netrvá. Uvedená adresa byla sice dostatečná, neboť bylo možno podle ní v malém městě, jakým jest J., vypátrati adresáta, ale nebyla přesná, neboť nebyl v ní uveden byt a zaměstnání bylo uvedeno jen příliš širokým názvem »obchodník«. Za všechny škody, které vzejdou nepřesností adresy, udané v nákladním listu, ručí dle §u 57 žel. dopr. ř. odesílatel. Podle vlastního udání žalobce nezdržoval se dříve v J. žádný Ludvík P. Podle skutkových zjištění prvního soudu, které nebyly žalobcem již napadeny, chodil však již několik dní, než došla zásilka žalobcova, na nádraží v J. muž tam posud neznámý, který byl o zásilce informován, přikládal si jméno Ludvíka P-а, jemuž byla adresována, tvrdil, že má v rukou kopii objednacího lístku o ní, a vykázal se legitimací opatřenou podobiznou a podpisem. Jelikož jiného Ludvíka P-а v J. nebylo, a žalobce nemohl míti tedy v úmyslu, aby zboží bylo vydáno jinému Ludvíku P-ovi, byl uvedený muž jedinou osobou, která podle adresy uvedené v nákladním listu mohla přijíti jako příjemce zboží v úvahu, a nebylo tu důvodu, aby za oprávněného příjemce nebyl považován. Podle §u 81 (1) žel. dopr. ř. má býti odesílatel vyzván, by rozhodl, co se má se zbožím státi, teprve nemůže-li býti příjemce vypátrán. Toho případu tu nebylo, příjemce se hlásil o zboží sám a musil za daných okolností býti považován za totožného s adresátem. Vydáním zboží tomuto příjemci splnila železnice povinnost, uloženou jí nákladní smlouvou a §em 76 žel. dopr. ř., pročež nelze ani v jejím jednání spatřovati zavinění, ani nelze zboží považovati následkem jeho vydání osobě odlišné od adresáta dle §u 84 žel. dopr. ř. za ztracené.

Citace:

č. 4034. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 6/2, s. 63-65.