NPD documents search: Váž. tr., 10 (1928)

Čís. 6528.

Pensijní pojištění.
Na základě zákona ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř. zák. na rok 1907 nabyl zaměstnanec práv z pojištění již pouhým nastoupením služebního místa a nemůže se proto domáhali na zaměstnavateli náhrady škody, ježto ho nepřihlásil k pojištění nebo nezaplatil v čas prémií.
(Rozh. ze dne 1. prosince 1926, Rv 1 596/26.)
Žaloba zaměstnance proti bývalému zaměstnavateli o náhradu škody, ježto ho žalovaný nepřihlásil k pensijnímu pojištění, byla zamítnuta soudy všech tří stolic, N e j v y š š í m soudem z těchto
důvodů: Žalobce domáhá se na žalované firmě náhrady škody, kterou prý utrpěl tím, že ho žalovaná nepřihlásila k pensijnímu pojištění, ačkoli byl u ní v době od 1. dubna do 30. listopadu 1909 zaměstnán a podléhal pojišťovací povinnosti, čímž prý se stalo, že když se stal roku 1923 invalidním, byl mu invalidní důchod odepřen, protože ho až do roku 1920 nepřihlásili ani pozdější jeho zaměstnavatelé. Žalobce tedy žádá, by žalovaná zaplatila do pokladny zemské úřadovny 1. Všeobecného pensijního ústavu v Praze onu část úhradního kapitálu, která by na ni připadla podle poměru doby zaměstnání a výše platu, k tomu cíli, by ústav s připočtením úhradních kapitálů, které by připadly na ostatní pozdější zaměstnavatele žalobcovy, mohl převzíti výplatu důchodů podle pensijního zákona. První soud zamítl žalobu z důvodu, že žalobce podle své činnosti u žalované firmy nepodléhal pojistné povinnosti. Druhý soud potvrdil zamítací rozsudek, ale z jiného důvodu, že žalobce nemůže požadovati zaplacení úhradního kapitálu, i kdyby snad mohl požadovati náhradu invalidního důchodu, po případě oné jeho části, kterou snad zaviněním žalované firmy ztratil. Dovolání, opřené o důvody §u 503 čís. 2 a 4 c. ř. s. a brojící hlavně proti názoru odvolacího soudu o nepřípustnosti požadování úhradního kapitálu, nemůže vésti k úspěchu. V tomto případě netřeba vůbec zkoumati, zda byl žalobce pojištěním povinen, ani, zda by mohla bytí náhrada dána také zaplacením poměrné částky úhradního kapitálu do pensijního ústavu, neboť v době, o kterou tuto jde, nebyly nároky pojištěnců závislé na přihlášce, takže opomenutí přihlášky nemohlo miti za následek ztrátu nároku na invalidní důchod. V době, kdy byl žalobce u žalované firmy zaměstnán, t. j. od 1. dubna 1909 do 30. listopadu 1909 platil zákon ze dne 16. prosince 1906, čís. 1 ř .z. z roku 1907, který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1909 a který jest pro souzený případ výhradně směrodatným. Zákon ten byl zbudován na zásadě pojištění ze zákona samého (ipso jure), tak totiž, že zaměstnanec nabyl práv vyplývajících z pojištění již pouhým nastoupením služebního místa, podléhajícího pojistné povinnosti, i bez přihlášky u ústavu a bez zaplacení příspěvků. Zákon chtěl, by bylo o zaměstnance postaráno i tehdy, kdyby podnikatel své přihlašovací povinnosti nedostál, a kdyby takto neplnil povinnost jemu v §u 73 (1) cit. zák. uloženou. Proto zněl úvod §u 1 cit. zák. původně takto: »Pojištěním povinni a pojištěni jsou podle tohoto zákona . . .« a proto zákon v §u 73 neučinil závislými nároky pojištěnců ani na přihlášce vůbec a včasné přihlášce zvláště, ani na dodatečném zaplacení prémií. Jedinou sankcí, kterou zákon stihal opomenutí přihlášky, nebo včasné přihlášky, byla sankce trestní podle §§ 82 a 85 cit. zák. O nějaké ručební povinnosti zaměstnavatele vůči zaměstnanci nebylo lze mluviti, protože zaměstnanec i bez přihlášky byl účasten nároku ze zákona. Jaké změny nastaly v tomto právním stavu pozdějším zákonodárstvím, totiž cís. nař. ze dne 25.června 1914, čís. 138 ř. zák. a zákonem ze dne 5. února 1920, čís. 89 sb. z. a n., netřeba v tomto případě rozebírati. Z toho, co vyloženo, jde na jevo, že, i kdyby byl býval žalobce pojištěním povinen, a kdyby ho byl býval žalovaný povinen přihlásiti, neutrpěl žalobce opomenutím přihlášky na svých právech podle zmíněného zákona újmy, že tvrzené opomenutí nebylo v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou a že žalobní nárok není tedy po právu již co do svého důvodu.

Citace:

č. 3115. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1929, svazek/ročník 10, s. 220-222.