Čís. 1286.

Zločin veřejného násilí dle §u 98 písm. b) tr. zák.
Vyhrůžka jednáním, jež samo o sobě jest právně přípustno, stává se bezprávnou a trestnou, jakmile jí bylo použito, by byl vynucen na ohroženém výkon, na nějž hrozící nemá právního nároku. Nevyžaduje se, by pohrůžka vzbudila v ohroženém skutečně důvodné obavy, nýbrž stačí, že byla k tomu způsobilou. Otázka způsobilosti této náleží k t. zv. otázkám smíšené povahy (quaestiones mixtae).
(Rozh. ze dne 6. října 1923, Kr I 608/22.)
Nejvyšší soud jako soud zrušovací vyhověl po ústním líčení zmateční stížnosti státního zastupitelství do rozsudku krajského soudu v Mostě ze dne 3. března 1922, jímž byl obžalovaný dle §u 259 čís. 3 tr. ř. sproštěn z obžaloby pro zločin §u 98 lit. b) tr. zák., zrušil napadený rozsudek a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Po skutkové stránce zjistil nalézací soud, že obžalovaný zaslal dne 16. října 1921 advokátům Dru Hugonu L-ovi a Dru Hugonu K-ovi dopis a dne 23. října 1921 učinil proti nim u presidia krajského soudu v M. oznámení. V dopisu vytýká obžalovaný oběma advokátům, že si podrželi peníze, které u nich obžalovaný složil na zaplacení úroků, a hrozí jim, že, nezaplatí-li do 8 dnů úroky u čes. spořitelny a spořitelny v P. a nezastaví-li vnucenou správu a vnucený prodej pro čes. spořitelnu a firmu Κ., učiní oznámení u advokátní komory a státního zastupitelství. Při tom se v dopisu poznamenává, že oba advokáti zajisté asi myslí, že se ohledně nich použije místo zákonů trestních nějakých čestných vyznamenání. Dne 23. října 1921 učinil pak obžalovaný u presidia krajského soudu proti oběma advokátům oznámení, jehož obsah je v rozsudku blíže uveden. Zjištěno je konečně, že obžalovaný jak dopis tak i ono oznámení psal. Nalézací soud sprostil obžalovaného z obžaloby pro zločin §u 98 b) tr. zák., jehož se podle obžaloby dopustil tím, že v říjnu 1921 hrozil písemně shora jmenovaným adovkátům poškozením na svobodě, cti a vlastnictví v úmyslu, by na nich vymohl plnění, při čemž pohrůžka byla ve smyslu §u 98 b) tr. zák. kvalifikovanou. Nalézací soud odůvodňuje sprošťující výrok tím, že napadení advokáti, z nichž Dr. L. mezitím zemřel, vznesli ve svém trestním oznámení proti obžalovanému na okresní soud pouze soukromou obžalobu, že se tu jedná ve skutečnosti jen o utrhání na cti, pokud se týče o křivé obvinění, nikoli však o pohrůžky ve smyslu §u 98 b) tr. zák. Hrozil prý obžalovaný jednak prostředkem, kterého by byl oprávněn použíti, a ohrožení sami netvrdí, že by z pohrůžek obžalovaného měli nějaké důvodné obavy, jednak prý dlužno za to míti, že obžalovaný očekával, že oněmi dopisy dosáhne objasnění svých právních poměrů k oběma advokátům; konečně prý se ani netvrdí, že by býval chtěl použitím oněch hrozeb docíliti nějakých výhod, na které by neměl oprávněného nároku. Proti tomuto náhledu brojí zmateční stížnost státního zastupitelství právem dle čís. 9 a) §u 281 tr. ř. jako právně mylnému. Nesprávným je předně náhled soudu, že pohrůžka ve smyslu §u 98 b) tr. zák. je vyloučena, používá-li se prostředku, jehož použití jest dovoleno. Nejedná se o to, nýbrž rozhodnou jest okolnost, zda obžalovaný na plnění (placení úroků a zastavení exekuce), proti které užil pohrůžky, měl právo či nikoli. Stáváť se vyhrůžka jednáním, jež samo o sobě je právně přípustno, bezprávnou a trestnou, jakmile jí bylo použito, by byl vynucen na ohroženém výkon, na nějž hrozící nemá právního nároku. Proti údaji rozsudku, že nebylo ani tvrzeno, že obžalovaný činil nárok na nějaké právo jemu nepřináležející, poukazuje zmateční stížnost na to, že obžaloba to tvrdila a že při hlavním přelíčení byl zástupcem obžaloby vznesen návrh na opatření dotyčných exekučních a vyrovnávacích spisů, by se právě zjistilo, že obžalovaný oprávněného nároku na tvrzené plnění neměl. Tomuto návrhu nebylo vyhověno, ač měla jím býti prokázána okolnost, pro právní posouzení věci rozhodná, a uplatňuje stížnost pro zamítnutí tohoto návrhu právem důvod zmatečnosti čís. 4 §u 281 tr. ř. pro zkrácení obžaloby v jejich právu stíhacím. Zákonu neodpovídá dále odůvodnění rozsudku, že ohrožení advokáti ani netvrdili, že by pohrůžky obžalovaného byly v nich vzbudily nějaké důvodné obavy. Nevyžadujeť se dle zákona, aby pohrůžka vzbudila v ohroženém skutečně důvodné obavy, ale stačí, že byla k tomu způsobilá. Při posouzení této způsobilosti dlužno použiti objektivního měřítka; případná neohroženost napadeného nevylučuje této způsobilosti. Naopak dlužno jen zkoumati, zda při nepředpojatém uvážení všech okolností bylo uskutečnění pohrůžky očekávati a zda, bez ohledu na subjektivní pocit ohrožených, mohla pohrůžka — dle okolností — se zřetelem na důležitost zla, jímž hroženo, vzbuditi v ohrožených důvodné obavy. Zmateční stížnost uplatňuje též případně, že otázka, zda je pohrůžka dle §u 98 b) tr. zák. způsobilou, vzbuditi důvodné obavy, náleží k t. zv. otázkám smíšené povahy (quaestiones mixtae), jež zahrnují v sobě jak momenty právní, tak i skutkové. Stížnost vytýká proto důvodně, že v rozsudku nejsou zjištěny skutečnosti a uvedeny úvahy, z kterých rozsudek vycházel při řešení otázky ohledně nezpůsobilosti pohrůžky, vzbuditi důvodné obavy, takže rozsudek trpí neúplností, pokud se týče nedostatkem důvodů ve smyslu čís. 5 §u 281 tr. ř. stížností též uplatňovanými.

Citace:

č. 1286. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech trestních. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 388-390.