NPD documents search: Váž. civ., 5 (1923)

Čís. 3650.

Vkladem tichého společníka může býti jakákoliv majetková výhoda, v penězích ocenitelná. Není třeba, by tichý společník byl původním vlastníkem vkladu, stačí, když vklad učiní za něho osoba třetí.
(Rozh. ze dne 26. března 1924, Rv I 91/24.)
Podle písemné smlouvy ze dne 1. října 1920, odstavce druhého, súčastnila se žalovaná ve firmě žalující jako tichá společnice vkladem 50 000 Kč, hotově vyplacených, a žalující firma peníze ty ve smlouvě samé kvitovala. Žalobě o výrok, že smlouva o tiché společnosti ze dne 1. října 1020 není po právu, ježto žalovaná nesložila 50 000 Kč hotově, bylo oběma nižšími soudy vyhověno, odvolacím soudem z těchto důvodů: Podle čl. 250 obch. zák. je základní podmínkou smlouvy o tiché společnosti, by tichý společník vstoupil do společnosti se vkladem majetkovým. Majetkový vklad ten nemusí záležeti v hotovosti; může to býti i vklad ve věcech cenných, v pohledávkách dobytných, v podniku nějakém anebo v pracech tichého společníka. Ale vždy musí vklad záležeti ve věcech, které se dají realisovati na roveň peněz. Jest nesporno, že udání druhého odstavce smlouvy neodpovídá pravdě. Žalovaná nevložila do obchodu, o který jde, na hotovosti praničeho. Tvrzení žalované, že 50 000 Kč bylo zapraveno jednak na účet původního vkladu Adolfa D-a (— předchůdce to žalované ve firmě žalující —), jednak jako náhrada škody, kterou utrpěl manžel žalované podvodem D-ovým a jako odškodné, že manžel žalované propustil žalobce ze směnečného ručení, není způsobilé, — i kdyby na pravdě spočívalo a dokázáno bylo — aby z tvrzení toho mohlo se dospěti ku názoru, že těmito třemi způsoby učiněn byl vklad majetkový, jak žádá čl. 250 obch. zák. Prvý soud posoudil věc právně správně, dospěv ku názoru, že smlouva není platna. To odpovídá i samému přednesu žalované. I nárok D-ův proti žalující firmě, i nárok manžela žalované proti téže firmě i propuštění žalobce ze směnečného ručení se strany manžela žalované, byla by právní jednání mezi žalobcem a osobami jinými a nikoli žalovanou. Žalovaná také neuvedla, že, kým a v jaké výši jí byl postoupen nebo na ni byl převeden nárok osob třetích proti žalující firmě, by se vůbec dalo usuzovati, o jaký vklad a v jaké výši by šlo na pohledávkách, kdyžtě platnost smlouvy nedala se dokázati ze vkladu do obchodu na hotových penězích, žalovanou přinesených. Poněvadž žalovaná ani hotovosti do obchodu nepřinesla, tvrzení smlouvy v odstavci druhém bylo nepravdivé a žalovaná ani netvrdila, že místo peněz své pohledávky ve výši 50 000 Kč do obchodu dala, není vyhověno předpisu čl. 250 obch. zák. ohledně majetkového vkladu, smlouva sporná je neplatna a rozhodnutí prvého soudu o neplatnosti smlouvy té správné.
Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších soudů a vrátil věc prvému soudu, by ji znovu projednal a rozhodl.
Důvody:
Dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu z dovolacích důvodů čís. 2 a 4 §u 503 c. ř. s. Nikoli neprávem. Právem uvádí dovolání, že vkladem tichého společníka může býti jakákoliv majetková výhoda, v penězích ocenitelná, kterou lze pojmouti do bilance jako aktivum, vše, cokoliv jest předmětem právního obchodu. Není též potřebí, by tichý společník byl původním vlastníkem vkladu; stačí, když někdo třetí za něho vklad učiní v jeho prospěch. V tomto případě stačilo, učinil-li vklad za žalovanou její manžel v její prospěch; stačilo, vzdal-li se bývalý společník žalobcův Adolf D. svého vkladu asi 15 000 Kč v její prospěch. Žalovaná tvrdila, ovšem nepřesně a ne dosti srozumitelně již v odpovědi na žalobu, že vklad její byl zapraven jednak na účet původního vkladu Adolfa D-a ve firmě žalobcově, jehož se D., vystoupiv z firmy, vzdal, jednak jako odškodné za propuštění žalobce ze směnečného ručení, když její manžel žalobci vrátil směnky na 81 000 Kč, kteréž žalobce s D-em společně podepsal. Nelze pochybovati o tom, že propuštění žalobce ze směnečného rukojemství, týkajícího se tak velikého obnosu, mělo proň majetkovou hodnotu. Tvrzení žalované, že její vklad byl zapraven na účet vkladu D-ova, jehož se tento vzdal, nebylo dosti srozumitelné, připouští však, mezi více možnostmi vykládacími, též výklad, že D. se vzdal ve prospěch žalované. Bylo věcí prvého soudu, by dle §u 183 c. ř. s. vyzval stranu žalovanou k bližšímu objasnění oné věty; když se tak však nestalo, nelze nyní objasnění to pokládati za nepřípustnou novotu dle §u 482 c. ř. s., neboť výklad, daný v odvolání, byl možným výkladem, kterýž se podával z přednesu žalované strany, před prvou stolicí učiněného. Námitka, že tyto majetkové hodnoty, jako vklad tiché společnice žalovanou vnesené, nebyly oceněny, není oprávněnou, neboť žalobce výslovně ocenil vklad žalované na 50 000 Kč a v této výši jej přijal. Neposoudil tedy odvolací soud případ správně po právní stránce (§ 503 čís. 4 c. ř. s.) uznav, že tyto majetkové hodnoty, jež žalovaná podle svého tvrzení vnesla, pokud se týče, jež v její prospěch byly vneseny, nemohou za vklad tichého společníka sloužiti, poněvadž se nedají realisovati na roveň peněz.

Citace:

Rozhodnutí č. 2732. Rozhodnutí nejvyššího soudu československé republiky ve věcech občanských. Praha: Právnické vydavatelství v Praze, 1925, svazek/ročník 5, s. 1073-1074.